Evropská unie, jak ji známe dnes, vznikla náhodně. Na prvopočátku stálo
účelové počínání Francie, která hledala, jak si zajistit zdroje uhlí z
poválečného Německa. V roce 1951 tak vzniklo Evropské společenství uhlí a
oceli, které de facto představovalo mírovou dohodu mezi Francií a Německem.
Kniha amerického historika Tonyho Judta Velká iluze? z konce devadesátých
let minulého století, která nyní vychází česky, systematicky zkoumá, co za
myšlenkou „Evropy“ vůbec stojí a jaká má omezení. A v lecčems nečekaně přesně
popisuje i dnešní realitu. Ve fascinujícím analytickém eseji uvidí svůj
plastický obraz i Východoevropané včetně Čechů, které Judt dobře znal (naučil
se i česky). Obrázek to ale není vždy lichotivý.
Zrození mýtu
Ekonomický rozkvět v padesátých letech, kdy se výkon německé ekonomiky na hlavu zdvojnásobil a v dalších zemích výrazně posílil, byl podnětem k vytvoření společného trhu v roce 1957. Následovala společná zemědělská politika, která udržovala ceny evropské zemědělské produkce nad světovými – jako specifická podpora francouzského či italského venkova. Extrémně nákladná věc, která přežila do současnosti.
Zakládající bohaté západoevropské členy společenství vedlo ke sjednocování
především prohlubování hospodářské spolupráce. Mýtus Evropy vznikal mimoděk a
postupně. „Opravdu to byla šťastná náhoda, nikoli záměrné rozhodnutí, nebo
přinejmenším ne oficiální politické rozhodnutí,“ píše Judt. Tento hospodářský
blok však měl od začátku expanzivní úmysly, neochraňoval pouze zájmy původních
členů, tedy Francie, západního Německa, Itálie a států Beneluxu, ale počítal s
expanzí a rozšiřováním trhu. Zrodil se tak mýtus Evropy, totiž že Evropské
společenství „je a zůstává jádrem rozsáhlejších, panevropských perspektiv“.
Bohatnutí západního bloku však ohrozil pád železné opony v roce 1989. Řada politiků i obyvatel západní Evropy se začala bát, že dalším rozšiřováním Unie směrem na východ přijdou o své bohatství. Východoevropané pro ně byli čímsi neznámým až barbarským, co ohrožovalo zaběhnutý status quo.
A navíc nevěděli, zda tato část kontinentu do Evropy skutečně patří a co je
to vlastně za Evropu? „Dnes se někdy předpokládá, že linie oddělující východní
a západní Evropu byla uměle vytvořeným produktem studené války, že šlo o
železnou oponu, jež arbitrárně a zničehonic rozpojila jednotný kulturní
prostor. Není to pravda,“ argumentuje Judt. Dělicí čára je mnohem staršího
data. Když například roku 1669 projížděl habsburským územím Angličan Edward
Brown, při vstupu na území dnešního Maďarska si poznamenal: „Člověk má pocit,
že opouští náš svět (…) a než dospěje do Budína, má dojem, že vchází do nové
etapy světa, zcela odlišné od západních zemí.“
V západní Evropě zaznívaly podobné dojmy opakovaně: kde končí římská,
Karlova, lotrinská, hohenzollernská či habsburská říše, tam končí i Evropa. Za
touto hranicí byla terra incognita, kde lidé mluvili (a mluví) nesrozumitelným
(hlavně slovanským) jazykem. Množství lidí ve Francii to například vnímá dodnes
podobně a – jen s mírnou nadsázkou – věří, že Evropa končí ve Frankfurtu nad
Mohanem.
Kolem západního orbitu
Nepomáhá ani křečovitá touha zemí jako Česko, Polsko či Maďarsko přivlastnit
si označení „střední Evropa“. Se zničením židovské kultury, která jediná dávala
regionu cosi společného, se polská Varšava, litevský Vilnius, česká Praha a
maďarská Budapešť staly „stejně provinčními hnízdy jako rakouská Vídeň“.
„Geograficky se sice možná nacházejí uprostřed Evropy, ovšem veškerý jejich
nárok na specifické ,středoevropanství‘ je v nejlepším případě plodem nostalgie
a v nejhorším případě pouhá lež.“ Toto pásmo je neurčitým přechodem mezi
mocnostmi západní Evropy a Ruskem.
Východní Evropa navíc vždy byla vůči západním sousedům chudá. Západní Evropa je orbitem, okolo něhož východní státy krouží a jímž chtějí být akceptovány. „Vazby, jichž si východní Evropané váží a o něž usilují, všechny směřují k civilizacím a mocnostem umístěným na západě,“ všímá si Judt. Marně se snažili rumunští a bulharští frankofilové vzhlížet k Francii (stejně jako dříve Poláci v 19. století), která o ně nejevila žádný zájem. Stejně tak Česko je v zahraničí známé možná hezkým pozlátkem Prahy, ale politicky, hospodářsky i kulturně je v západní Evropě až na výjimky ignorováno.
Politické heslo Václava Havla a euronadšenců „Zpátky do Evropy“ naznačuje,
že jsme její součástí nebyli. Příklad se záměnou jmen Česko a Čečensko, k níž
občas dochází v anglicky mluvících zemích, jen situaci výstižně podtrhuje.
Souvisí to zase znovu s ekonomikou, která byla v rámci organizace Rady
vzájemné hospodářské pomoci (východní obdoba Evropského hospodářského
společenství) spíše ochromována tupými plánovači a umělými cenami. Kladl se
důraz na soběstačnost, těžký průmysl, potlačovaly služby, nevyužívalo se
konkurenčních výhod, i když se jednalo o obrovský trh stamilionů obyvatel.
Mitteleuropa
Střední a východní Evropa jsou pro Západ zajímavé jen jako zdroj
ekonomických příjmů. Po roce 1989 během privatizace scházel Česku a dalším
zemím kapitál, takže prodávaly své podniky do zahraničních rukou. Nezřídka se
štědrými daňovými úlevami a pobídkami (díky, Miloši Zemane!). Zahraniční
investoři si samozřejmě vybírali jen ty nejperspektivnější firmy, které
následně začleňovaly do svých dodavatelských řetězců.
Nejviditelnějším případem je automobilový průmysl, který je z valné části v
německých rukou. Největší banky jsou zase rakouské, italské, francouzské a
belgické. Česko je zdrojem tučných dividend, které levná produkce přináší do
finálních výrobků západoevropských firem. Nadšené pochvaly „levné a
kvalifikované“ pracovní síly jsou radostí nad vlastními zisky. Sen o
„Mitteleuropě“ proto ožívá jen v hospodářském slova smyslu.
Už před druhou světovou válkou byl význam Německa pro střední a východní Evropu výrazný, dnes je však prvořadý. V roce 1938 například pocházelo z Německa 58 procent bulharského importu a směřovalo tam 64 procent vývozu. Podobně je to u zemí bývalé Jugoslávie, Rumunska i Česka, které je pátým největším obchodním partnerem Německa.
„Dnes je tento nevyrovnaný, parakoloniální vztah k Německu jediným vpravdě
‚evropským‘ dědictvím, k němuž se může většina Východoevropanů hlásit. Pro
západní mocnosti měly příslušné země jen historický a nanejvýš taktický význam;
přírodní zdroje se tu nenacházely, žádné vitálně důležité komunikační linie
tudy neprocházely,“ glosuje situaci Judt.
Nicméně přes úvodní obavy související se vstupem nových zemí do Evropské
unie, které panovaly v době psaní Judtova eseje, prošla východní Evropa
nesmírnou modernizací a minulé dvacetiletí je pro ni jednoznačně úspěchem. Kdo
navštívil Polsko před rokem 2000 a dnes, ví, o čem mluvím: zcela nová
infrastruktura, opravená nádraží, města, jiný vozový park. Ostatně Česko
opravilo páteřní železniční síť do Ostravy také převážně z evropských peněz.
Česko, Maďarsko, Slovensko i Polsko nesmírně zbohatly, a třebaže nemají stále
na německé sousedy, mohou se rovnat s někdejšími chudými státy, jako jsou
Řecko, Itálie, Portugalsko či Španělsko. Ve střední Evropě se rovněž začíná
kumulovat tolik potřebný kapitál, který podniká smělé výboje na západ, včetně
USA. Stále však tyto státy zůstávají v evropském hlavním proudu
marginální. Je to dáno i jejich velikostí a rozdrobeností.
Judt se tak mýlil ve svém skepticismu k rozšíření Evropy i ohledně samotné ideje Evropy, která podle něho není schopna dostatečně stmelit různorodé národní státy a jejich zájmy. Krize po roce 2007 ukázala, jak urputné bylo evropské společenství ve snaze překonat finanční a dluhové problémy. Metodou záplatování palčivých problémů (muddling through) nakonec Unie odsunula na dostatečně dlouhou dobu – konkrétně v podobě prodloužení splatnosti závazků – krach Řecka a Ital Mario Draghi zachraňoval společnou měnu.
Současné úsilí o založení záchranného fondu ve výši 750 miliard eur je
dalším obrovským posunem, protože naznačuje, že by Unie mohla sdílet dluhy. Je
to první podmínka hlubší federální integrace a vypadá to, že myšlenka je – na
rozdíl od minulosti – v zásadě průchozí.
Intelektuálové a ti druzí
V příběhu bohatnutí západní i východní Evropy však figuruje i nemalá část
obyvatel, na které se nedostalo. Z evropské jednoty těží vzdělaní, kteří se
umějí prosadit na volném trhu práce, zatímco například dělníci ve východním
Německu či Francii trpí nedostatkem pracovních příležitostí, protože se fabriky
přesunuly na východ a současně jim konkuruje levná pracovní síla přicházejících
imigrantů.
Brusel pro tyto znevýhodněné představuje nepochopitelnou byrokratickou
entitu, nikoli osvícenskou snahu „dosáhnout ideálu efektivní a univerzální
administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a
právními principy, o jehož nastolení na svých zanedbaných panstvích usilovali
monarchové 18. století: carevna Kateřina, Fridrich Veliký, Marie Terezie a
Josef II.“.
Poražení žijí na periferii a musejí snášet diktát bohatších států. Výrazně se to projevilo v dluhové krizi, kdy podmínky diktovali věřitelé v čele s Německem. Co tedy zbývá těm, kdo neuspěli? Podle Judta je to nacionalismus. Defenzivní nacionalistická rétorika politiků je nejúčinnější právě v nejchudších oblastech.
Místní rozhněvané a vystrašené voliče v Polsku, Maďarsku i Česku, ale i v
západních zemích, jako je Francie, lze snadno zmobilizovat proti domnělému
cizímu ohrožení pracovních míst a způsobu života. Dokud se Evropa sjednocovala
a společně rostla, problémy neexistovaly. S krizemi však přicházejí a kumulují
se.
Takovou bude i doba postkovidová. Na obzoru je další dluhová krize, za
kterou některé země zaplatí a jež bude dalším testem soudržnosti Unie. Dobrou
zprávou je změna postoje Německa, které se dlouho soustředilo jen na sebe a se
svými přebytky a „černou nulou“ dusilo ekonomický rozvoj svých partnerů na
jihu.
Nyní spouští největší stimulační balíčky v rámci evropských zemí právě
Německo. V době svého předsednictví se pokusí prosazovat digitalizaci a
priority životního prostředí. Německá dilemata však zůstávají. Jak ukázat svůj
vliv, aniž by byl přehnaný a upomínal na minulost?
Dnešní koronavirová krize znovu ukazuje výrazný posun v myšlení unijních
představitelů, kteří dospěli k stále těsnější Evropě, společně si vypůjčí
peníze a budou sanovat problémové státy. Jakkoli může být míra nedostatečná, je
to další jednoznačný pokus Německa Evropskou unii držet a pokračovat v tradici
„mírového soužití“. To není málo.
