Pandemie je prvním jezdcem apokalypsy. Vždy přinášela smrt. Některým jejím
vlnám padla za oběť třetina i více světové populace. Její zobrazení dosud
vyvolává v mnoha divácích hrůzu.
Nejslavnějším zobrazením jsou Čtyři jezdci apokalypsy Albrechta Dürera z cyklu
ke knize Zjevení svatého Jana. Dürerovi jezdci apokalypsy jsou čtyři – nemoc,
válka, bída a smrt. První jezdec jede na bílém koni a v ruce drží luk. Koho
zasáhne, toho skolí nemoc – v Dürerově představě samozřejmě mor.
S pandemií překvapivě souvisí i jedna relativně dobrá zpráva pro většinu
lidské populace. V historii lze nalézt mnoho příkladů, které ukazují, že jedině
pandemie nastoluje spravedlivou dělbu bohatství ve společnosti. Toto tvrzení se
dá vyčíst z knihy Waltera Scheidela s názvem The Great Leveler. Violence and
the History of Inequality from the Stone Age to Twenty-First Century.
V této knize na rozdíl od Apokalypsy svatého Jana jedou pandemii po boku
vedle války revoluce a státní bankrot. Scheidel hledá v celé knize odpověď na
otázku, jaké události v lidských dějinách dokážou odstranit existující
nerovnost mezi lidmi – ať už příjmovou, nebo v bohatství.
Pro analýzu nerovnosti Scheidel používá Giniho koeficient založený na
skutečně obdivuhodném souboru dat. A tvrdí: protože růst nerovnosti je hnán
vzájemnou interakcí mezi technickým a ekonomickým rozvojem a formováním státu,
k efektivnímu vyrovnání majetkových rozdílů může dojít jedině skrze násilné
šoky, které alespoň dočasně srovnají důsledky kapitálových investic,
komercializace a přehlídky všemožné politické, vojenské a ideologické moci
predátorsky se chovajících elit.
Na více než pěti stech stranách pak uvádí příklady sahající od dob tisíce
let před Kristem až do dnešních dní, jak se pandemiím, válkám, revolucím a
státním bankrotům toto dílo „dařilo“.
Nešťastný byznys
Jakkoli je dosahování rovnosti lidí skrze pandemie poněkud nešťastným
byznysem, je to dobrá zpráva pro 99 procent světové populace. Francouzský
ekonom Thomas Piketty v knize Kapitál v 21. století z roku 2014 spočítal, že
dnešní nerovnost v rozdělení světového bohatství dosáhla takového stupně, že
jedno procento nejbohatších lidí na světě ovládá polovinu světového bohatství.
Těch 99 procent se dělí o zbytek – a to stále nerovně. A nerovnost roste dál.
Jestliže v roce 2010 vlastnilo 388 nejbohatších lidí světa takový majetek jako
polovina lidstva, tedy tři a půl miliardy lidí, v roce 2015 už to bylo jen 62
lidí.
Nerovnost v rozdělení společenského bohatství není specifikem dvacátého
prvního či dvacátého století. Podle Scheidela nerovný přístup k bohatství
předcházel formování prvních států tisíce let před Kristem, přičemž vznik státu
přispěl k rozvoji nerovnosti naprosto zásadním způsobem – zrodil totiž
politickoekonomickou elitu, odměňovanou za svou loajalitu. Celou jednu kapitolu
knihy autor věnuje „říším nerovnosti“ od starověku až do současnosti napříč
celým světem. Ukazuje přitom, že vyšší příjmová nerovnost měla a má vždy za
důsledek nižší mezigenerační mobilitu a vede k občanským válkám. Historie také
ukazuje, jak lidská společnost dosud vždy selhávala v hledání nástrojů, jak se
s tímto jevem vypořádat. Dokázali to jedině ti čtyři jezdci apokalypsy: války,
revoluce, státní bankroty a – pandemie.
Mezi těmito čtyřmi „rovnostáři“ přitom jenom pandemie dokáže nerovnovážnou
dělbu bohatství zlikvidovat zásadně a dlouhodobě. Válka to umí také, ale jedině
v případě, že jde o válku světovou, doprovázenou navíc masovou mobilizací.
Všechny ostatní války ještě více ochudí nejchudší část populace a dají
zbohatnout nejbohatším. Možná se vymění pár jmen mezi těmi nejbohatšími, ale
podstata zůstává. Revoluce a státní bankroty jsou v potírání nerovnosti ve
srovnání s totální válkou a pandemií úplní žabaři.
Vedou k přerozdělení bohatství cestou výměny elit, a v kratším období tudíž
k růstu nerovnosti. Revoluce vedou k růstu nerovnosti i z hlediska dlouhodobého
vývoje (tedy po svém ztroskotání), kdy dokonce umožňují o několik řádů větší
nerovnost ve společnosti, než jakou odstraňovaly.
Příklad konce ruské revoluce se zhroucením komunistických režimů a nástupem
oligarchů k moci v nich (ekonomické i politické) je jedním z důkazů pro toto
tvrzení. Jedním z mála, který umožňuje v textu zmínit středoevropský prostor.
Pandemie má v dějinách zcela jiné důsledky. Vezměme jako příklad mor ve 14.
století. V roce 1347, v předvečer desetiletí trvající vlny černé smrti, byla
Evropa jako celek nejvíc ekonomicky rozvinutá i nerovná od dob Římské říše a
období moru, které po rozpadu Říše římské následovalo. Od té doby šest set let
nepřetržitě rostlo bohatství Evropy i nerovnost jejích obyvatel. Pandemie
postihla celou tehdejší (známou) civilizaci.
Mor vypukl v poušti Gobi kolem roku 1320, odkud se přes infikované hlodavce
a blechy rozšířil v Číně. Odtud jej obchodnické karavany zanesly do všech
směrů. V roce 1345 se objevil na Krymu, kde se jím nakazili italští obchodníci
(nejspíš se s nimi nalodilo i pár krys a blech) a na svých lodích jej dopravili
do Janova. Odtud se nákaza rychle – v závislosti na obchodních cestách –
rozšířila do celé Evropy. Dopady na světovou populaci byly strašné. Během
několika dnů zabíjel mor 50 až 60 procent těch, které napadl. Papež Klement VI.
odhadoval 24 milionů mrtvých po celém (známém) světě. Moderní odhady hovoří o
ztrátách 25 až 45 procent populace podle pozice daného města či země v
tehdejším světovém obchodu.
Podle těchto odhadů čítala evropská populace v roce 1300 celkem 94 milionů
lidí, zatímco v roce 1400 68 milionů. V průběhu 14. a 15. století se mor do
Evropy vrátil čtrnáctkrát. Napříč Evropou každá generace během těchto dvou staletí
čelila dvěma až třem jeho vlnám. Největší ztráty na životech měla Anglie.
Ztratila šest milionů obyvatel a na předmorovou úroveň se vrátila až na počátku
18. století.
Obchodní stezky
Co z tohoto příběhu můžeme vyčíst kromě faktu, že lidé dělají stále tytéž
chyby?
Mor vznikl v Číně a rozšířili ho obchodníci a cestovatelé a nejvíce byla
zasažena globální centra obchodu, ekonomiky a komunikace. (Takže Česko nemá
méně případů, protože je nejchytřejší a nejzarouškovanější, ale protože žádným
takovým centrem není.) Můžeme z něj vyčíst, že pandemie změnila svět.
Radikálně. Ty země, které se proměnily nejrychleji a nejradikálněji, se staly
lídry dalšího vývoje na následujících několik století. Jak se to stalo?
Itálie nebyla morem zasažena ani zdaleka tak jako Anglie. Krutou analogii
nabízí město Prato – jedno z epicenter tehdejšího moru i smutné epicentrum
letošního koronaviru. Už tehdy to bylo vzkvétající zemědělsko-obchodnické
město, součást té nejbohatší části Itálie. Italské a potažmo evropské centrum textilního
průmyslu s čilými obchodními vztahy s Čínou skrze obchod s hedvábím, tehdy v
Evropě tolik žádaným. V současnosti je to město s desetitisíci (z části
ilegálních) čínských dělníků, protože dnes jsou italské módní značky žádané
čínskými milionáři. Itálie tehdy reagovala tak, že zchudlá šlechta a
představitelé kupeckého kapitálu se snažili stůj co stůj udržet svět kolem sebe
takový, jaký znali. Se všemi svými privilegii a zvyklostmi.
Naproti tomu anglická šlechta, zdecimovaná finančně i co do počtu, zvyšovala
mzdu svých zaměstnanců ve snaze udržet zemědělskou výrobu. Aby získala
prostředky, uvolňovala část své půdy k prodeji.
Protože byl půdy přebytek, prodávala ji šlechta za nízké ceny. Půdy bylo
nadbytek, protože mor si nevybíral: zatímco během 13. století – před epidemií –
se počet šlechticů ztrojnásobil a činil zhruba tři tisíce, v roce 1400 jich
bylo 2400 a roku 1500 pouze 1300. Existovalo proto značné množství volné
neobdělávané půdy, za kterou byli rolníci ochotní se stěhovat. Tím šlechta
ztrácela a dosud nemajetní lidé získávali. Ne že by se šlechta za pomoci
panovníka nesnažila v prvních letech udržet status quo. Ale tržní, lépe řečeno
individuální síly většiny zvítězily nad královskými dekrety v boji za vyšší
mzdy a nižší cenu půdy.
Příběh morové rány ze 14. století lze zobecnit: už v předmoderní době mor
vyrovnával společenskou nerovnost tím, že radikálně snižoval počet obyvatel a
měnil tak poměr mezi dostupnou půdou a počtem lidí, kteří na ní mohli pracovat,
neboť snižoval cenu půdy (nabídka převyšovala poptávku) a zvyšoval cenu práce
(poptávka převyšovala nabídku). Vlastníci půdy a zaměstnavatelé chudli, jejich
zaměstnanci bohatli – a mohli si koupit půdu, která byla volná.
Jenomže tento příběh má pokračování. V té oblasti Itálie, která byla epicentrem
morové epidemie a jejíž šlechta se postupně vracela k zaběhaným pořádkům
feudálních závislostí, se již od počátku 14. století rozvíjel v některých
městech kapitalismus. Italská reakce na morové rány spíše než morové rány
samotné tento vývoj zastavila. Na druhé straně šlechta v Anglii nerezignovala.
Velmi zjednodušeně řečeno, začala investovat do způsobů, jak nahradit lidskou
práci. Nedostatek pracovní síly byl ohromnou pobídkou pro zdokonalování
zemědělských nástrojů, rozvoj vědy – a na konci této linie čekala průmyslová
revoluce. Zvítězila v Anglii proto, že tam existoval nedostatek pracovních sil
a ta, která byla na trhu, byla drahá. Itálie Anglii dohonila až ve dvacátém
století. Mimochodem stejné síly jako v Itálii stály i za zaostáváním Čech a pozdějším
nástupem kapitalismu v nich: šlechta se snažila tak mocně udržet si svou
pozici, že neváhala podporovat druhé nevolnictví.
Zásahy státu
Je zřejmé, že to, co se děje dnes kolem nás, není morová rána. Je to jen ta
Talebova černá labuť, o které jsme pořád nevěděli, jak bude vypadat, ale věděli
jsme, že až přijde, spadneme do hospodářské krize. Důsledky této krize budou na
první pohled zcela jiné než důsledky morových epidemií. Nikoli nedostatek, ale
přebytek pracovní síly. Historie morových epidemií přesto nabízí cestu ven z
koronavirové pasti.
Může nám připomenout, že je vždy dobré na prvním místě zapojit selský rozum.
Neočekávat, že se svět vrátí do starých kolejí, a chovat se podle toho. Nelpět
na starých zvyklostech. Nejen v podnikání, ale také ve vztahu jeden k druhému a
ke státu. Můžeme přece sledovat v přímém přenosu, že ani přes všechno zdanění a
státem distribuované prostředky nás stát neochrání, pokud se neochráníme sami –
a navzájem. To je ostatně jeden ze závěrů zmíněné Scheidelovy knihy: zásahy
státu a privilegia určité vrstvy společnosti vždy vedou k růstu příjmové
nerovnosti a vyšší nerovnosti v distribuci bohatství.
Historie pandemií nás také učí, že je dobré zapojit fantazii. Anglická
šlechta to v polovině 14. století netušila, a přesto se chovala, jako kdyby
věděla, že její potomci budou pracovat v jiném oboru než v zemědělství. My dnes
víme, že 80 procent dětí, které dnes chodí do základních škol, bude pracovat v
oborech, které ještě neexistují. Tyto výpočty vznikly už před nástupem koronaviru.
Nám všem už je nyní myslím jasné, že část z nás bude pracovat v jiné oblasti
než dosud, protože ta původní prostě už nebude existovat nebo po ní bude jen
minimální poptávka. Je nesmysl podporovat z daní či na úkor příštích generací
odvětví, o která už nebude zájem.
Čím dříve to pochopíme, tím lépe se nám bude dařit. Snad konečně všichni rodiče vidí, co se jejich děti ve škole učí, a umějí si představit, co z toho budou užitečné znalosti za deset dvacet let. Reforma školského systému je nezbytná. Jakkoli se teď může zdát, že se společnost obejde bez učitelů, neexistuje ve skutečnosti důležitější profese než právě učitelé. Vedle lékařů, sociálních pracovníků a vědců, jak nám také ukazuje koronavirová epidemie v přímém přenosu. Toto je příležitost začít se o ně starat (to znamená platit je) adekvátně jejich významu. To nepůjde jinak, než zmenšit stát ve všech ostatních oblastech, v první řadě samotný aparát státu.
Autorka je historička ekonomie
