Máme ostatním v Evropě pomáhat, nebo se na ně vykašlat a „jet po své ose“? A
co je pro nás výhodnější? Obvykle v Česku převládá mínění, že pomáhat ano, ale
nejlépe aby to udělal někdo jiný, protože my jsme ještě chudí. Někteří pak
nadhazují sofistikovanější argumenty, že pomoc přece spočívá už v garancích,
které Evropská unie poskytuje „těm nedisciplinovaným“.
Garance na úvěry totiž snižují úrokovou sazbu a dlužník platí ve výsledku o
hodně méně. Tak je to v případě Řecka, které za pomoci „trojky“ (Evropské
centrální banky, Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu) refinancovalo
v dluhové krizi své státní dluhopisy za sazby, o kterých by si na trhu (kdyby
na něj mělo přístup) mohlo nechat jen zdát.
V současnosti se mluví o pomoci hlavně v souvislosti se 750 miliardami eur, které chce Evropská unie získat na trzích a „rozdat“ slabším státům evropského společenství, jež nejvíce postihl koronavirus. Nejčastěji přicházejí na paškál Španělsko či Itálie, přičemž například ekonom České spořitelny Michal Skořepa dochází k názoru, že bychom nakonec měli Itálii peníze dát, aby se nesložila úplně a nezkolabovala celá Unie.
I když si země neví rady a pravděpodobně se ze svého svrabu nikdy nedostane.
„Hrozí, že Itálie pomoc ke zlepšení fungování svých institucí efektivně
nevyužije, že bez ohledu na novou poskytnutou pomoc zůstane nemocným mužem
Evropy,“ píše v Hospodářských novinách.
Schwarze Null
Situace je však složitější a na výsledné mizérii Evropy má velký podíl viny
„motor evropské ekonomiky“. Německé hospodářství v posledních dvou dekádách
záměrně potlačuje domácí spotřebu, doma málo investuje a přebytkový kapitál
exportuje do zahraničí, což má fatální následky.
Tato německá spořivost výrazně přispěla k finanční krizi v letech 2007 až
2008, kdy tamní banky půjčovaly slabým ekonomikám na periferii Evropy, které
měly (a mají) obrovský problém s konkurenceschopností. Úvěry byly kvůli
politice Evropské centrální banky natolik levné, že Španělsko, Řecko, Irsko i
Itálie mohly „dopovat“, respektive spotřebovávat víc, než vyprodukovaly. A
teprve splasknutí finanční bubliny v letech 2007 až 2008 ukázalo, že jsou nahé.
Krátká exkurze do německých dějin ukáže, jak se z „nemocného muže“ Evropy, jak se říkalo Německu v devadesátých letech 20. století a na počátku 21. století, stala supervelmoc vyznávající ve svých rozpočtech „černou nulu“. Po rozpadu komunistického bloku stála před Německem úloha znovusjednocení země. Brutálně neproduktivní východoněmecký průmysl musel být restrukturalizován a tehdejší kancléř Helmut Kohl vyměnil štědrou podporu východní ekonomiky za tvrdé reformy. Kurz východní marky byl stanoven na paritu se západní a hned v roce 1991 kvůli tomu ve východním Německu radikálně zdražila pracovní síla.
Na volném trhu zůstalo jen osm procent firem životaschopných, tedy těch,
které měly potenciál vydělat si na své náklady, ostatní podniky měly hodnotu
jen budov a pozemků, případně šrotu. Průmyslová výroba ve východním Německu
zkolabovala. Z východu masivně migrovali lidé na západ.
Ti, co zůstali, začali pracovat pro západoněmecké nebo zahraniční firmy,
menší část pak pro nově založené firmy. Zbytek ztratil práci, většinou šlo o
málo kvalifikované muže, kteří byli závislí na dávkách státu. Západní Němci za
sjednocení podle odhadů zaplatili osmi procenty HDP – o osm procent by bylo
jejich HDP vyšší, kdyby země zůstala rozdělena. Přesto bylo sjednocení
úspěchem. Životní úroveň na východě se přiblížila rychle západu, věk dožití se
srovnal. Rozdíl mezi oběma částmi země je zanedbatelný v porovnání s jižní a
severní Itálií, severem a jihem Anglie či státy v USA.
Náklady se projevily v nižším růstu, během 90. let německá ekonomika rostla v průměru jen něco málo přes jedno procento ročně. Německo se stávalo nemocným mužem Evropy, z něhož se dostalo na chvíli na konci devadesátých let následkem technologického boomu. Po splasknutí bubliny se znovu ponořilo do stagnace.
V roce 2002 kancléř Gerhard Schröder povolal odbornou komisi pod vedením
bývalého personálního šéfa automobilky Volkswagen Petera Hartze. Výsledkem byly
zákony přijaté v následujících letech, které reformovaly německou ekonomiku a
určily kurz, který přerušila až koronavirová krize. Stát výrazně osekal
sociální dávky a podporu v nezaměstnanosti, která poskytovala zaměstnancům
pohodlný finanční polštář, zvedl se věk odchodu do důchodu. Zaměstnanost se
radikálně zvýšila a Německo se dostalo mezi evropské premianty, a to i mezi
mladými lidmi.
Hartzovy reformy přitom ještě posílily přebytky, s nimiž předtím hospodařily
německé firmy i stát. Dnes tvoří třicet procent pracovních míst v Německu
částečné úvazky. Odvrácenou stranou je, že se výrazně rozevřely nůžky mezi
chudými a bohatými. V roce 2005 bylo ohroženo chudobou pět procent dělníků, v
roce 2015 už to bylo deset procent, tedy osm milionů lidí.
Perverzní efekty
Němci začali mimo jiné využívat obrovského rozdílu ve svých mzdách oproti
zemím střední a východní Evropy a výrobu přesouvali do Česka, na Slovensko a
dál.
Tento proces ještě zrychlil po vstupu nových zemí do Evropské unie. Zejména
automobilový průmysl si vytvořil rozsáhlé dodavatelské řetězce, takže postupně
většina německých aut byla vyráběna ve střední a východní Evropě. V roce 2017
produkovaly německé firmy 16,5 milionu automobilů ročně, z toho 10,8 milionu
bylo vyrobeno mimo Německo, přes polovinu ve střední Evropě (nepočítaje v to
dovážené autodíly).
Mělo to drastický dopad na mzdy německých dělníků, kteří se báli o místo, a
pod hrozbou přesunu výroby se jim mzda nezvyšovala. Po započtení inflace
dokonce jejich reálné mzdy od roku 2000 klesaly. Bohatly především firmy, které
si ještě v devadesátých letech musely půjčovat na investice, od roku 2000 se
přehouply do plusu zhruba ve výši dvou procent HDP.
Německo tak sice patří mezi nejbohatší státy Evropy, ale jen v průměru. Průměrný Němec je skoro nejbohatší v Evropě, o padesát procent bohatší než průměrný Ital a dvakrát bohatší než Španěl. Distribuce příjmů je ale v Německu nerovnoměrná, takže mediánový příjem Němců je mnohem blíže příjmům Slovinců, Španělů a jen o třetinu vyšší než v Česku.
Jen deset procent Němců vlastní napřímo akcie veřejně obchodovaných firem a
jen třináct procent vlastní podílové fondy. Devadesát procent firem, které
vytvářejí polovinu firemního cash flow, jsou rodinné byznysy, jež patří jen
desetině německých domácností. Perverzní je, že efektivní daňová sazba pro
dědictví těchto firem je jedno procento, pokud udrží sedm let pracovní místa,
zatímco pro dědictví ve výši 200 tisíc eur je třináct procent.
Zdanění nemovitostí je – stejně jako v Česku – velmi nízké. Majitelé
nemovitostí jsou i proto výrazně bohatší než ti, kdo žijí v pronájmech. Podle
průzkumu Bundesbanky zhruba čtrnáctkrát. Většina však má nemovitosti bez
hypotéky, a tak je mediánové bohatství ještě vyšší, zhruba 26krát. Růst nájmů
systematicky přesouvá bohatství od nájemců k vlastníkům nemovitostí. (Na
podobnou tendenci ostatně v Česku upozorňují sociologové Martin Lux a Petr
Sunega.)
Kumulace bohatství srazila dolů spotřebu. Chudí téměř nespoří, protože
potřebují přežít. Bohatí spoří až 40 procent svého příjmu. A tady přichází na
scénu jednotný evropský trh, z něhož Německo obrovsky těžilo.
Klein a Pettis
Před rokem 2008 odcházela z Německa do zahraničí celá čtvrtina hodnoty
vytvořená německými zaměstnanci a německým kapitálem. Většinou do evropských
zemí. Stagnaci se německé byznysy vyhnuly díky exportu, přičemž světový obchod
stabilně rostl, takže rostly i zisky německých firem.
Na tyto benefity upozorňují ve své provokativní knize profesor pekingské
univerzity Guanghua School of Management Michael Pettis a ekonomický komentátor
finančního listu Barron’s Matthew C. Klein. „Distribuce kupní síly ve
společnosti výrazně ovlivňuje její hospodářské vazby se zbytkem světa. Lidé,
kteří si nemohou dovolit kupovat, co vyprodukují, musejí spoléhat na zahraniční
poptávku. Bez domácí či zahraniční poptávky nemají na vybranou a musejí
produkovat méně.“
Hlavním distribučním kanálem se staly banky. Půjčky do zahraničí byly jediným způsobem, jak se vypořádat s nízkou domácí poptávkou po úvěrech a vysokými německými úsporami. To je rozdíl oproti Česku, kde je sice dlouhodobě hodně úspor, avšak bankám se zatím úvěry daří uplatňovat ve velké míře u českých firem a spotřebitelů na hypotéky. Německé banky tak před minulou krizí financovaly stavební boom ve Španělsku, Irsku a spotřebu v Itálii či Řecku. Objemy půjčených eur se mezi lety 2001 a 2008 ve Španělsku zdvojnásobily a v Irsku zečtyřnásobily.
Jen část přitom putovala na produktivní projekty, například vysokorychlostní
železnice ve Španělsku či modernizaci metra v Aténách. Zbytek skončil v
přebujelých nemovitostních projektech, postavilo se například i nové letiště
Ciudad Real Central Airport vzdálené dvě hodiny (!) od Madridu, které následně
zkrachovalo, a miliony golfových hřišť. Po krizi nicméně převládlo přesvědčení,
že za všechno mohou marnotratné země, které si žily nad poměry. Nikdo moc
nezmiňoval, že za nesmyslným rozmachem stály agresivní německé, ale i
nizozemské a další banky, bez nichž by se boom nekonal.
Německo přitom ještě přitvrdilo zavedením dluhové brzdy, za kterou stál
především spořivý ministr financí Wolfgang Schäuble. Všechny části německé
vlády, federální i lokální, musejí v průměru hospodařit vyrovnaně. Fatálním
důsledkem jsou nižší investice do infrastruktury, kdy zhruba polovina mostů v
Německu potřebuje opravu (most v Leverkusenu byl zavřen pro kamiony už v roce
2012 a teprve nyní se opravuje), telekomunikační infrastruktura je zastaralá a
internetové připojení zaostává.
Nerovnost
Od finanční a dluhové krize se přitom do přebytku postupně přehoupla většina
evropských států včetně těch s nejhorší disciplínou jako Řecko či Španělsko a
Itálie. Celá Evropa v čele s Německem redukuje svou spotřebu a investice.
Rapidně tedy klesá poptávka po zboží a službách evropských ekonomik, které
musejí štěstí hledat jinde. Tak jako se zadlužovaly periferní státy Evropy před
finanční krizí, dnes se zadlužují některé asijské státy a hlavně Spojené státy
americké.
„Na mezinárodním obchodě většina světa nesmírně zbohatla, ale existují i
náklady. Globální nedostatek poptávky pochází z přebytkových států, i když
němečtí politici často říkají, že přebytky jsou výsledkem excelentních
výrobních metod. Je to úplný nesmysl. Odměnou, již země získává za vynikající
produktivitu, jsou vyšší dovozy kvůli výhodnějším obchodním podmínkám. Zatímco
přebytky jsou výsledkem nerovnoměrné distribuce příjmů ve společnosti ve prospěch
firem a bohatých vrstev obyvatel,“ píšou Pettis a Klein.
Obchodní války se podle autorů často prezentují jako válka mezi státy, ale
není tomu tak. „Je to válka mezi bankéři a vlastníky finančních aktiv na jedné
straně a obyčejnými domácnostmi na straně druhé; mezi velmi bohatými a
ostatními.“ Vzrůstající nerovnost vytvořila přebytky výrobních kapacit, ztrátu
pracovních míst a zadlužení. Je to finanční a hospodářská perverze toho, čeho
chtěla dosáhnout globální integrace, kde hlavní obětí jsou Spojené státy, které
každý rok končí v obrovském deficitu platební bilance.
Všechny přebytkové země, od těch evropských přes Saúdskou Arábii až po Čínu,
chtějí americké obligace jako bezpečné úložiště svých přebytečných dolarů. I
proto před finanční krizí byla taková poptávka po hybridních cenných papírech
založených na hypotékách, které neměly žádnou hodnotu.
Kdyby Spojené státy nebyly tak otevřená ekonomika, přebytkové země by musely svou přebytečnou produkci buď přesunout do jiných států (pokud by ji některé chtěly absorbovat), nebo by se jim zásoby zvyšovaly až do té doby, než by dotčené firmy musely zavřít a propustit zaměstnance.
Takový šok přišel ostatně s covidem-19, kdy poptávka po celém světě kvůli
zavřeným obchodům, restauracím i omezenému cestování výrazně propadla. A i
proto se objevuje averze vůči mezinárodnímu obchodu, kterou symbolizují
levicoví politici jako Bernie Sanders, Alexandria Ocasio-Cortezová či
labourista Jeremy Corbyn.
Firmy po celém světě bojují o globální trh politikou „ožebrač svého souseda“.
Své zkušenosti s tím má i Česko, které zavedlo kurzový závazek na podporu
tuzemských exportérů, čímž nepřímo omezilo dovoz a spotřebu obyvatelstva.
Následně však nastal prudký růst mezd kvůli plné zaměstnanosti, který oslabení
koruny vyrovnal.
Dokud nebude Čína více utrácet, tvrdí Pettis a Klein, a obyčejný dělník v
Číně si nebude moci dovolit koupit skoro nic, situace se nezmění a Čína bude
vykazovat velký přebytek běžného účtu platební bilance a bude exportovat
úspory. Platí to i pro Německo, Nizozemsko či Tchaj-wan.
Německo musí podle autorů zvednout minimální mzdu, zvýšit dědické daně či
upravit daně z nemovitostí, aby se příjmy nekumulovaly u bohatých obyvatel, a
začít víc investovat. Je přitom jasné, že Česko má na příjmovou nerovnost
našlápnuto také. Kdo vlastní nemovitost, dvě či tři, má násobně vyšší příjem. A
nůžky se rozevírají.
Současná koronavirová krize může mít v tomto smyslu ozdravný efekt. Masivní
fiskální stimulační balíčky Německa a ostatních států pomohou podpořit poptávku
po celé Evropě. Granty nejpostiženějším zemím, které posilují myšlenku
federální Evropy, mají smysl i pro Česko, které se – jako obvykle – sveze se
sousedním Německem. Ale třeba tentokrát přidá trochu i z vlastního.
