Starému světu představil podivuhodnou látku léta Páně 1560 jistý Jean Nicot. On sám věřil v její všestranné medicínské využití, ovšem uplynulo půl tisíciletí, než mu výzkum začal dávat za pravdu.
Kdybychom uspořádali soutěž o psychotropní látku s nejhorší pověstí, zvítězil by s velkým náskokem nikotin. Daleko za sebou by nechal nejen etanol (tedy v běžné mluvě alkohol), ale rovněž morfin (surovina pro výrobu analgetik, ale také heroinu) a amfetamin („speed“, rodný bratr pervitinu a účinná složka řady léků).
Více než 99 procent zmínek o nikotinu se už desítky let nesou v silně negativním kontextu. „Vysoce návyková a silně jedovatá látka,“ dočtete se v popularizačních příručkách. „Využíval se k hubení mšic, roztočů a dalších druhů hmyzu. Ke smrtelné otravě stačí 50 miligramů,“ píší odborníci na alkaloidy, přičemž zbytek interakce nikotinu s tělesnou schránkou konzumenta nechávají na představivosti laskavého čtenáře. „Na Liberecku krátí nikotin životy téměř poloviny mužů,“ předhánějí se editoři zpravodajských webů v titulkové tvořivosti.
Poukazovat na to, že spolu s objektivním zlem (masovým kuřáctvím cigaret) bývá šmahem odsuzována i farmakologicky nadějná látka jménem nikotin, je sice technicky možné, avšak než se do toho člověk pustí, měl by zvážit, zda by nebylo schůdnější dát se na dráhu popírače holocaustu. Že ani nejvášnivější kuřák nemá šanci zkonzumovat více než pět miligramů nikotinu najednou? Že tím do těla dostane asi čtyři tisíce látek včetně oxidu uhličitého, těžkých kovů a kyanidu; což mu tedy spolehlivě krátí život, avšak nikotin sám se na této masové vraždě nepodílí? Že „vysoce návyková látka“, údajně návykovější než heroin, je volně k dostání v lékárnách? Že zatím není popsán případ, kdy by se uživatel nikotinových žvýkaček a náplastí stal na těchto náhražkách dlouhodobě závislým?
Přečtěte si další eseje autora:
Chatrná věž ze slonoviny
Jak veliká má být vlastně Amerika?
Malé dějiny populismu
To jsou sice fakta, ale i tak budete muset svému lékaři dlouho lámat ruku za zády, než se zpronevěří modernímu dogmatu o nulové toleranci (každá pozitivní zmínka o nikotinu = propagace kouření) a prozradí vám cosi více o léčivých účincích této ďábelské substance. A není jich přitom zrovna málo. Pro začátek uveďme, že kuřáci netrpí tolik Parkinsonovou nemocí, méně je sužují akutní příznaky hyperkinetické poruchy (ADHD), mají mírnější průběh Alzheimerovy choroby a schizofrenici i lidé s bipolární poruchou osobnosti pomocí nikotinu významně tlumí své obtíže.
Dopaminový ohňostroj
Nikotin je sloučenina uhlíku, vodíku a dusíku, která v řádu desítek vteřin po vdechnutí proniká do mozku a váže se na acetylcholinové receptory (AchR). Acetylcholin je neurotransmiter čili přenašeč nervových vzruchů, jenž po navázání nikotinu vyvolá produkci dopaminu: neurohormonu zodpovědného za pocit blaha a také řadu kognitivních funkcí. Nikotin díky podobnému tvaru s acetylcholinem „zapadne“ do receptoru AchR jako klíč do zámku a buňky s tímto receptorem začnou chrlit dopamin, který vyvolává kaskádu dalších výlevů: noradrenalinu, serotoninu, kyseliny gama-aminomáselné (GABA) a dalších.
Nikotin receptor AchR zároveň „desenzitizuje“ čili učiní neschopným vázat další látky (to acetylcholin neumí), takže mozkové buňky chrlí dopamin a tento ohňostroj má prodloužené trvání. Právě tento mechanismus zřejmě stojí za vysokou návykovostí vdechovaného nikotinu. Již po prvním a dalších „zásazích“ nikotinem se zvyšuje průtok krve čelním lalokem (v prefrontálním kortexu „sídlí“ osobnost člověka a jeho sociální chování). Funkční magnetická rezonance ovšem ukazuje, že nikotin aktivuje i další části mozku: nucleus accumbens (mechanismus odměny, potěšení a smíchu), amygdalu (formování paměťových stop) a gyrus cinguli (zpracování informací, učení se a paměť). Neboli přesně ty oblasti, které ovlivňují pozornost, soustředění, paměť, rychlost zpracování informací a také jemnou motoriku.
