Menu Zavřít

Esej: Malé dějiny politické korektnosti

18. 3. 2017
Autor: čtk

Termín uzmuli v 60. letech liberálové maoistům, v 90. letech neokonzervativci liberálům a naposledy se jej zmocnili populisté. Pokaždé přitom „politická korektnost" znamenala něco trochu jiného.

„Bojím se teploušů, protože nosí na rtech AIDS,“ zavtipkoval v roce 1987 herec Eddie Murphy v americké televizi. Kdyby v té době někdo udělal průzkum, zda se komik vyjádřil dost „politicky korektně“, většina respondentů by otázce nerozuměla. V Evropě toto sousloví nikdo nepoužíval, v USA se sice sporadicky objevilo, ale jen tehdy, když chtěli liberálové jiným liberálům vytknout přílišnou ortodoxnost nebo horlivost v přesvědčení. To všechno se prudce změnilo v následujících pár letech.

PK = extrémní

Procesy, které dnes většina lidí chápe pod matoucím básnickým vyjádřením „politicky korektní“ (taková se údajně snaží být jen levice, zatímco pravice chce být korektní „nepoliticky“ a populisté se zase chlubí „politickou nekorektností“, čímž rozumí „zdravý rozum“), ovšem začaly mnohem dříve.

V roce 1939 vydala britská autorka Agatha Christie detektivku, jejíž původní název Deset malých negrů (Ten Little Niggers) se americký vydavatel vůbec neodvážil převzít a rovnou ji vydal pod titulem Až tam nezbyl žádný. Nechtěl být „politicky korektní“, snažil se pouze o slušnost, slovo negr již tehdy opustilo sféru neutrální slovní zásoby a usídlilo se mezi pejorativy.

Tento stylistický posun respektují i lidé jako Donald Trump; nejspíše proto, že nastal ještě před jejich narozením. Jinak se ovšem snaží vrátit změny jazyka zpět do doby svého mládí. Termín „politicky korektní“ se podle jazykovědců několikrát objevil v publikacích amerických komunistů ve 30. letech 20. století (v posměšném významu), aby na desítky let úplně zapadl a opět se vynořil na konci 60. let ve slovníku radikálních levičáků. „Ti si jej nejspíše vypůjčili z Maovy Rudé knížky, kterou bylo v té době v kampusech v módě nosit v tašce,“ tvrdí profesorka literatury Ruth Perry. Mao sice mluvil o „správném (korektním) překonání protikladů,“ nicméně levičáci užívali termín jako ironickou narážku na to, že je někdo příliš dogmatický.

Být feministkou bylo mezi levicovými studentkami v pořádku, ale chtít s nerovnoprávností potírat i pornografii a neortodoxní sexuální praktiky, to už bylo považováno za extrémní, tedy „politicky korektní“, dokládají dobové tiskoviny. Na konci 80. let bylo sousloví širším kruhům prakticky neznámé a označovalo „krajní“ pól ideologie. Během několika málo let převzali termín neokonzervativci, po nich mainstreamová média a všechno bylo vzhůru nohama.

Rasista, tady kráčí rasista

V průběhu 80. let vznikla v USA řada ústavů a think tanků, jež financovaly různé miliardářské klany (Kochové, Olinové a Scaifeové) a jejichž cílem bylo rozbít monopol liberálně-progresivní ideologie na univerzitách a ve velkých médiích. Cestou k tomuto cíli bylo vydávat „knihy, knihy a další knihy“, deklaroval autor myšlenky William Simon z Olinovy nadace v roce 1978.

Výsledky se dostavily za pár let. Allan Bloom v knize Zamčený mozek z roku 1987 účtuje s mělkým kulturním relativismem na univerzitách, Roger Kimball v dubnu 1990 v knize Školní radikálové kritizoval politiku vyhledání obětí. Autoři flirtovali s termíny jako liberální fašismus a nová segregace (tentokrát bílých studentů ze strany černých), ale souhrnný název - jakýsi brand - pro jejich úsilí dodal v říjnu 1990 reportér New York Times Richard Bernstein v eseji Hegemonie politické korektnosti. Odšpuntoval tím láhev a džin mohl začít řádit.


