Předpovědi o soumraku Evropy se nenaplňují. Proč je v Česku tak těžké si přiznat, že vývoj jde správným směrem, jsme konkurenceschopní a máme se lépe než dřív?
Česko má nejméně nezaměstnaných za poslední skoro dvě desetiletí, Německo za celé čtvrtstoletí. Ekonomiky evropských zemí rostou dlouho nevídaným tempem. Průzkumy nálad mezi manažery ukazují ohledně blízké budoucnosti silný optimismus. Po letech slabého vzestupu se konečně začínají slušným tempem zvyšovat reálné mzdy a s nimi i životní úroveň.
Česko díky své průmyslové základně a výhodnému poměru cena/kvalita roste na evropské poměry nadprůměrným tempem. Avšak nahoru teď jde prakticky celá Evropa - od Dublinu po Dubrovník, od Lisabonu po Laponsko. Nic na tom nemění uprchlická krize, brexit ani odklon od fosilních paliv k ekologicky příznivějším technologiím.
Je načase si to přiznat: právě teď a tady žijeme v době prosperity a rostoucí životní úrovně.
Sto let pesimismu
Celé zástupy pesimistů a negativistů budou chtít jistě s tímto výrokem polemizovat. V minulosti jsme slyšeli kvanta předpovědí o nevyhnutelném soumraku Evropy, která se změní v jakýsi obří skanzen pro zámožné asijské, arabské či latinskoamerické turisty. Případně v zónu degenerace, upadající do stále hlubší ekonomické, demografické, dluhové, bezpečnostní a bůhví jaké další krize.
Podobné předpovědi mají stoletou tradici. Zřejmě prvním velkým věrozvěstem konce staré dobré Evropy byl německý filozof a historik Oswald Spengler, autor knihy s všeříkajícím názvem Zánik Západu. Již v roce 1918 věštil neodvratný úpadek Evropy a přesun těžiště dění na východ Asie.
Evropská ekonomika včetně té české roste, škarohlídů ale neubývá
Také v prvních dvaceti letech od konce druhé světové války sázel na rozdělenou Evropu jen málokdo. Ekonomové dávali za vzor prosperující Spojené státy americké, a ti méně bystří - mezi nimi Paul Samuelson - dokonce Sovětský svaz. Přešlo je to až ve chvíli, kdy první jmenovaná supervelmoc zabředla do bahna vietnamské války a druhá se ukázala technologicky zaostávající „Horní Voltou s raketami“.
Od 70. let minulého století začalo stále více novodobých mudrců sázet na Japonsko. Jeho skvělé a cenově dostupné automobily, televize, walkmany a další výrobky ukusovaly každý další rok větší a větší díl tržního koláče. Ale jak už to tak bývá, nic netrvá věčně. Okolo roku 1995 praskla realitní a akciová bublina a během pár let se ukázalo, že Japonsko je unavený obr se snižující se konkurenceschopností, a obludným zadlužením k tomu.
Favoritem ekonomů se brzy poté stala Čína. Země, kde vládnou komunisté, ale jejíž národní hospodářství se řídí pravidly drsného kapitalismu ve stylu 19. století. Ano, rychlost, s níž tato země dokázala vytáhnout miliardu lidí z chudoby ke slušnému životnímu standardu, je obdivuhodná. Přibývají však varovné signály, že s čínskou ekonomikou cosi není v pořádku a že pohádková čísla o růstu HDP mohou být více či méně vylhaná. A kdyby nakrásně nebyla, je evidentní, že čínskou ekonomiku táhne v posledních letech vzhůru hlavně nárůst zadlužení státu, regionů, domácností a firem.
Makročísla dlouho nevídaná
Když to vezmeme kolem a kolem, stará dobrá Evropa si nevede ve srovnání se Spojenými státy, Japonskem ani Čínou vůbec špatně. Anebo řečeno natvrdo: Kolik kritiků směřování Evropy by bylo ochotno se sbalit a odstěhovat se za údajně „lepším a svobodnějším“ životem v Číně nebo v Rusku? Nalézt štěstí v ruském daňovém ráji se pokusil herec a vinař Gérard Depardieu, to ano, počet podobných případů se ale limitně blíží nule.