Nikotin podle některých studií dokáže zahnat mátožnost a nudu, pomáhá s procesem zapamatování si (vštěpování, uchování a vybavování) informací, ovšem klíčovou funkcí je zřejmě zvýšení pozornosti a soustředění, které jsou vstupní branou pro jakékoli učení. Tím ovšem výčet „zázračných“ vlastností látky nekončí.
Droga, nebo lék?
O pozitivním vlivu nikotinu na kognitivní funkce uživatelů se vědělo dlouho, ale po sérii studií ze 70. a 90. let minulého století následovala další vlna studií, které v „politicky korektní“ minulé dekádě jedna za druhou dokazovaly neblahý vliv nikotinu na pozornost a soustředění běžné populace.
Zdánlivý rozpor není ve skutečnosti nepřekonatelný. Starší studie pracovaly především s „klinickou populací“, tedy kuřáky toužícími zbavit se návyku, zatímco novější k testům využívaly jedince, kteří nikdy před tím nekouřili: a první setkání s nikotinem vyvolá u řady lidí, jak se obecně ví, jistou nevolnost. Komplexnější studie přesto ukazují, že při extrémní zátěži – například na leteckých simulátorech – může z účinků nikotinu (podaného například nitrožilně či náplastí) těžit i člověk, například pilot, který si nikdy nezapálil.
O to však medicíně vůbec nejde. Účinky látky ji zajímají potud, pokud nabízí alternativní cestu k léčbě příznaků neurologických onemocnění. Ukazuje se, že mnozí postižení ji už objevili sami – procento zastoupení kuřáků mezi lidmi trpícími ADHD a schizofrenií je podstatně vyšší než u běžné populace (50, respektive 80 procent). Tito lidé mají snížený počet acetylcholinových receptorů, což se projevuje třeba nesoustředěním, lehkou vzrušivostí, špatným zpracováním vstupních impulzů, chaotickým myšlením, případně depresí. Nikotin podle všeho zpomaluje úbytek receptorů AchR, případně jejich počet dokonce v dlouhodobé perspektivě zvyšuje.
Legální konopí v USA zlevňuje. Čtěte víceLegální konopí v USA zlevňuje. Na trh vstupují velcí hráči:
Kuřáci mezi populací postiženou ADHD hlásí zásadní zmírnění příznaků (podrážděnost, úzkost, deprese) už od počátku návyku, což vede k závěru, že si protektivní účinek nikotinu podvědomě zvolili jako prostředek samoléčby. Nekuřáci s Parkinsonovou nemocí po mnohatýdenním užívání nikotinových náplastí obvykle hlásí znatelné zlepšení stavu, který přetrvá i po vysazení nikotinu. Izolovaný nikotin dokáže pomoci i dětem s Touretteovým syndromem (tiky, škubání těla, nekontrolovatelné hýkání).
Fakt, že si receptory na látku nevybudují ani po měsíci toleranci, což by snížilo její dlouhodobý účinek, naznačuje, že nikotin se zde chová spíše jako lék než droga. A zároveň vybízí k dalšímu pátrání: zkoumáním přesného mechanismu fungování nikotinu počínaje a pokusy o vyvinutí podobné, ovšem méně kontroverzní látky konče. Zdravý rozum (oproti konvenčnímu myšlení) nás však vede k závěru, že pokud nějaký člověk nikdy nekouřil a v závěru života je mu diagnostikována Alzheimerova či Parkinsonova choroba, několik cigaret denně mu už sotva ublíží.
„Přestat je snadné“ nenapsal Twain
Vedlejší výsledky výzkumů (jednotlivé univerzity jich produkují desítky a v podobě souhrnných výňatků je lze ve formátu PDF najít po zadání klíčových slov „nicotine“ a „cognitive“) jsou neméně zajímavé. Ukazuje se, že populace nereaguje na nikotin jednolitě; sklony ke kouření jsou podobně jako u alkoholu každému dány nejspíše geneticky a některé osobnostní typy jsou k chronickému kouření – jestli ne předem „odsouzeny“, tak alespoň psychicky předurčeny.
Studie se tomuto problému přímo nevěnují a takovou skupinu osob obdaří cedulkou „lidé se sklony k riskantnímu chování“. Je však zřejmé, že o „nikotinismu“ panují poměrně zkreslené představy. S cigaretou se podle dlouhodobých statistik seznámí před dospělostí okolo tří čtvrtin populace (platí pro většinu zemí vyspělého světa), ale jen menší část této skupiny s nikotinem experimentuje i v pozdějším životě a ještě mnohem menší část si na něm vybuduje návyk (ve vyspělém světě je to 19 až 30 procent dospělých lidí).
Farmáři v Peru se možná vrátí k pěstování koky. Čtěte více:
Kokain místo kakaa. Padající ceny bobů nutí farmáře přejít na koku
„Vysoká návykovost“ nikotinu je tedy nejspíše popisem chování subskupiny, která s kuřáckým zlozvykem bojuje dlouhodobě a většinou marně (jen osm procent odvykacích pokusů neskončí do jednoho roku relapsem). Stejně početná skupina má přitom k nikotinu naopak vrozenou averzi, a pakliže netrpí nějakou kognitivní poruchou nebo nevykonává profesi vysoce náročnou na pozornost, sotva z jeho užívání bude někdy těžit. Zmíněná pozorování vedou k častým spekulacím, zda existuje něco jako „kuřácký gen“: závislost totiž, jak se zdá, stojí mnohem méně na substanci samotné než na kontextu, v němž je konzumována.
„Jakmile tento kontext zmizel – tedy zavřela poslední kuřácká kavárna, přestal jsem mít chuť i na doutníky,“ píše britský spisovatel a moderátor Will Self v předmluvě k novele jménem Nikotin, která vyšla loni na podzim. Její autor, německý lingvista Gregor Hens, na 200 stránkách popisuje fenomén kuřáctví a mýty, které se k němu vážou (dokazuje například, že autorem okřídleného výroku „přestat je snadné, sám jsem přestal alespoň stokrát“, bez něhož se už 50 let neobejde žádná příručka, vůbec není Mark Twain ani nikdo srovnatelně známý). Nejzajímavější je popis Hensova seznámení se s nikotinem: „Poprvé jsem pocítil cosi jako existenci vnitřního světa.“ A také životní pocity poté, co desítky let trvající návyk opustil: „Možná nejsem fyzicky závislý na nikotinu, ale svou identitou zůstávám navždy kuřákem. Neuplyne den, abych na nikotin nemyslel.“
U lidí, jako je Will Self nebo Gregor Hens, by nezávislý pozorovatel sotva tušil nějaký kognitivní deficit, nicméně náchylnost k nikotinismu je přesto zřetelná: nepravidelný životní styl, svobodomyslnost, neustálé rozjímání a sebezpytování. Tyto a jiné exkurze do světa kuřáků ukazují, že k nikotinu mívá mnohem blíže melancholik než flegmatik, noční sova než ranní skřivan, muzikant než domácí kutil či Arthur Schopenhauer než Friedrich Nietzsche. Filozof a vášnivý kuřák Schopenhauer hlásal, že veškerá radost na světě je jen dočasnou úlevou od bolesti, což jde docela dobře dohromady s moderními poznatky o závislostech: drží nás pod krkem, přičemž úlevu poskytne jen substance, jež závislost vyvolala.
Hledání jednorožce
„Je pravda, že jednorázové požití nikotinu zlepší koncentraci a pohybovou koncentraci, v čemž se nikotin podobá kofeinu. Při opakovaném požívání už ho ale potřebujete hlavně k tomu, abyste mohl fungovat normálně,“ říká John Britton, předseda Královského kolegia lékařů ve Spojeném království. Většina kuřáků se soustředí na první část sdělení a věří, že se jednoho dne promění v bájného jednorožce, tedy příležitostného kuřáka doutníků, který už nedohání žádný deficit, ale naopak těží z blahodárných účinků Božího daru jménem nikotin.
Cílem medicíny je něco docela jiného – nikotin s tabákem jednou provždy „rozvést“ a věnovat mu nový život v podobě medikamentu. V tom má o něco lepší vyhlídky než chovatelé jednorožců.
Dále čtěte:
