Zatím nevíme, jaké hloubky dosáhne právě začínající krize, kolik odvětví
smete, kolik firem dovede k bankrotu a kolik lidí uvrhne do chudoby. Je však
jisté, že čím bude hlubší a delší, tím víc budeme svědky na jedné straně úsilí
států zvýšit daně s cílem získat finanční prostředky na řešení dopadů krize a
na straně druhé rostoucího množství podvodů a úniků do daňových rájů ve snaze
placení daní se vyhnout.
Zrození leviatana
Hospodářské dějiny nás učí, že každá krize za posledních sto let vedla k
neuvěřitelnému nárůstu daňových podvodů a rozšiřování daňových rájů. Na začátku
historie daňových rájů však nestojí jen vynalézaví podnikatelé, ale také
nenasytné vlády. Daňové ráje jsou výsledkem dynamického vztahu mezi vládním
úsilím maximalizovat státní příjmy a soukromým úsilím minimalizovat zdanění.
Historie daňových rájů se začala psát v letech 1918 až 1919 poté, co se
Evropou a velkou částí světa prohnali všichni apokalyptičtí jezdci najednou.
První světová válka, pandemie španělské chřipky, bolševická revoluce a kolaps
několika říší včetně jejich koloniálních panství, které byly do vypuknutí velké
války opěrnými body světového hospodářsko-politického uspořádání. Našel se sice
jeden ekonom, jmenoval se John Maynard Keynes, který pořád dokola opakoval
tehdejším evropským vůdcům „Spolupracujte! Spolupracujte!“, ale vůdci, kteří
zasedli k jednání o poválečném uspořádání Evropy, tolik toužili být
nejdůležitější, že systém evropské hospodářské spolupráce zničili a dali
průchod národnímu sobectví.
A jak se každý stát snažil řešit svou situaci na vlastní pěst a heslem doby
se stávala uzavřenost a soběstačnost, předválečná belle epoque mizela v
nedohlednu. S ní všechny jistoty, že Evropa je uspořádána sice nedokonalým, ale
přece jen nejlepším možným způsobem, stejně jako mizela víra v pokrok lidstva a
důvěra, že další generace se budou mít už jen lépe a lépe.
Soběstačnost samotná se navíc ukázala být v poprvé globalizovaném světě
pěkně drahá. Když se dosud dobře namazaný stroj evropské ekonomiky zadřel,
peníze došly. Nejrychleji v ekonomikách, pro které byla otevřenost nutností.
Jak to souvisí se vznikem daňových rájů? Naprosto zásadně. Aby byly státy v
situaci rostoucích tarifních bariér schopny zaplatit výdaje na poválečnou
rekonstrukci a také za vznik nového státu či za rozpad dosavadního, dělaly
všechno možné. Jak byly zvyklé, tiskly si peníze. Ne nadarmo se v devatenáctém
století mluvilo o „příjmech z tiskařského lisu“ jako o zdroji státních financí.
Po první světové válce tím probudily k životu inflaci a hyperinflaci s
nedozírnými ekonomicko – politickými následky. K tomu přidaly dva dosud
neotřelé nástroje. Začaly zavádět množství spotřebních daní, daň z přidané
hodnoty a také nové majetkové daně – a všechny je dobově radikálně
zprogresivnily.
Dramatický nárůst daní znamenal zcela nové podmínky pro podnikání i každodenní život. Prvorepublikové Československo nebylo výjimkou. Daňové zatížení obyvatel radikálně narostlo (třebaže jednotlivé sazby byly z dnešního pohledu směšné, třeba DPH, tehdy se jí říkalo daň z obratu, byla jednoprocentní) a stát čelil obrovské vlně daňových podvodů. Daňový poplatník to ovšem neměl vůbec jednoduché. Daňové formuláře byly tak komplikované, že je lidé nedokázali dobře vyplnit.
Vždyť i hrdina slavného Jirotkova románu Saturnin si postěžoval, jak mu může jeho milá upírat fantazii, když dokázal sám správně vyplnit daňový formulář! Systém daní byl navíc komplikován několika druhy a stupni přirážek, takže lidé výpočtu daní vůbec nerozuměli. A po vší té anabázi dostal daňový poplatník dopis od finančního úřadu, kolik má zaplatit a tečka. Pokud si ovšem nenašel cestu k vládnoucí garnituře a nedokázal si prosadit daňové úlevy.
Ty vždy souvisely s politickými zájmy vládních stran a vždy byly určitou formou nadbíhání voličům. Některé strany dokonce organizovaly protidaňové kanceláře.
Samozřejmě čím více měl premiér a jeho ministr financí zájmů v privátní
sféře, tím ochotněji úlevy udělovali. Několikrát vláda během těch dvaceti let
přijala zákon, který určitým skupinám poplatníků odpouštěl daňové nedoplatky –
státnímu dopravci, státním těžebním společnostem, některým plátcům daně z
majetku, ale někdy i přímých daní.
Některé z nich jsou jistě vysvětlitelné poválečnou krizí ve dvacátých letech
a velkou hospodářskou krizí v letech třicátých. Většina případů však svědčí o
morálním hazardu – dlužníci byli schopni své daně zaplatit, ale nebyl nikdo,
kdo by je k tomu donutil. Protože jim příslušný ministr či premiér vytvořil
takový sladký daňový ráj doma. Ale co měli dělat ti ostatní?
Dobře střežené národní tajemství
Ať už šlo o Čechoslováky, Francouze, Němce, nebo Brity, nové a progresivní
daně platit nechtěli, ať už za svou vlast ještě před pár měsíci bojovali
sebeobětavěji a byli ochotni za ni i položit život. Nyní však šlo o jejich majetek,
a to bylo něco zcela jiného. Ale kam s ním?
Uprostřed Evropy leží malý stát, neutrál ní už od konce napoleonských válek
v roce 1815, který zůstal neutrální i v době války a nedotkla se ho ani
revoluce, ani rozpad impéria. A ještě jedno kouzlo měl. Bankovní tajemství.
Švýcarsko. Oči všech těch, co hledali bezpečný přístav pro své peníze, se
upřely na Ženevu. Ne náhodou se zde rozhodly založit své sídlo také mnohé tehdy
vznikající mezinárodní instituce, především Společnost národů. Mimochodem,
nejsilnější skupinu mezi jejími úředníky tvořili úředníci z bývalé
rakouskouherské monarchie. Disponovali nejen vynikajícími úřednickými
kvalitami, znalostí několika jazyků a obdivuhodnou kulturností (běžná u nich
byla znalost hry alespoň na jeden hudební nástroj; to byla ostatně jedna z
podmínek získat dobré místo u Společnosti národů).
Byli ale také velmi dobře adaptovaní na přežití v multinárodním chaosu.
Právě ten nakonec odradil amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, aby do tohoto
podniku vstoupil, i když jej sám vymyslel. Mezi lety 1920 a 1938 - tedy včetně
období velké hospodářské krize – stoupla hodnota aktiv ve švýcarských bankách
nepatřících švýcarským rezidentům desetkrát.
Švýcarské bankovní tajemství bylo donedávna nejlépe střeženým tajemstvím na
světě. Až do druhé poloviny devadesátých let se Švýcarům dařilo udržet v oběhu
představu, že je to pozitivní aspekt jejich bankovního systému. Narativ je
dobře znám: díky bankovnímu tajemství jsme za války zachránili židovský
majetek.
V polovině devadesátých let Švýcaři po letech vyjednávání poprvé souhlasili
s výzkumem hospodářských historiků v archivech 254 svých bank. Výzkum ukázal,
že obětem nacistické perzekuce a jejich potomkům patřilo 30 tisíc z 2,2 milionu
účtů vytvořených mezi lety 1933 a 1945. Tedy 1,5 procenta. Drtivá většina
těchto víc než dvou milionů účtů vznikla mezi lety 1920 a 1929, jejich majiteli
byli nejčastěji Francouzi (43 procent) následovaní Němci, Italy a Španěly a
období založení těchto účtů odpovídá období nárůstu zdanění majetku v té které
zemi.
Století ztracených peněz
Když na začátku dvacátého století začaly státy zavádět nové daně a pozvolna
zvyšovat jejich progresivitu, přijaly v roce 1908 úmluvu o automatické výměně
informací. Dvacátá léta – a švýcarské bankovní tajemství – znemožnila její
další dodržování. Mimo jiné proto, že své účty si ve Švýcarsku začali zřizovat
prezidenti, premiéři a ministři států, které úmluvu podepsaly. Každé další
desetiletí přinášelo (nejen jim) nové možnosti zbohatnutí úměrné tomu, jak jiní
chudli.
Rozpad koloniálních panství. Revoluce. Znárodňování. Privatizace. Prodej
zbraní. Obchodování s drogami i lidmi. O sto let později v roce 2009 se státy
G20 dohodly, že bankovní tajemství Švýcarů definitivně ukončí. Za šest let, do
roku 2015, se množství peněz uložených zde cizinci zvýšilo o 18 procent.
Celosvětově o 25 procent. Mluvíme o období zahrnujícím poslední finanční
krizi. Klíčoví klienti švýcarských bank mají částku na účtech vyšší než 50
milionů dolarů. Samozřejmě že někteří daňoví poplatníci poctivě své offshorové
účty vykazují. Ale 80 procent Evropanů s účty ve Švýcarsku ve své zemi daně
neplatí.
A samozřejmě že peníze na švýcarských účtech nespí. Jejich stále bohatší
majitelé je dál investují. Nakupují asijské akcie, americké dluhopisy nebo
londýnské nemovitosti. A protože firmy, do nichž jsou peníze investovány, jsou
také založeny v daňových rájích, neplatí jejich majitelé daně ani ze svého
podnikání. Prostředním článkem jsou firmy, které nejsou ničím jiným než
prázdnými schránkami. Na jednom patře jednoho domu na jednom z Britských
Panenských ostrovů jich sídlí desítky. Můžete si jako Meryl Streepová ve filmu
The Laundromat zkusit najít, která je ta, do níž investovala pojišťovna, u
které máte životní pojištění. Nenajdete ji. Je to opravdu jenom schránka na
domě.
Šedesát procent účtů ve Švýcarsku je dnes vlastněno takovou schránkou z
Britských Panenských ostrovů, trustem registrovaným na Kajmanských ostrovech
nebo nadací sídlící v Lucembursku. Protože Švýcarsko už dávno není jediným
daňovým rájem. Přibylo také Macao, Hongkong, Singapur, Jersey, Lucembursko,
Irsko, Bahamy, Kypr.
Všechny tyto země nabízejí tutéž vysoce žádanou službu: možnost neplatit
daně z dividend, úroků, kapitálu, majetku nebo dědictví. Dohromady tvoří systém
světového bohatství s vyloučením národních států, které nemají žádnou možnost
své občany, majitele těchto aktiv, zdanit.
Gabriel Zucman ve své knize The Hidden Wealth of Nations (The University of
Chicago Press, 2015) odhaduje, že v daňových rájích se před zdaněním skrývá
přibližně osm procent světového bohatství. Různé odhady majetku jednotlivců i
firem se pohybují mezi osmi a pětatřiceti triliony (!) dolarů.
Peníze, které nemáme
Tyto triliony dolarů tak představují základ fiskální ztráty států, z nichž
pocházejí jejich majitelé. Ony to vlastně ani nejsou ztráty, ale spíše příjmy,
které státy nemají, ale měly by je, kdyby jejich majitelé a vlastníci firem
platili daně ve své zemi. Zucman odhaduje, že ročně přijdou státy celého světa
skrze tyto účty o 200 miliard dolarů. Jestliže v roce 2014 bylo okolo deseti
procent evropského bohatství, tedy asi 2,6 trilionu dolarů, uloženo v daňových
rájích, pro evropské vlády to představovalo ztrátu příjmů okolo 78 miliard
dolarů. Kdyby byl v daňových rájích skryt majetek pouze 0,1 procenta nejbohatších
Američanů, znamenalo by jejich zdanění nárůst federálních příjmů o 18 procent.
Svět je dnes organizován tak, že bez daní nemohou vlády financovat školy,
infrastrukturu, ale ani nemocnice nebo výzkum. Zároveň daně od některých lidí
stát nevybírá, protože se mu schovali v daňových rájích, a na jiné pořádá hony,
protože mají účet ve své zemi. Nerovnováha bije přímo do očí. Ale proto, že
tolik politicky a ekonomicky vlivných lidí má peníze v daňových rájích, nedaří
se společné kroky ani na úrovni Evropské unie, natož pak celosvětově. Současná
krize však možná donutí státy k akci.
První vlaštovky se už objevují. Řada států vyloučila firmy se sídlem v
daňových rájích ze svých podpůrných protikrizových opatření. Špičky EU
vyhlásily sbírku ve výši 7,5 miliardy eur na vývoj vakcíny a léků proti covid19
a hvězdám z daňových rájů v čele s Billem Gatesem jen tak mimochodem řekly:
očekáváme, že přispějete masivně. To je nepochybně míněno jako poslední
varování. Co bude dalším krokem? Žádná podpora z evropských zdrojů státům, ve
kterých hrozí, že peníze dostanou firmy se sídlem v daňových rájích?
O čem sním, když píšu pro euro
Svět bez daňových rájů je utopie. Ale byl by to krásný svět. Lepší
nemocnice, sociální péče, školství. Střední třídě by klesly daně. Obyvatelé s
nejnižšími příjmy by neplatili daně žádné. Kleslo by DPH, kultura a pomáhající
neziskovky by byly osvobozeny úplně. Tím by se radikálně zmenšil stát, protože
by se mohl omezit jeho dohlížející a trestající aparát. Protože by stát
nehlídal spoustu malých ryb, mohl by se soustředit na ty velké – na 0,1
procenta všech plátců. V době korovinarové by mohl efektivně honit prázdné
schránky, které vznikly, aby dovezly roušky z Číny.
Na první pohled je to sen socialistický. Ale není. Protože socialisté a
komunisté daňové ráje za problém nepovažují. Alespoň ti čeští. Když při
projednávání podpory firmám zasaženým stávající krizí předseda lidovců Marian
Jurečka navrhl, aby se pomoc nemohla udělit firmám se sídlem v daňových rájích,
postavili se jako jeden muž za ANO a řekli NE.
Marx by při pohledu do českého parlamentu určitě hořce litoval, že když s
Engelsem v roce 1848 sepisovali Komunistický manifest, nenapadl je lepší slogan
než ten s proletáři. Plátci daní všech zemí, spojte se! by byl pořád aktuální.
Daňové ráje nejsou pouze ekonomickým a právním problémem. Jsou také
problémem etickým a morálním. A týkají se každého plátce daní. Enron, Apple,
Google, Microsoft, stejně jako Madoff, Lehmanové nebo všichni Češi s penězi
uloženými v daňových rájích samozřejmě vždycky věděli, že v určité chvíli se
jejich úsilí o daňovou optimalizaci stává nezákonným daňovým únikem.
V té chvíli okrádají svůj stát na daních. Přestože miliardáři, jsou to černí pasažéři. Jako když člověk nezaplatí jízdné v metru.
Autorka je hospodářská historička
