O přijetí eura má smysl uvažovat, jen pokud se eurozóna odhodlá k reformám.
Nevěsta by zájem měla, ale vnucovat se nebude. Ženich stále váhá, jestli o ni opravdu stojí. Nebo jestli stojí o víc, než ji zpovzdáli okukovat. Námluvy Česka s eurem se vlečou a hned tak neskončí. Ale je vlastně ona obava z neslučitelných rozdílů mezi Českem a eurem oprávněná? Ano, dokonce je mnohem oprávněnější než v období našeho vstupu do Evropské unie před třinácti lety.
Samotná myšlenka přijetí eura je přitom lákavá. Lístky na Eiffelovku nebo halušky s brynzou v Tatrách koupíte bez bankovních poplatků. Nemusíte sledovat pohyby měnového kurzu ani se dohadovat, kde a kdy vyměníte peníze. Navíc si trochu levněji pořídíte zahraniční výrobky a vaše firmy mohou snáz exportovat, což většinou zvyšuje zisky i mzdy zaměstnanců.
Zamilovanost a vystřízlivění
Je to jako první zamilované měsíce v manželství. Drahá polovička nás podpoří, když se nedaří v práci, připraví večeři či vymění žárovku - a to vše zadarmo. Ale jako v mnoha manželstvích následuje po letech jisté „vystřízlivění“, tak se v měnových uniích idylka může proměnit v noční můru.
Architekti eurozóny se domnívali, že existence společné měny a jednotného pracovního trhu zajistí větší integraci v eurozóně a postupně ji promění v učebnicovou „optimální měnovou oblast“. To se však bohužel nestalo a ekonomické cykly zemí spojených v euru jsou značně nesynchronizované (jako když se nálady manželů věčně rozcházejí). Dříve nebo později má tento nesoulad velmi negativní dopad na zaměstnanost, finanční stabilitu, ekonomický růst a prosperitu občanů. O těchto makroekonomických argumentech proti přijetí eura se však vmédiích málo mluví, protože jejich pochopení vyžaduje jistou znalost ekonomie, kdežto výše zmíněné argumenty pro euro jsou mnohem srozumitelnější.
Tím, že země vstoupí do měnové oblasti, ztrácí dva hlavní mechanismy umožňující rychlou adaptaci na nové ekonomické události. Jedním je plovoucí měnový kurz. Když je ekonomika s vlastní měnou zasažena nějakým typem negativního ekonomického šoku, její měnový kurz má tendenci oslabovat. To činí její exporty cenově konkurenceschopnější a zvýšená zahraniční poptávka pomáhá domácím firmám se rychleji zotavit. To vede ke zmírnění ekonomického poklesu a obecně menšímu kolísání ekonomiky. Jenže pokud se země vzdá vlastní měny, nebude již mít tento důležitý proticyklický mechanismus k dispozici. Je to, jako kdyby manželé měli zakázáno se po hádce usmířit, čímž se jejich konflikty postupně umocňují.
Cesta autobusem
Druhým kanálem, který země pozbude vstupem do měnové unie, je nezávislá měnová politika. Tu si nastiňme analogií, ve které je ekonomika jako autobus. Sedí v něm všechny ekonomické subjekty i občané včetně výše zmíněného manželského páru. U skutečného autobusu existuje určitá optimální rychlost, řekněme 50 kilometrů za hodinu ve městě, která vyvažuje riziko nehody s potřebou dostat se včas na místo určení. Stejně je tomu u ekonomického autobusu. Každá ekonomika má nějaké přirozené tempo, například dvě procenta ročního růstu HDP, které vyvažuje riziko inflačních tlaků oproti touze po co nejrychlejším růstu prosperity.
Tak jako skutečný autobus zrychluje či zpomaluje podle stavu vozovky a hustoty dopravy, tak rychlost ekonomického autobusu má tendenci kolísat na základě různých interních a externích vlivů (šoků). Oba autobusy proto nutně potřebují řidiče.
Za volantem toho ekonomického sedí centrální banka, u nás tedy Česká národní banka (ČNB), která se snaží uchovat rychlost co možná nejblíže aktuálnímu optimu. Když ekonomika zpomalí například v důsledku zahraniční krize, silné koruny či pesimismu mezi spotřebiteli, tak ČNB šlápne na plyn. Zvýší peněžní zásobu v ekonomice, čímž sníží úrokové sazby a levnějšími penězi tak pobídne firmy a domácnosti, aby více investovaly a utrácely. Tím přispěje k ekonomickému oživení, poklesu nezaměstnanosti, a tudíž zvýšení rychlosti autobusu zpět na optimální úroveň.
Naopak když se ekonomika přehřívá, například se v důsledku přílišného optimismu vytvářejí bubliny na trzích a inflace má tendenci růst, autobus se řítí po městě stovkou, a proto ČNB šlápne na brzdu.
K tématu čtěte také:
Komentář: Rychlejší růst korunu zřejmě nečeká
Docílí toho prostřednictvím zvýšení úrokových sazeb, což oslabí investiční apetit firem a motivuje domácnosti více spořit a méně utrácet. HDP poklesne zpět na přirozenou míru a nebezpečí vzniku „dopravní nehody“ v ekonomice následkem různých nerovnováh se sníží.
Pokud centrální banka za volantem nesprávně usměrňuje rychlost své ekonomiky a měnová politika neplní svou klíčovou stabilizační roli, může to mít dalekosáhlé následky. Například výzkum ukazuje, že velká hospodářská krize ve třicátých letech dvacátého století by nebyla zdaleka tak velkým kolapsem, kdyby centrální banky v čele s americkým Fedem nebrzdily v době, kdy měly přidávat plyn.
Pozorný čtenář již tuší, proč může členství v měnové unii proměnit mírný krátkodobý ekonomický pokles v hlubokou dlouhotrvající recesi; jako po roce 2008 na jihu eurozóny - v Řecku, Španělsku, Portugalsku a Itálii. A proč může společná měna výrazně podpořit tvorbu nebezpečných bublin na trhu nemovitostí a akcií (jako v těchto zemích v letech 2000 až 2007), jejichž splasknutí je obrovsky nákladné.
Komu vyhovuje rychlost eurobusu
Pro pochopení těchto problémů si představme na palubě našeho imaginárního autobusu všechny členské země najednou. Za volantem je guvernér společné centrální banky, který rozhoduje o rychlosti (tzn. nastavení měnové politiky) pro všechny země společně. Může to fungovat?
Pokud jsou všechny země vystaveny stejným ekonomickým šokům, a tudíž všechny zažívají cyklické růsty a poklesy společně, potom nenastává větší problém. Například když jsou všechny členské země v (stejně hlubokém) útlumu, tak guvernér šlápne na plyn snížením úrokových sazeb, což je vhodné pro všechny země. Můžeme to nazvat „jedna rychlost sedí všem“.
Když ale ekonomický cyklus členských zemí není perfektně synchronizován ajejich krátkodobé výkyvy jsou rozdílné, může dojít k opačné situaci. Zde „jedna rychlost nesedí nikomu“. Guvernér společné centrální banky přece nemůže šlapat na plyn a brzdu zároveň a myslet si, že tím zrychlí členské ekonomiky v útlumu a současně zpomalí ty v expanzi. V případě takového dilematu je většinou společná měnová politika ponechána beze změn, což ale není vhodné pro žádnou zemi. Některé se propadají do hlubší recese, protože jsou pro ně úroky příliš vysoké, a v jiných se dále přifukují bubliny z opačného důvodu. Třetí variantou je, že jsou úrokové sazby přizpůsobovány politicky silnějším zemím, tedy „jedna rychlost sedí pouze vyvoleným“.