Evropa stále exceluje ve výrobě celé škály výrobků od automobilů až po víno. Zásadní problémy s konkurenceschopností na globálním trhu nemá a až na občasné výstřelky - třeba když manažeři Volkswagenu začali kouzlit s emisemi naftových motorů - je značka Made in EU ve světě zárukou kvality.
Lidé se musí spojit se stroji, jinak budou bezvýznamní, myslí si Musk
Čísla z poslední doby přitom dokládají, že evropská ekonomika nabírá velmi slušné tempo a dlouho nevídanou dynamiku. Německý průmysl hlásí meziroční růst opět procent, což je nejvíc za posledních sedm let, a počet nezaměstnaných v nejsilnější ekonomice Evropské unie spadl v červnu na 26leté minimum.
Současný boom je tak vydatný, že vlil krev do žil dokonce i „chcípákům“ na jihu kontinentu. Ještě před dvěma lety mělo Chorvatsko 16procentní nezaměstnanost, aktuálně je na necelých 11 procentech. Země, která v celém období let 2009 až 2014 vykazovala pokles HDP, nyní roste o tři procenta. Také Portugalsko se vrátilo ke svižnému růstu, taženému zvyšujícím se exportem a oživením investiční aktivity. Po dlouhém období útlumu se probouzí dokonce i ekonomika v Itálii. Jen v Řecku to stále není žádná sláva.
Poslední statistické údaje z Česka dosahují bezmála čínských hodnot. Průmyslová produkce v květnu se meziročně vyšplhala o více než deset procent, podobným tempem se zvyšovala i hodnota přijatých zakázek. Velmi slušným tempem jdou nahoru mzdy zaměstnanců, v průmyslu dokonce o devět procent. Nezaměstnanost podle evidence úřadů práce klesla na nejnižší hodnotu za posledních 19 let a Český statistický úřad zveřejnil, že na konci loňského roku bylo v tuzemsku 5 187 400 zaměstnaných či podnikajících osob. To představuje historický rekord, vyšší číslo jsme tu neměli ani za éry socialismu, ani v klausovských 90. letech. Míra nezaměstnanosti v Česku je letos navíc s přehledem nejnižší v celé Evropské unii.
Před pár dny vydal Eurostat méně obvyklou statistiku, ve které vyčíslil podíl mladých lidí „mimo systém“ - tedy těch, kteří nepracují, nestudují ani se jinak nepřipravují na budoucí profesi; v angličtině pro ně existuje zkratka NEET. V loňském roce - ještě před letošní akcelerací ekonomické aktivity - bylo v Česku mezi muži ve věku 20 až 34 let těchto outsiderů lehce přes šest procent, což znamená druhý nejlepší výsledek v rámci EU. Většina zemí se pohybovala na hodnotách od deseti do 20 procent.
S těmito fakty jaksi nejsou v souladu výsledky průzkumů předvolebních preferencí: proč v době dlouho nevídaného růstu životní úrovně chce skoro polovina lidí volit protestní a populistické strany pánů Babiše, Filipa a Okamury, nedává příliš smysl. Ale dost politiky. Vraťme se raději zpět k ekonomice.
Byznys sjednocuje Evropu
Poměrně málo se píše o faktu, že ve většině zemí Evropské unie klesá veřejné zadlužení. Celkem 19 z celkových 28 členských zemí dokázalo v loňském roce snížit relativní poměr dluhu k objemu ekonomiky. Deset zemí - například Česko, Německo a Nizozemsko - dokonce zvládlo redukovat ijeho absolutní výši. Lidsky řečeno: Deset evropských vlád dokázalo loni splatit aspoň malou část nahromaděných dluhů.
Ano, stále platí, že evropské země celá desetiletí tak intenzivně utrácely, až uvízly v bažině nadměrného státního dluhu. Některé v n í trčí po kolena, jiné až po krk. Pozitivní sdělení zní, že se v posledních letech nepotápějí hlouběji a že některé z nich se pomalu hrabou ven.
