Když koncem léta roku 2015 pochodovaly po maďarských dálnicích tisíce lidí z
Blízkého východu, kteří pěšky s batůžky na zádech mířili do Evropy, Česko (a
nejenom to) zachvátila panika. Období, které jsme si zvykli nazývat
„uprchlickou krizí“ trvalo několik měsíců a efektivně ho ukončila až dohoda
mezi Evropskou unií a Tureckem, kterou sepsali němečtí experti a diplomaticky
ji protlačila kancléřka Angela Merkelová.
Počet lidí přicházejících do Evropy takzvanou balkánskou trasou, na které se
ocitlo i Maďarsko, klesl v březnu 2016, kdy byla dohoda podepsána, o 90
procent. A s mírnými výkyvy už se čísla příchozích příliš neměnila. Z migrace a
uprchlíků, kteří v roce 2015 téměř přes noc začali okupovat přední stránky
všech médií, se stalo běžné téma konverzace a jen jeden z mnoha námětů
politických debat, který však už zdaleka nevzbuzuje tak vypjaté emoce – alespoň
to tak donedávna vypadalo.
Koncem letošního února ovšem Erdogan vypustil skrze turecká státní média a
tiskové agentury do éteru několik chytře naaranžovaných videí a následně
informaci, že se chystá otevřít hranice.
Mediální a veřejná panika byla zpátky stejně rychle, jako předtím odešla.
Fakticky se toho příliš nestalo – hranici EU překročilo pár stovek lidí, nikoli
Erdoganem avizované deseti- až statisíce. A záběry na tureckou policii
nasazující slzný plyn, těžkooděnce řecké armády a zoufalý dav na pozemní
hranici Řecka a Turecka poměrně rychle vystřídaly v médiích titulky s čísly
obětí koronaviru. I přesto, že se naše pozornost nyní upírá pochopitelně zcela
jinam, by bylo dobré se z událostí posledních únorových dní a vyslaného
tureckého signálu do Evropy poučit a nezapomenout na něj.
Krize na Twitteru, nebo na hranicích?
Některá česká média vydala poslední únorový čtvrtek zprávy s varovnými
titulky, že na české hranice se pravděpodobně valí i jiná vlna než ta
epidemická. Podkladem pro zprávy byly záběry z hraničního přechodu Edirne, kde
se začaly hromadit zprvu stovky, později až tisíce lidí. Řecko, střežící na
tomto místě vnější hranici Evropské unie, zareagovalo rychle a rázně – na
hranice vyslalo armádu. Twitterem a následně i oficiálními stránkami světových
tiskových agentur putovaly záběry z dronů, na kterých po zemi pochodovaly davy
mířící k hranici. Turecko oficiálně zprávu o otevřené hranici potvrdilo až den
nato, tedy v pátek 28. února, ale to už byla „migrační vlna“ na titulcích téměř
všech evropských médií.
Čtěte také: Odmítáním uprchlických kvót porušilo Česko, Polsko a Maďarsko své povinnosti, rozhodl soud EU
Pozornějším pozorovatelům, mezi které patřili například novináři dlouhodobě
mapující situaci na Blízkém východě a Turecku či dobrovolníci, kteří už několik
let organizují humanitární pomoc uprchlíkům v Řecku i v Turecku, si ale poměrně
brzy všimli jedné podstatné věci – všechna videa pocházela z tureckých zdrojů,
některá přímo z turecké státní tiskové agentury, jiné ze státních médií.
Profesionálně natočené záběry z dronů se dostaly do éteru ještě dříve, než
Erdogan vůbec informaci oficiálně potvrdil. A den nato se v turecké televizi
objevila i mapka s arabským popisem, jak se dostat do Evropy.
Ve chvíli, kdy zorientovaní novináři začali na jednotný původ videí
upozorňovat, bylo už víceméně pozdě, migrační panika byla zpět. Dramatičnost
situace navíc vystupňovala místní krize na řeckých ostrovech Lesbos, Chios a
Samos, které leží na dohled tureckého pobřeží a nedobrovolně hostí už od roku
2015 přetížená záchytná centra a uprchlické tábory. Kemp Moria na Lesbu je
mediálně nejlépe zmapovaný – jeho kapacita je překročena několikanásobně, není
v něm dostatek hygienického zázemí, teplé vody, lékařské péče… Lidé, kteří v
něm tráví měsíce a roky, jsou na pokraji šílenství. A tábor Vial na ostrově
Chios na tom není o nic lépe.
Obyvatelé ostrovů se přitom v drtivé většině živí provozováním turistických
zařízení a už několik let pozorují, jak se z poklidných letovisek stává místo
zmaru a beznaděje. Tamní zdravotnický systém postavený na malých lokálních
nemocnicích je přetížený, jelikož musí obsluhovat desítky tisíc lidí, kteří
jsou často v kritickém stavu – zdravotním i psychickém. Současně ale řecká
realita už dávno přestala média zajímat, respektive se stala v dlouhém seznamu
pouze jednou ze zpráv. Proti tomu se obyvatelé začali bouřit a několik dní před
Erdoganovou „show na hranicích“ propukly na ostrovech nepokoje.
Svou příležitost vycítili pravicoví radikálové a neonacisté z Řecka i
dalších částí Evropy, kteří se rozhodli „podpořit“ místní obyvatelstvo ztrápené
především tím, jak jim živobytí a rodné komunity už léta doslova umírají před
očima. Následovaly potyčky s novináři, dobrovolníky, pracovníky humanitárních
organizací a fyzickému útoku neunikla ani místní šéfka Úřadu vysokého komisaře
OSN pro uprchlíky.
Shořela škola vedená dobrovolníky, demonstrující zablokovali přístupové
cesty k táborům. Davy lidí snažící se dostat přes hranici se v médiích
propojily s obrazy hořících budov na ostrovech a pocit migrační apokalypsy byl
na světě. Pokud se ale vrátíme zpátky od mediálních obrazů k prostým faktům a číslům,
realita se vykreslí zcela jinak. Na Lesbos připlulo v prvních březnových dnech,
kdy média informovala o „nové migrační vlně“, asi 900 lidí denně. Pozemní
hranici nepřekročil skoro nikdo, postupně se u ní nahromadilo asi 20 tisíc
lidí, které tam svezly turecké autobusy (Erdogan mluvil o statisících). Ze
zpětného střízlivého pohledu je tak zcela zřejmé, že turecká strana jen
zinscenovala velmi chytře promyšlený, načasovaný a brilantně zrealizovaný
mediální spektákl.
A je nutné podotknout, že evropská média udělala přesně to, co od nich
Erdogan očekával – přinesla obrazy hořících domů a davů na hranicích a
vytěsnila zpravodajství o turecké ofenzivě v Idlíbu. Co Erdogan předvídat
nemohl, je panika z epidemie, která je na rozdíl od té migrační opodstatněná a
brzy ji v médiích vystřídala.
Migrační tsunami a křehká evropská identita
Pro člověka, který migrační situaci dlouhodobě sleduje s odborným zájmem,
byly poslední únorové dny nepříjemným zábleskem minulosti z roku 2015. Informování
o migraci tenkrát vykazovalo některé poměrně nebezpečné tendence – ty hlavní z
nich popsaly například dvě na sebe navazující studie Pavla Pospěcha a Michala
Tkaczyka z Fakulty sociálních studií na Masarykově univerzitě.
Upozorňují v nich například na používání odosobněného jazyka (migrace „se“
děje, jsou z ní vynechány konkrétní osoby, kterým se děje), nevyváženost hlasů
(vyjadřují se téměř vždy jenom politici, chybí hlas odborníků a migrantů
samotných), chybějící kontext (nedostatečné zpravodajství o příčinách migrace,
které by ji představovalo jako globální jev, jehož je i Česko součástí).
Podobné závěry pak vyplývaly třeba i ze studií, které si nechala zpracovat
Česká televize i Český rozhlas.
Všechny dostupné odborné texty se například shodují v nadužívání vodních metafor a přirovnání migrace k živelné katastrofě. „Migrační vlna“, či dokonce „migrační tsunami“, Evropa „zaplavená“ uprchlíky… Každý z nás si nejspíš poměrně snadno nějaký takový titulek vybaví. Problém je však v tom, že to rozhodně nejsou jen nevinné editorské berličky, jak zvýšit dramatičnost sdělení. Používání vodních metafor je jedním z projevů takzvané dehumanizace, kdy se o lidech přestává informovat jako o lidech, ale mluví se o nich jako o neovladatelné přírodní mase. Konkrétní příběhy, konkrétní motivace jednotlivců, kteří se vydali odněkud někam na cestu, úplně zanikají. A další výzkumy navíc ukazují, že po čase nám už začnou být ukradené.
Komentář: I filozofové myslí koronavirus aneb Stačí nám pouhý život?
Pokud mluvíme o uprchlících dostatečně dlouho jako o neživé hmotě, začneme
je tak postupně i vnímat. Různá zahraniční média v reakci na dění v roce 2015
začala aktivně přehodnocovat své etické kodexy. Skvělým příkladem je třeba
britský deník The Guardian, který se zavázal od vodních metafor upustit.
V Itálii pak vznikla profesní organizace Carta di Roma, která se soustředí
přímo na podporu objektivního, nezávislého a etického informování o migraci,
několik reportů k tématu vydal například Ethical Journalism Network. Českem
ovšem tento vývoj spíše nenápadně proplul a dotkl se víc akademiků než novinářů
samotných.
Pro přešlapy roku 2015 lze mít do jisté míry pochopení – v Česku do té doby nebyla migrace v podstatě vůbec tématem. Jak ukazuje zmiňovaná analýza Pospěcha a Tkaczyka, mezi dubnem a zářím 2015 se počet denních příspěvků o migraci v běžné zpravodajské relaci zvedl z nuly na deset. Takže téma, o kterém novináři sami neměli žádné informace a nikdy o něm nepsali, najednou museli zpracovávat desetkrát denně. V roce 2020 už je ale situace úplně jiná a času dohnat nezbytné znalosti a dovednosti bylo mezitím dost. Proč jsme tedy první březnové dny vídali „migrační vlnu“ opět při každém otevření libovolného zpravodajského webu?
Když je nevidíme, jako by nebyli
Problém samozřejmě není jen v tom, jak se o migraci informuje, ale i v tom,
jaká se o ní vede politická debata a jaké řešení se nabízí. I kdybychom
připustili, že v roce 2015 byla Evropská unie nepřipravená (což ani tenkrát
vzhledem k vleklému konfliktu v Sýrii být neměla), v roce 2020 už dávno
připravená být mohla.
Smutnou realitou je, že všechny pokusy o efektivní řešení a regulaci migrace
celých pět let selhávaly. Společná migrační a azylová politika EU nikdy pořádně
nevznikla a takzvaný relokační systém, který měl ulevit státům na hranicích
jako Itálie a Řecko, nikdy nezačal naplno fungovat, mimo jiné i kvůli bojkotu
vlád Visegrádské čtyřky. Evropskou reakcí na letošní krizi na řecko-tureckých
hranicích tak byla téměř okamžitá podpora militarizace hranic a posílení
pohraniční agentury Frontex, která má na starost ochranu vnější hranice EU. Při
ohlédnutí o pět let zpátky se ale velmi jasně ukazuje, že migraci nelze
zastavit silou – lidé, kteří museli opustit své domovy, s postavením
sebevyššího pohraničního plotu prostě nikam nezmizí.
Komentář: Velký bratr je nahý
Iluze typu „když je nevidíme, jako by nebyli“ je koneckonců hlavní příčinou
děsivé situace na řeckých ostrovech, proti které se místní lidé bouří. Skutečná
krize se neodehrává na hranicích, ale přímo uvnitř Evropské unie, na území
členského státu. Fakt, že stačí jedno mediální gesto bez faktického dopadu z
turecké strany, abychom se opět cítili „zaplaveni“ něčím nezvladatelným, by
mělo být pro Evropu jasným varováním.
Jsou-li naše identita a s ní spojený pocit bezpečí opravdu tak křehké, že je
do spirály paniky přes noc pošle pár chytře načasovaných videí na sociálních
sítích, je to na pováženou stejně jako fakt, že jsme se za pět let nedokázali
nijak připravit na situaci, o které bylo zcela jasné, že přijde.
Evropu mezitím postihla děsivě reálná krize, která rozhodně není žádnou
mediální hrou. Problematika migrace v ní zdánlivě zaniká, ale faktem stále
zůstává, že uprchlíci pořád nikam nezmizeli – naopak nyní tvoří jednu z
nejzranitelnějších skupin, která může koronavirové epidemii nejsnadněji
podlehnout a také ji může nejsnáze rozšířit. V táboře, kde se mačká deset tisíc
lidí, neteče tam teplá voda a není tam ani mýdlo, jsou karanténní opatření k
ničemu.
Řecko momentálně odřízlo v podstatě všechny přístupové cesty do táborů. Až se
ukáže, že chtít opevnit oslabenou skupinu uprchlíků před zbytkem Evropy je
zhruba stejně prozřetelné, jako chtít opevnit celou Evropu vůči globální
migraci, bude už nejspíš pro nás pro všechny pozdě.
Autorka je antropoložka, působí v Sociologickém ústavu AV ČR