Přečtěte si esej Luboše Hegera o populismu:

Esej: Malé dějiny populismu

 Populismus - ilustrace


Wall Street Journal píše v listopadu 1990 o krásném novém světě ideologického fanatismu, Newsweek ve verzálkovém titulku o IDEOVÉ POLICII a novém mccarthismu. Digitální databáze anglosaského tisku ProQuest (obdoba našeho Newtonu) eviduje v roce 1990 asi 700 výskytů termínu politická korektnost, v roce 1991 už 2500 a o rok později 2800. Tisk v té době běžně píše o teroru v univerzitních kampusech a přirovnává praktiky politicky korektních cenzorů k fašistům, stalinistům, k Hitlerjugend, maoistům a marxistům.

Noví fašisté se podle Bernsteina rozhodli převzít v roce 1991 Harvardovu univerzitu, což New York Times Magazine ilustroval na příběhu profesora historie Stephana Thernstroma: „Kdykoli kráčel po kampusu, viděl v duchu zdvižené prsty - rasista, tady kráčí rasista! Pronásledování bylo pekelné.“ (Thernstrom později vysvětlil, že dal při semináři předčítat z deníků majitelů plantáží, na což si stěžoval jeden černošský student a napsal o tom článek do univerzitních novin. Zbytek obstarala básnická licence autora.)

Příběhy ovšem dále žily svým životem a po celá 90. léta byly pilně recyklovány dalšími periodiky. Podle všeho šlo o několik skutečných incidentů, které média (tedy údajně liberální listy) vyzobala jako rozinky z koláče, patřičně zkarikovala a extrapolovala v typický obraz amerického školství. Děj byl ale stále soustředěn na elitní americké univerzity, kde vznikaly jako houby po dešti různá oddělení etnických a genderových studií a také nadace a studentské výbory, které menšinám poskytovaly patřičné zázemí. Obsah hesla „politická korektnost“ v 90. letech psaly konzervativní kruhy a skrze mainstreamová média, jež sehrála roli užitečných idiotů, je mezi veřejnost rozšířily zhruba v tomto znění: „Společnost si ve snaze o maximální korektnost nasazuje náhubek a zavádí cenzuru.“

Existuje to vůbec?

Až si o dvě dekády později bude jistý milionářský synek, jenž se vyhnul odvodu, veřejně utahovat z handicapovaného reportéra, z válečných hrdinů a z rodičů padlého vojáka - a naznačovat k tomu, že jeho záštiplná a krutá mluva je vlastně projevem odvahy (vzdoruje přece diktátu politické korektnosti), vznikne živá debata o tom, jestli nějaká politická korektnost vůbec někdy doopravdy existovala. Není přece možné tváří v tvář milionům lidí opakovaně tvrdit, že se mne někdo pokouší umlčet, že vzdoruji mocným a všudypřítomným silám, jež skrze jazyk kontrolují myšlení celé generace, když lačná média (stejně jako v 90. letech) ochotně přepisují každé mé slovo v boji proti týmž silám? Odborná veřejnost se rozdělí do několika skupin, které zaujmou zhruba následující náhledy:

1. PK je fantom. Je to teorie spiknutí z dílny pravice, která se nedokázala vyrovnat s tím, že desítky let tahala ve veřejných debatách za kratší konec. Jestli má PK vůbec nějaký konkrétní význam, je to prostě „civilizovaný“ projev.

2. PK je trik. Když chce prohnaný politik vrazit klín mezi voliče (dělnickou třídu) a jejich přirozené spojence (demokraty), vymyslí pohádku o „odtrženosti elit od mas“, vinu za mizerné sociální výdaje (republikánské daňové škrty) hodí na „cizí ilegály“, přejmenuje rasismus na „boj proti politické korektnosti“ a jako vlk v rouše beránčím vnukne ovečkám, že je přišel osvobodit.

3. PK je exonymum. Tedy výraz pro „ty druhé“, k nimž já nepatřím. Nikdy neexistovalo žádné hnutí „politické korektnosti“. Nikdo se tak nikdy dobrovolně nepojmenoval, PK byla vždy souslovím, jež sloužilo jako obvinění, posléze nadávka. Přes množství textu, které bylo PK věnováno, politickou korektnost nikdo ani jednou pořádně nedefinoval.

4. PK existuje jako slovní ekvilibristika. Vyprodukovala výrazy jako Afroameričan, které nemají protipól v „Euroameričanech“. Vyprodukovala pozdrav happy holiday namísto veselé Vánoce. Vyprodukovala 37 různých pohlaví (aplikace Tinder eviduje i tyto pohlavní identity: dvoupohlavní, panpohlavní, obojetný, fluidní, střední, nejistý a jiný).

5. PK existuje jako systém argumentačních faulů. Kdykoli s někým nesouhlasím, stačí jej označit nějakým jménem: rasista, xenofob, homofob a nemusím se už obtěžovat argumentací s názory dotyčného. Jde o klasický labeling.

6. PK tvoří skutečná tabu. Očividně platné soudy (např. „věda se úspěšně obešla stovky let bez žen“ nebo „mezi černochy není moc filozofů“) mohou po vyřknutí předčasně a snadno ukončit kariéru vědce, učitele nebo autora.

7. PK dusí svobodu slova. Nemožnost vyslovit některé názory („barevní mají nižší inteligenci“ nebo „některé rasy jsou méněcenné“) sice civilizuje veřejnou rozpravu, ale dlouhodobě netvoří společenskou rovnováhu a j e zdrojem skrytého napětí. PK tu slouží jako anestetikum nevhodných myšlenkových pochodů.

Morální policie, otevřete!

Slibně rozjeté tažení proti politické korektnosti po 11. září 2001 nadlouho vymizelo z veřejného prostoru, většinu debat ovládlo téma terorismu. Když po finanční krizi slavilo svůj comeback, síly se mezitím přeskupily. Už nešlo o výlučnou sféru amerických univerzit, bojovníci proti politické korektnosti - ta měla mezitím ovládnout celý veřejný prostor Západu - se vyrojili i v těch nejmenších evropských zemičkách.

Krátce před imigrační vlnou a brexitem se v Evropě pyšnil politickou nekorektností snad každý, kdo někdy na sociálních sítích zformuloval čtyři věty.


Čtěte texty z Pytle plechu Luboše Hegera:

Proč Fake News vítězí? Evoluce neodměňuje chytré, ale mazané

Kocourkov vyhlásil hranici bohatství: 36 tisíc Kč

Hovězí ve vlastní hlavě

Lubomír Heger


Bojovníky proti politické korektnosti lze rozdělit do dvou kategorií - jedni přímo podporují nesystémové strany, druzí se nástupu populistů děsí, ale z jejich úspěchů viní právě politickou korektnost. „Posloužila jako palivo,“ argumentují. „Umožnila Donaldu Trumpovi skrýt své rasistické a sexistické názory za jiné postoje, jež tak rasisticky či sexisticky nevypadají,“ píše Jonathan Chait v New York Times.

Typické je, že z Trumpa jsou zděšení i prvotní bojovníci proti politické korektnosti, takže například miliardářské klany Kochů, Olinů a Scaifeů se „politicky nekorektního“ prezidenta ostentativně straní. Oblíbený je též argument, že německou AfD ve skutečnosti stvořila sama kancléřka Angela Merkelová, samozřejmě svou naivní politickou korektností.

Všechny pravověrné nepřátele politické korektnosti - u nás je to například fyzik a autor blogu Reference Frame Luboš Motl - spojuje tak trochu podobný styl. Píší jako bohové pomsty, jsou plni sebevědomí, cynismu, používají dysfemismy a každá druhá jejich věta je výsměchem neskutečné naivitě ideových protivníků. Jsou plni příběhů o tom, jak se ve světě za svobodné myšlení takřka lynčuje (člověk skoro slyší bouchání na dveře: Zde morální policie! Otevřete!), ač se většina z nich smí vyjadřovat naprosto svobodně a bez obav z jakéhokoli postihu spřádat divoké teorie o islámském fašismu (Martin Konvička, Petr Hampl). Nemají moc smyslu pro humor. Donald Trump jim injektoval dávku testosteronu, který teď promění v ještě lítější boj.


Přečtěte si další eseje Luboše Hegera:

Přítel NIKOTIN

MM25_AI

Chatrná věž ze slonoviny

Jak veliká má být vlastně Amerika?


  • Našli jste v článku chybu?