Růst ekonomiky bývá tažen hlavně spotřebou domácností, což je do jisté míry psychologická záležitost. Stačí si vzpomenout, jak prakticky ihned po pádu šetřivé pravicové vlády Petra Nečase a Miroslava Kalouska ožila v létě 2013 spotřeba. Podobný jev nyní odborníci předpovídají Francii, vezoucí se na optimistické vlně po nástupu liberálního prezidenta Emmanuela Macrona.
Optimisté jistě v této souvislosti dodají, že po slibované vlně reforem daní a pracovního práva se Francie znovu zařadí mezi ekonomické tahouny kontinentu. Pesimisté mohou dát k dobru fakt, že v této zemi skončila většina reforem jen ve fázi záměru a že přísloví „čím víc se něco mění, tím víc to zůstává stejné“ mohli dát světu snad jen Francouzi. Militantní odboráři z centrály CGT navíc už jistě malují transparenty proti reformám.
Jedna informace by v tomto příběhu neměla zapadnout. Růst je zásluhou volného trhu, nebo chcete-li kapitalismu. Ministři a poslanci na národní i celoevropské úrovni mohou svými zásahy současný boom podpořit, nebo také zničit. To druhé téměř jistě nastane, jestliže bude současný stav evropského hospodářství využit jako záminka k zvýšení daní a posilování sociálního státu, případně k nové vlně regulací všeho možného i nemožného.
V ideálním případě se však mají politika a trh vhodně doplňovat. Zatímco premiéři a bruselští komisaři dumají nad federalizací kontinentu, nové tržní služby a technologie přispívají ke sjednocování Evropy zdola. Fenomén nízkonákladových leteckých společností a rezervačních portálů typu Booking.com přispívá k propojování různých zemí možná více než jakékoli politické zásahy.
I politikům se ovšem jednou za čas podaří trefa do černého. Každý, kdo v posledních týdnech vycestoval za hranice, musí ocenit odbourání drahých plateb za volání z jedné země do druhé - o konci nemravných sazeb za mobilní data ani nemluvě. Tímto činem udělala Evropská komise pro sjednocení trhů i ekonomický růst zřejmě nejvíc od chvíle, kdy v rámci schengenské úmluvy padly úmorné kontroly na hranicích.
Veselo až do další krize
Hledáme nové kolegy, nabízíme zajímavou práci a tak podobně. Pokud jste v poslední době jeli po libovolné silnici první třídy v Čechách či na Moravě, jistě jste zaregistrovali billboardy s nabídkou práce. Přehlédnout je opravdu nelze. Okolí hlavních silničních tahů budou dominovat minimálně do chvíle, než je před blížícími se volbami nahradí vysmáté obličeje stranických lídrů.
Také to je průvodní jev naší podivné doby. Firmy dnes často neinzerují své výrobky ani služby, inzerují volná pracovní místa. Nedostatkovým „zbožím“ jsou v současnosti už i skladníci a pokladní v supermarketu. Snad v každém rozhovoru s top manažery zazní socialistická věta „nejsou lidi“. Tak jako soudruzi svého času bojovali o zrno, dnes se podniky přetahují o každého talentovaného a pracovitého zaměstnance.
Doporučení zní: zkuste z toho vytěžit, co to dá. Loajalita vůči firmě, která vás blbě platí, opravdu není namístě. Jak říkával otec ekonomické vědy Adam Smith, lidé nejvíc prospějí společnosti tím, když sledují své individuální neboli sobecké zájmy. Tím, že (samozřejmě legálně) zbohatnou, se stává bohatší i celá společnost.
Ještě varování na závěr. Celé to zní dokonale optimisticky, ovšem zvrat může přijít stejně náhle jako letní bouřka. Viz scénář z minulého desetiletí. Vrchol ekonomického boomu nastal v roce 2007, hned o rok později se dostavil propad cen akcií, komodit a následně globální ekonomická krize. Nejlepší je být připraven na všechny alternativy. Tedy jet na vlně ekonomické prosperity a zároveň dávat pozor na chvíli, kdy se krize znovu objeví.
Přečtěte si o vyhlídkách na lepí život:
