Vážený Richarde..., zní začátek otevřeného dopisu z pera níže podepsaného k rukám vůdce amerického hnutí alternativní pravice. Jak jednoho konzervativce od druhého dělí celý svět.
Tedy, vážený Richarde Spencere, jsem na Tebe neskutečně namíchnutý, protože jsi mi zvoral život, jako se to povedlo málokomu. To není jen tak, uvážíš-li, že jsem vyrůstal za Husáka, jsem rozvedený a mám doma osm koček. Moje stížnost Ti samozřejmě může být ukradená; ale kromě života mého jsi dost zkomplikoval i životy všech poctivých konzervativců; ne takových Tvých alternativních pošuků, nýbrž lidí tradičních názorů, kteří onomu myšlenkovému směru dali jméno. (Vida - kdo by řekl, že se Tvoje jméno ocitne vjednom odstavci s výrazem „myšlenkový směr“?)
Nalevo od Che Guevary
Život těchto lidí je od minulého víkendu nesrovnatelně složitější, než byl před ním. Abys věděl, je zatraceně těžké být konzervativcem i po Charlottesville. Kdo do 12. srpna 2017 říkal věci nepohodlné levicově liberálnímu establishmentu, byl často za exota. Někdy přišel o práci, jako se to stalo Jamesi Damoreovi v Googlu; jindy si vysloužil jen nesouhlasné bručení jako komentátor New York Times David Brooks, který s Damoreovým propuštěním nesouhlasil. Někdy mu bylo dopřáno davové hysterie dosyta jako Charlesi Murrayovi nebo Milu Yiannopoulosovi, kteří měli tu drzost chtít mluvit k univerzitním studentům, ačkoli jejich názory nejsou nalevo od Che Guevary, jak je dnes normou. Ale pořád šlo jen o exoty v očích onoho establishmentu.
Když si však Damore, Brooks či kdokoli jiný dovolí něco podobného dnes, nebude z něho jen exot. Každý hlas pozvednutý proti levicovému myšlenkovému monopolu bude znít jako hlas Tvého spojence.
Bude znít jako hlas na podporu Tvého hesla „Heil Trump!“, Tvého podržtašky Jasona Kesslera, který ten bizárpodnik v Charlottesville zorganizoval, i Jamese Fieldse, onoho pomateného řidiče, z něhož se minulou sobotu stal vrah. V očích běžného pozorovatele jste z nás konzervativců (dovolíš-li takové zjednodušení) udělali své komplice.
Teď dávej dobrý pozor, Richarde: nejsme Tví komplicové. Ani já, ani žádný konzervativec toho jména hodný nechce s Tebou a Tvými alt-kolegy mít nic společného.
Budiž to řečeno co nejsrozumitelněji: hlas pozdvižený proti převládající levicové aroganci ještě neznamená hlas pro Tebe.
Sedm otázek
Až sem je to jednoduché. Trabl začíná ve chvíli, kdy vyjde najevo, že máte v lecčems pravdu. Dosáhl požadavek politické korektnosti nesnesitelné intenzity i všudypřítomnosti? Stala se z odporu proti diskriminaci - domnělé či skutečné - podle pohlaví a barvy kůže metla, jíž lze pohodlně útočit prakticky na kohokoli jako za jiných časů nařčením z čarodějnictví nebo nálepkou nepřítele státu? Má pohrdání tradiční rodinou následky mravně i ekonomicky neúnosné? Stojí západní civilizace před radikální demografickou a kulturní proměnou?
Co by Trumpa mohlo udržet u moci i po roce 2020? Přečtěte si komentář
Je slušný předpoklad, že ona proměna nebude Západu ku prospěchu? Přináší ekonomická globalizace kromě svých nesporných kladů celkově sporné a mnohdy ryze negativní výsledky? Je odvržení křesťanství tragédií civilizačních rozměrů?
To je sedm otázek, na které z establishmentu zazní sborové „ne“, zatímco my konzervativci obvykle na většinu z nich odpovídáme kladně. Na některé z nich, předpokládejme, odpovídáš kladně i Ty a Tví lidé. A také předpokládejme, že to je to jediné, v čem se Ty a já shodneme.
Aby nevzniklo nedorozumění: Pojďme si zhruba zopakovat, co že se to vlastně v Charlottesville stalo. Již zmíněný Jason Kessler svolal do toho města ve Virginii legální demonstraci na protest proti tomu, že tamní radní se rozhodli odstranit z parku sochu generála Roberta E. Leeho. Tam se jeho - Kesslerovi, ne Leeovi - lidé střetli s těmi, kteří pro změnu protestovali proti protestu. Obě party byly bojovně naladěné a daly si přes ústa vším, co jim přišlo pod ruku. Pak Váš člověk zabil jejich člověka.
Vlastník otroků...
S generálem Leem je to oříšek. Je zjevné, že jeho osobu vnímají různí lidé jako symbol velmi různých věcí. Ačkoli George Washington vlastnil otroky stejně jako on, dějiny s ním zacházejí uctivěji.
Kdyby se někdo rozhodl vystřelit jeho ostatky do vesmíru, nesly by nápis „George Washington, vojevůdce a velký státník“, ne „George Washington, otrokář“. Komplikovanost života dala vyniknout Washingtonovu roli v boji za nezávislost a demokratický charakter vlády čerstvě zrozených Spojených států, zatímco jeho roli vlastníka otroků potlačila.
Tatáž komplikovanost přiřkla Robertu E. Leemu optiku dvojí. Levičák-liberál v něm vidí především bojovníka na straně systému, jenž Spojeným státům na cti nepřidává. Vlastnit člověka coby majetek jde přímo proti principu vyjádřenému jednoduše jako „all men are created equal“, o němž si myslíme, že je dobrý. A Robert E. Lee je toho systému zjevným exponentem.
Ani to však není jednoduché. „Černoši jsou na tom nepoměrně lépe mravně, společensky i tělesně tady než v Africe“ napsal své ženě před koncem války Severu proti Jihu v roce 1865, „bolestná disciplína, jíž jsou zde podrobeni, je nezbytná k jejich výcviku coby rasy a já doufám, že je připraví a povede k věcem lepším. Jak dlouho bude jejich podřízenost nezbytná - o tom ví a rozhoduje jen milosrdná Prozřetelnost.“
... a gentleman v jasném světle
Lze argumentovat, že na tomto generálově postřehu něco je (osud osvobozených černochů navrátivších se do Libérie by tomu napovídal), ale to teď nebudiž předmětem sporu. Pro svého současníka ze Severu a dnešního levicového liberála je Lee především otrokář a basta. Pro mnoho jiných lidí však symbolizuje něco docela jiného.
Komentář: Teorie spiknutí potvrzena. Trump jako oběť politické korektnosti
„Způsob, jímž jednotlivec využívá výhod, jež mu dávají moc nad jinými, je zkouškou pravého gentlemana“ napsal Lee manželce jindy (to musela být domácnost, řekneš si možná, ale to je teď jedno), „moc, již mají silní nad slabými, zaměstnavatelé nad zaměstnanci, vzdělaní nad negramotnými, zkušení nad důvěřivými, a dokonce chytří nad hloupými - zdrženlivé a neurážlivé použití veškeré této moci a autority, případně její naprosté opuštění, pokud to situace dovolí, ukazuje gentlemana v jasném světle.“
Tato aspirace na gentlemanství zní dnešnímu uchu jako z jiného světa. Posuďte sami: „Gentleman nepřipomíná zbytečně a bezdůvodně křivdu, jíž se na něm provinilec dopustil. Dokáže nejen odpustit, nýbrž také zapomenout; a usiluje o vznešenost sebe sama a mírnost charakteru, jež mu dávají dostatečnou sílu ponechat minulost minulostí. Muž vskutku čestný je sám ponížen, musí-li ponížit druhé.“
Onen jiný svět generála Leeho byl lepší i horší než ten dnešní. Jednomu jej tehdejší existence otroctví definuje jako horší, jinému existence snahy o gentlemanství coby modus operandi jako lepší. Pokud se někdo bere za zachování generálovy sochy, může tak činit buď proto, že je významným stoupencem otrokářství, nebo proto, že je významným stoupencem gentlemanství.
Podívej se na sebe, Richarde, a na své lidi; vidíš mezi nimi víc adeptů noblesy ducha, nebo těch, kteří by nejraději vyváleli negra v asfaltu a peří a povozili ho na kládě?
Jako Sparta-Slavia
Seznat pravdu o přesném průběhu konfliktu v Charlottesville není jednoduché. Je to jako na fotbale: celá sparťanská tribuna jasně vidí, jak slávista zahrál rukou, kdežto všichni slávisté právě tak jasně vidí, že dotyčný hrál hrudí. Zprávy o tom, kdo začal v Charlottesville koho bít, se liší podle podobného klíče. Nebudeme se zde pouštět do debaty o tom, jestli tím horším zločincem byli onu nešťastnou virginskou sobotu Tvoji lidé, nebo lidé z Antify; ptáš-li se, jsou obě party jedno a totéž.
O diverzitě a inkluzi. Přečtěte si další esej Daniela Deyla
To zase kdekterého liberála nadzvedne. Jak to, že antifašista je totéž jako bělonacionalista? Inu, za mě není na „krvi a zemi“ nic špatného; zlo z toho činí ten fakt, že - i pro mnoho Tvých lidí, Richarde - vede cesta ke krvi a zemi přes, řekněme, likvidaci Židů. Stejně tak může antifašismus být noblesní; ale stejně jako krev a země je to jen obal, do něhož se rádi halí ti, kteří by bez něho byli příliš nanicovatí (odpusť, jestli Ti to zní jako osobní útok). Idiot sparťan a idiot slávista sice jeden druhého nemohou vystát, ale funkčně vzato jsou prakticky zaměnitelní. Koneckonců obě party přišly vyzbrojeny přinejmenším baseballovými pálkami, což samo o sobě vysvětluje leccos.
„Ponížíme vás!"
Naštěstí - pro účel této debaty „naštěstí“ - se přesným průběhem incidentu zabývat ani netřeba. Když James Fields, jeden z Tvých lidí, údajně pravověrný nácek, přejel ženu z protivného tábora, mohl ses přetrhnout omluvami, sbírkou na podporu pozůstalých, výzvami k zastavení násilí na všech stranách a tak dále. Mohl jsi - kdyby Ti šlo o dobrou věc, a ne o vlastní moc.
Namísto toho jsi zvolil tvrdošíjné opakování tvrzení, že Fields byl vyprovokován. Dejme tomu, že někdo někoho slovně vyprovokuje, aby mu dal pár facek, ale k tomu, aby si došel pro auto a najel do lidí? To skutečně neobhájíš. „Vrátíme se sem a ponížíme všechny ty, kteří nám odporovali,“ řekl jsi namísto omluvy. Nevím, jak komu, ale mně to stačí. Předpokládejme, že i generálu Leemu by to stačilo.
Víš, Richarde, také bych rád šel protestovat proti záměru zrušit sochu generála gentlemana. Protestovat proti těm, kteří si více cení kvót ohledně počtu vagín a penisů ve sněmovnách, vyhlášek o alergenech, „bezpečných prostorů“ pro studenty, antikuřáckého šílenství a pozitivní diskriminace než snahy po dosažení, řekněme, duchovní vznešenosti. Ale pokud cena za takový protest je vyjádřena pochodem vedle chlapíka nesoucího vlajku s hákovým křížem, je neúnosně vysoká.
If you live outside law you must be honest, říká Bob Dylan; když chceš žít mimo zákon, musíš být čestný. Jinými slovy: zaměstnavatel, který protestuje proti samičím kvótám, nesmí - chce-li, aby jeho argument byl věrohodný - sám slynout tím, že ženám platí hůř než mužům. Protestuje-li restauratér proti alergenové byrokracii, nesmí zároveň podávat jídla, ze kterých se hostům dělá zle. Protestuje-li kdo proti pozitivní diskriminaci, nemůže si dovolit tahat černochy za autem. Chce-li protestovat proti zrušení symbolu gentlemanství, nesmí se chovat jako - inu, jako Ty.
Z exota nácek?
Kdybys byl Angličan, Richarde, byl bys loni hlasoval pro brexit. Existuje pro to hodně důvodů; od snahy udržet si „jistou typicky britskou jemnost veřejného života“, o níž mluvil i muž tak skeptický k národovectví, jako byl George Orwell, až po primitivně pitomou představu, že takové jemnosti lze dosáhnout vyhnáním všech přistěhovalců.
Jednu věc lze hájit důvody dobrými i zlými; slušní lidé se mohou ocitnout v situaci, kdy hájí špatnou věc, a naopak. Jako sparťan od kolébky jsem v pohledu na idioty hájící dobrou věc trénovaný.
Ty sis pro svou argumentaci vybral všechny ty špatné důvody. Udělal jsi tím pro diskreditaci konzervatismu více než kdokoli jiný, koho bych znal, včetně Václava Klause. A tím jsi mě hrozně namíchl: namísto nálepky exota s výstředními názory se po Charlottesville budu muset zbavovat nálepky implicitního nacistického sympatizanta. Fuj.
S pozdravem
Další články:
Kudy vede ruská cesta na americký ropný trh? Přes venezuelský dluh
V Silicon Valley nechtějí stárnout. Nadějí je cestování časem s kmenovými buňkami
Američtí psychiatři ruší 50 let staré tabu
