Ze záplavy názorů na současnou situaci si stojí za to vždy přečíst komentáře
exguvernéra Miroslava Singera. V své úvaze pro Lidové noviny (Covid je více než
medicínský problém. Je to signál o potížích naší západní civilizace, 2. října
2020) vyslovuje kontroverzní hypotézu, že náklady na potlačování nemoci covid19
jsou neúměrné přínosům, které získáváme.
Za potlačování nákazy radikálním omezením fungování ekonomiky, zejména sektoru služeb, který je založen na lidské interakci, platíme zmenšováním ekonomiky, tedy vlastním chudnutím.
Nárůsty počtu nakažených podle bývalého guvernéra nestoupají exponenciálně a
na komplikace spojené s covidem19 umírá velmi malé množství lidí, příslušníci
mladé generace prakticky vůbec.
Ve jménu spotřebitele
Singer klade nepříjemnou otázku, proč tomu tak je a proč činíme tyto sebedestruktivní kroky (ostatně činí je většina států). Zásadní vinu pak přičítá takřka neomezenému a extrémně levnému šíření informací (a dezinformací) prostřednictvím moderních technologií.
V době, kdy tradiční média, v nichž procházejí informace dlouhodobě
nastaveným redakčním sítem, mají velmi silnou konkurenci ve facebookových
debatách a internetových serverech, kde takové síto není, se spolu mísí
kvalitní a nekvalitní informace. Vznikají hoaxy, které se stávají
„oficiálními“, když je převezme politik či jiná veřejná instituce.
A s odkazem na „netolerantnější“ systémy, zejména v Asii, které se dokázaly
s nákazou vyrovnat lépe, Singer naznačuje radikální důsledky pro liberální
západní společnost.
Jeho závěr je takřka nepřijatelný pro všechny české ekonomy, kteří vyrůstali aspoň jednou nohou v socialismu, a to, že volný trh si sám s některými věcmi neumí poradit. „Co když nástup dnešních informačních technologií znamená, že hierarchicky řízené společenské systémy využívající vyšší míry centralizovaného rozhodování jsou náhle v porovnání se společnostmi pracujícími více se spontánními individuálními interakcemi jednotlivých částí svých systémů efektivnější? Neboli co když je dnes monopolista-korporát často efektivnějším řešením než volný trh? Co když se výhody liberální demokracie vůči autokratičtěji uspořádaným společnostem zmenšují? Co když přichází období favorizující více hierarchické společenské systémy schopné rychleji prosazovat řešení, která je posouvají dál? Pro mě osobně velmi nelehká úvaha,“ představuje své dilema bývalý centrální bankéř.
Tyto úvahy mají další implikace. Současný „volný trh“ má velmi přísná
pravidla. Vezměme třeba přísné české hygienické normy při prodeji masa nebo
opatření, která musejí splňovat restaurace, aby vůbec mohly na trhu fungovat.
Připomeňme regulaci chování bank a dalších aktérů na finančním trhu, dohled
nad obchodem s elektřinou či přísné předpisy zdravotní nezávadnosti hraček. To
vše ve jménu ochrany spotřebitele, který je znevýhodněn „informační asymetrií“
- nemůže se orientovat ve všech výrobcích a tyto regulace mu dávají jistotu, že
to, co si kupuje, je bezpečné, zdravotně nezávadné a v minimální požadované
míře kvalitní, nebo že jsou jeho peníze v bance relativně v bezpečí a nebude
okraden. Tuto regulaci nikdo nerozporuje a v zájmu občanů ji stanovuje stát,
který současně dohlíží na její dodržování.
Chytří proti hloupým
Naprosto jiná situace však vládne v intelektuální sféře, kterou pro
názornost nazveme trhem myšlenek. Představme si to jako názory, myšlenky či
vyjádření, která bojují o „zákazníka“ ve veřejném prostoru.
O rozdílech mezi trhem myšlenek a trhem zboží pojednává v nesmírně zajímavé
eseji nositel Nobelovy ceny za ekonomii Ronald Coase (The Market for Goods and
The Market for Ideas, 1973). Proč je tu taková asymetrie, že jeden trh je
výrazně regulovaný a nikdo neprotestuje, a ve druhém případě je regulace velmi
mírná a při každém náznaku omezování volnosti trhu se objevují silné námitky a
protesty?
Je to proto – tvrdí Coase –, že tento trh vytvářejí intelektuálové, kteří ho
zároveň i regulují. Hájí prostě jen své zájmy a pěstují samolibost. Samolibost
způsobuje, že zveličují význam trhu, na němž působí. Je jasné, že sami nechtějí být regulováni,
neboť by je to připravilo o příjmy, zatímco u ostatních jim to přijde normální.
Typickým příkladem je tisk, který vehementně brání své právo nepublikovat
zdroje, které mu poskytují informace. Argumentuje právem veřejnosti na
informace, které by jinak občané nezískali.
Kdyby novináři museli veškeré zdroje zveřejňovat – tvrdí zástupci tisku –, mnozí veřejní činitelé by raději vlastní názor nevyslovovali vůbec, a veřejnost by tedy neznala pravý stav věcí. Nicméně tisk přitom nezmiňuje svou obrovskou výhodu a moc, jelikož veřejnost současně těžko může ověřit pravdivost a hodnověrnost poskytované informace. Na rozdíl například od vědecké práce, kde se pravda hledá důslednou prací se zdroji.
Coase přitom upozorňuje na zvláštní věc, totiž že americký rozhlas byl v
době psaní jeho eseje v sedmdesátých letech regulován a nikdo z představitelů
tisku proti tomu nic nenamítal. Sám Coase dělal podrobnou studii o monopolu
Britského rozhlasového vysílání (BBC), které založila britská vláda a které
dlouho podléhalo restrikcím. Stanice BBC mohla například vysílat pouze
informace od určitých, jasně daných tiskových agentur. Nikdo ve Velké Británii
proti tomu neprotestoval.
Jiným příkladem pohledu intelektuálů na věc je esej Johna Miltona
Areopagitika. O svobodě tisku z roku 1664, tedy dlouho před ustavením
demokracie (česky vyšlo v roce 1946). Milton argumentuje v zájmu svobody tisku
a hledání pravdy, přičemž regulátory považuje za „nevzdělané, nekompetentní, s
nízkými pohnutkami“, navíc jsou podle něho pravděpodobně i „mladí“ a „jejich
úsudek je horší“. Zatímco intelektuálové, za jejichž zájmy bojuje, jsou
„vzdělaní, svědomití a důvěryhodní“. V takto nastaveném diskurzu je jasné, kdo
je favorizován.
Marketingová vláda
Coase však tvrdí, že neexistuje pádný důvod, proč bychom od sebe měli trh
myšlenek a trh zboží oddělovat. „Mezi těmito trhy neexistuje podstatný rozdíl a
při výběru veřejné politiky, kterou na ně budeme aplikovat, se musíme řídit
stejnými kritérii. Na všech trzích mají výrobci určité důvody k poctivosti a
jiné k nepoctivosti; spotřebitelé disponují nějakými informacemi, ale nejsou
plně informováni, nebo dokonce schopni dostupné informace zpracovat; regulátoři
většinou mají dobré záměry, ale často nejsou kompetentní a podléhají vlivu
zájmových skupin, protože – jako my všichni – jsou pouze lidmi, jejichž
nejsilnější motivy nejsou vždy ty nejvznešenější,“ píše ve své eseji Coase.
Chicagský ekonom samozřejmě netvrdí, že by se měl trh telekomunikační regulovat stejně jako trh knižní či reklamní nebo jako trh s ojetými vozidly. Jeho myšlenka spočívá v tom, že na každém trhu se vyskytují „výrobci“, kteří chtějí své „zboží“ v některých případech prodat podvodem nebo zvýšit nepřiměřeně jeho cenu, prostě spotřebitele obalamutit. A toto kritérium platí pro trh zboží i pro trh myšlenek.
Vidět to je například v případě reklamy, která spadá pod trh myšlenek,
přičemž je regulována a všichni dobře chápou důvody této regulace – zadavatel
reklamy prostě nesmí poskytovat matoucí informace o výrobku.
Angličan Coase, který strávil většinu svého života ve Spojených státech,
psal svou esej v roce 1973. Těžko by si asi dovedl představit dnešní situaci,
kdy digitalizace neuvěřitelně zjednodušila komunikaci a výměnu informací.
Komunikace je levnější, rychlejší a demokratičtější než kdy jindy v dějinách.
Na tomto trhu – stejně jako na ostatních – většina lidí postupuje odpovědně,
ale s masovým nárůstem trhu je stále více vidět i role lidí, kteří se řídí
„nejsilnějšími lidskými motivy, které nejsou vždy těmi nejvznešenějšími“.
Tady vyrůstá obrovská kontroverze a věc těžko stravitelná pro
středoevropského intelektuála, který zažil socialismus, či obecněji moderního
obyvatele západní civilizace. Regulací Coase samozřejmě neměl na mysli
zřizování Orwellových „ministerstev pravdy“ či úřadu propagandy, který by měl
patent na všechno.
Možná by se regulace trhu myšlenek dala připodobnit spíše k fact-checkingu, kdy finanční postih přísluší tomu, kdo šíří nepravdivé informace. Výmluvným příkladem je minulý týden publikovaný otevřený dopis lékařů a sester, kteří se přímo starají o pacienty nakažené koronavirem. Vyzývají v něm „odborníky z různých oblastí medicíny, kteří se rádi vyjadřují v médiích, ale v oblasti infekčních nemocí jsou pouze poučenými laiky s vyhraněným názorem“, aby raději mlčeli, protože páchají více škody než užitku.
Vládu pak žádají, aby spolupracovala s „nejlepšími českými epidemiology a
ekonomy, ne s marketingovými poradci“. Vláda má podle nich udržovat svou
důvěryhodnost: „Vysvětlujte veřejnosti konzistentním a srozumitelným způsobem,
proč a která opatření zavádíte, a neměňte je obden. Konejte a mluvte tak, aby
vám veřejnost mohla důvěřovat.“ Jistá forma regulace by tu jasně vymezila
veřejnou debatu a situaci by prospěla víc než hysterie.
Na „trhu myšlenek“, který se díky informačním technologiím rozvíjí nesmírně
dynamicky, často tato pravidla chybí. Kvalitní historické filtry, ať už v
podobě procesu zpracování a ověřování informací v tisku, nebo v podobě
zvyklostí či společenských norem, tu zatím neexistují. Je to bonton, který
ještě nebyl vytvořen, a tak hulváti nejsou přirozeně ze společnosti vyobcováni
(vzpomeňte na film Stanleyho Kubricka Barry Lyndon z roku 1975, kde byla
neotesanost tvrdě potrestána ostrakizací ze šlechtických kruhů).
„Regulace“ je vždy pozadu. Respektive technologie jsou vždy napřed. Platí to
v oblasti digitálního šíření informací, ale i na finančním trhu nebo v oblasti
práva. Nezbývá tedy než se pokusit promýšlet nepříjemnou myšlenku, že i „trh
myšlenek“ musí být jistým způsobem regulován.
Musejí existovat dohodnutá pravidla, jež chrání spotřebitele, který se
nemůže orientovat detailně například ve všech oblastech sociální a veřejné
politiky, ve správě veřejných financí a podobně.
Selhává stát?
S výše uvedeným souvisí i přesvědčení, že stát pokaždé řídí věci méně efektivně než jednotlivec – toto je základní kámen argumentace zastánců volného trhu. Zkušenost však ukazuje, že kolektivní akce nemusejí pokaždé vést k horším výsledkům než rozhodování jednotlivce, který je veden vlastním prospěchem, ergo „volnou rukou trhu“.
Velmi jasně to formulovat britský ekonom John Maynard Keynes ve slavné eseji Konec laissez-faire (1926): „Není správný závěr vyvozený z ekonomických zásad, že osvícený vlastní prospěch vždy působí ve veřejném zájmu. Ani není pravda, že vlastní prospěch obecně je osvícený; jednotlivcům, kteří při prosazování svých cílů jednají samostatně, častokrát chybějí znalosti i síla. Zkušenost nás neučí, že jednotlivci, kteří se spojí do většího celku, jednají méně prozíravě, než kdyby postupovali samostatně,“ píše anglický národohospodář (ostatně sám Coase dostal Nobelovu cenu mimo jiné za studii Povaha firmy z roku 1937, kde pojednává o tom, proč vůbec firmy, tedy kolektivní organizace, existují – proto, že spoří transakční náklady v ekonomice).
Málokterý centrální bankéř bude v současnosti popírat, že je nutné, aby byla
měna vědomě řízena, nicméně v 19. století se takové debaty vedly běžně a ve
Spojených státech byla centrální banka zřízena po několika pokusech až v roce
1913. Regulaci finančního trhu a dolaru se nepřisuzoval zdaleka takový význam,
přičemž banky tehdy krachovaly v obrovském množství a run na banku nebyl ničím
výjimečným.
Závěr, k němuž míří tato esej, je z pohledu středoevropského intelektuála či
myslitele západní civilizace velmi nepohodlný. „Musíme se rozhodnout, jestli je
stát na trhu myšlenek tak nekompetentní, jak se obecně předpokládá, přičemž v
tomto případě bychom museli snížit státní zásahy na trhu zboží, nebo jestli je
stát na trhu zboží tak efektivní, jak se má obecně za to, přičemž v tomto
případě bychom museli zvýšit regulaci na trhu myšlenek,“ píše Coase. Nelehká
úvaha.
