„Jde o akci, na kterou byly vynaloženy značné finanční prostředky. Je
nežádoucí, aby akce nebyla provedena, neb by tím byly způsobeny značné finanční
škody. Navíc by utrpěla i dobrá pověst ČSR, neboť o plánovaném přesunu jsou
informovány zahraniční odborné kruhy a česká veřejnost,“ je hůlkovým písmem
psacího stroje vyťukáno na zažloutlém dokumentu z 8. července 1969.
Major Karel Mejzlík, specialista Správy vyšetřování Veřejné bezpečnosti
Praha, dále píše: „Vyhodnocením shromážděných dokumentů bylo zjištěno, že v
uvedeném případě nelze zahájit trestní stíhání, ačkoli v přípravě akce přesunu
mosteckého kostela došlo k řadě nedostatků. Nedostatky jsou zejména ve
zbytečných průtazích při zpracování technickoekonomických alternativ záchrany
kostela, v průtazích při schvalování projektového úkolu, v nedostatečném
zajištění předpokladů pro úspěšnou činnost účelové organisace ministerstva
kultury Transfera, která měla zpracovat projekt přesunu a provést speciální
práce.“
Tolik dobový dokument s názvem Informace o přesunu historického cenného kostela, který se dnes nachází v Archivu bezpečnostních složek. Dokresluje důležité okolnosti „záchrany“ pozdně gotické stavby z 16. století, která stejně jako celé staré a vzácné město s padesáti tisíci obyvateli stálo na ložisku hnědého uhlí.
I z tehdejší aktivity Josefa Wünsche, odstraněného šéfa podniku Transfera,
jež vyústila v policejní vyšetřování stěhování mosteckého svatostánku
Nanebevzetí Panny Marie, je zřejmé, že logistická akce za 150 milionů
tehdejších československých korun byla především propagandistickou lekcí, již
chtělo komunistické politbyro uštědřit svému národu a okolnímu světu, a že
potřeba chránit vzácnou památku nebyla zdaleka nejdůležitějším hlediskem.
Prostě jen nástrojem, jak ukázat údajnou přívětivější tvář totalitního režimu,
jinak vehementně popírajícího jak historii země, tak křesťanské hodnoty.
Zachráněn a opuštěn
Z dnešního pohledu neměl náročný přesun, od něhož právě uplynulo 45 let,
žádnou logiku. Kostel od nového panelového města odděluje čtyřproudá silnice a
železnice, která se prostě stavěla rychleji, a návštěvníci – pokud tedy nejedou
přímo do kostela nebo na pohřeb na nový městský hřbitov – jej nemají šanci
zahlédnout, natož vychutnat si jeho pseudohistorickou hodnotu.
Takové ostrakizování památky není znakem posledních let. Macešsky se ke
kostelu město začalo chovat ihned po jeho přesunu. Jako by se na něj ihned
zapomnělo. Dokládá to stavba nového kostela svatého Václava, který vznikl v
osmdesátých letech jako náhrada za zbořené kostely, vzdáleného vzdušnou čarou
jen 650 metrů od nového stanoviště přesunuté stavby z 16. století, v níž už se
stejně žádné bohoslužby nekonají.
Nové panelové město, které začalo vznikat na kopci jako náhrada výstavního a
bohatého Starého Mostu, zkrátka ve své urbanizační studii nijak katolickou
stavbu nezohlednilo, natož aby ji včlenilo do jakéhosi nově se rodícího
městského organismu. Přestože kostel měl původně stát blíž centru města,
nakonec uvízl za hradbou železničních kolejí a široké výpadovky, po níž se
jezdily slavné automobilové závody Interserie.
Nový Most měl být výstavním příkladem nových pořádků a schopností
komunistického stavebního projektování, jak na zelené louce jen za pomocí
betonových bloků a skleněných tabulí vytvořit moderní strukturu.
Monolitický brutalismus měl všechny místní obyvatele a celé Československo přesvědčit, že zbytečnou historii spolkla velkorypadla a nyní přichází čas pro sluneční město, jehož středem už nebudou velikášské duchovní stavby, ale jen futuristický socialistický člověk obklopený bohatou nabídkou služeb a možností, kde nebude místo ani čas pro jakoukoli spiritualitu.
Jenže tahle utopická etapa trvala krátce. Dokonce tak krátce, že týmy
urbanistů ani nestihly své rozpracované vize dokončit a dostavět. Přišel rok
1989. A s ním veškerá práce na rozvoji města budoucnosti na okraji velkolomu
ustrnula. Odvážný nápad mladých architektů a projektantů zbudovat ceněné
brutalistní sídlo skončil v půli etapy. A nikdy a nikým už pak nebyl dotažen.
V oblasti tak vlastně vznikly dva izolované a nespolupracující solitéry.
Betonový Most na svahu a vrcholu kopce a kostel Nanebevzetí Panny Marie
obklopený několika historickými barokními stavbami utopený dole v údolí. Tedy
jakási klidová zóna, jak se s oblibou říká v současnosti. Dnešní realita ovšem
není žádné alibi pro způsob, jakým se v šedesátých a sedmdesátých letech
připravovalo a provádělo stěhování svatostánku.
Místo pro výsypku. Není to málo?
Už samotný průběh akce, která se – dle zmíněných dokumentů Archivů
bezpečnostních složek – stala i kolbištěm pro vyřizování sporů, naznačuje, že
účel světil prostředky. Kostel se proměnil pouze v nástroj. Nijak se třeba
nedbalo na to, že po přesunu po 841 metrů dlouhé kolejové dráze v oblouku se
změní orientace lodě a oltář bude nově směřovat na jih místo k východu.
Zarážející je, že i dnes, téměř půl století od přesunutí kostela, stále
přežívá komunistická verze téhle stěhovací akce, kterou komunističtí pohlaváři
tak často prezentovali jako důkaz špičkové úrovně českého inženýrství. I v
současnosti vidíme, že se zapomíná na to, jaké byly důvody a důsledky přesunu,
a přijímá se pouze nekritické klanění schopnostem tehdejších plánovačů a
znárodněného průmyslu vůbec.
Pokud by skutečně mělo jít o tak dobře připravenou a zvládnutou akci, působí dnes zvláštně, že stěhování se rozjelo i přesto, že na původním místě kostela se nakonec rypadlo nezakouslo ani pro kilogram hnědého uhlí. Surovina pro elektrárny a teplárny se těžila o trochu dál.
Kvůli tomu, že hranice těžby vedla jinudy, je nyní z původní parcely kostela,
jež se stala jen součástí výsypky povrchového velkolomu Most-Ležáky, výhled na
Jezero Most, největší umělou nádrž v republice. Právě tam, kam se několik let
napouštěla voda, stálo město, jehož likvidaci těžko obhájí nenažranost
československého průmyslu a hlad po hnědém uhlí.
A pokud by skutečně šlo o důkaz světové úrovně československého inženýrství,
pak působí velmi podivně, že se kostel nedostal na místo, kam původně měl.
Zůstal v půli cesty a další jízdu mu – údajně kvůli zpoždění v přesunu – zkřížila
nová silnice a železnice. Takhle strategické plánování a projektování nevypadá.
Vysvěcení bez života
Kostel Nanebevzetí Panny Marie je proto nyní především tichým a dobře
schovaným symbolem zlovůle těch, kdo zlikvidovali historii a kořeny regionu, na
což severozápadní Čechy stále doplácejí.
Zastrčený v „klidové zóně“ zároveň nikoho příliš neruší a pro nikoho
nepředstavuje černé svědomí toho, jak minulý režim bez rozmyslu likvidoval um a
staleté dědictví česko-německého pohraničí. Myslet na takové věci dnes není
čas.
Most, stejně jako kterékoli jiné město, má dnes jiné chrámy, které budují
jeho současnou identitu a vyprázdněnost. Nevzhledné obchodní dómy konzumu, jimž
se na rozdíl od přesunutého kostela dostalo toho štěstí, že jsou lidem mnohem
blíž a staly se součástí jejich každodenního života.
Přestože uplynulo už 45 let od přesunu svatostánku a více než 35 let od
finální destrukce Starého Mostu, nové betonové sídlo je dodnes městem zničeným
a pokřiveným. Městem bez historie a jakýchkoli vazeb na mentálně bohatou
historii regionu.
Pokud budeme hledat příčiny současné krize severozápadních Čech a jejich
panáčkování z rohu do rohu, kdy jsou jednou řízeny tím, co žádá těžký průmysl,
a podruhé tím, co si přejí majitele nevzhledných montoven bez jakékoli přidané
hodnoty, vždy skončíme u zbabělé likvidace Starého Mostu, jejímž synonymem je
„špičkově zvládnutý“ přesun kostela.
Na tomto osudu nemůže nic změnit ani fakt, že kromě pozdně gotické sakrální
stavby se podařilo zachránit několik barokních soch rozesetých dnes mezi
betonovými – a churavějícími – monstry či barokní špitál v oné „klidové zóně“.
Kostel, z něhož komunisté po přesunu udělali jen výstavní sál, se nového
vysvěcení dočkal až v roce 1993. Přesto se ani po tomto datu na jeho funkci a
vlivu na život města nic nezměnilo.