Období před rokem 2008 ipo něm ukazuje, že eurozóna bohužel nespadá do té první, ideální kategorie optimální měnové oblasti. Místo toho pendluje mezi tou druhou a třetí variantou. Například výzkum McCalluma a Morettiho indikuje, že v období let 2000 až 2007 byly úrokové sazby Evropské centrální banky vhodné jen pro jádro eurozóny, ale pro periferii (Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko) byly příliš nízké. A nebavíme se tady o maličkostech, byly nižší o více než čtyři procentní body (400 bazických bodů) po celé osmileté období! Je to, jako byste partnera, kterému se zvedá žaludek i na dětském kolotoči, každý den nutili absolvovat největší horskou dráhu světa.
Tato extrémně uvolněná měnová politika vedla k prudce rostoucím mzdám a inflaci na periferii, což vedlo ke ztrátě její konkurenceschopnosti oproti Německu a zbytku jádra eurozóny. Co bylo ještě horší, tyto nízké úrokové sazby způsobily, že tamní trhy byly jak utržené z řetězu; asi jak se jim točila hlava z té zběsilé jízdy. Tato neadekvátní měnová politika se tak stala hlavním motorem vzniku bublin v oblasti bankovnictví, nemovitostí a akcií v zemích periferie. A tím pádem byla i zodpovědná za jejich splasknutí kolem roku 2008, které mělo pro tyto země vážné, dodnes přetrvávající důsledky.
Poprvé od intervencí. Koruna prolomila hranici 26 Kč za euro
Například jen v období let 2008 až 2013 hrubý domácí produkt Řecka klesl o 15 procent a řecké akcie ztratily 80 procent své hodnoty. Španělská nezaměstnanost se v tomto období více než ztrojnásobila na 26 procent a přesáhla 60 procent mezi mladými lidmi. V Irsku ceny nemovitostí (očištěné o inflaci) klesly na polovinu a státní dluh země se zvýšil z 25 na 120 procent HDP. Velkým problémem byla i dluhová propojenost, protože velká část státního dluhu periferie byla ve vlastnictví bank v zemích evropského jádra. Tato propojenost nejenže vytvořila silnou vazbu mezi pravděpodobností fiskálních a bankovních krizí, ale také dostala Řecko a spol. do patové situace při dluhovém vyjednávání.
Všechny tyto okolnosti byly velmi bolestivé pro občany zemí periferie a je jednoznačné, že tyto náklady převýšily případné benefity společné měny. Hloubka a délka útlumu po roce 2008 byly opět z velké míry následkem společné měnové politiky v eurozóně, která nebyla pro potřeby periferie dostatečně uvolněná. Opět se ukázalo, že jedna rychlost v eurozóně sedí pouze vyvoleným. Chceme opravdu spoléhat na to, že závislost na německé ekonomice Česku trvale zaručí místo mezi nimi?
Jak jsou na tom jiná manželství?
Problémovost eura je vidět i v porovnání se zeměmi, které stály v období krize mimo eurozónu, a tudíž měly vlastní měnu. Například islandská ekonomika se i přes naprostý kolaps svého bankovního systému dokázala rychle zotavit, z velké míry díky razantnímu poklesu hodnoty měnového kurzu. To země periferie eura nemohly.
Na příkladu USA se pro změnu můžeme poučit, že existence společné fiskální politiky může být v měnové unii užitečná, ne-li přímo klíčová. Funguje to tak, že když se určitý stát pohybuje šnečí rychlostí, nestimulují jej v měnové unii nízké úrokové sazby, ale finanční injekce ze států, které si to zrovna frčí příliš rychle. To pomůže oběma skupinám vrátit se k optimální rychlosti; tu druhou fiskální kontrakce zpomalí, tu první fiskální expanze zrychlí. Jenže na rozdíl od USA vůdčí země eurozóny, především Německo, nechtějí o fiskální unii ani slyšet.
Naše diskuse však neznamená, že za všechny neduhy eurozóny bychom měli vinit euro. Hlubším důvodem jsou politické chyby a neochota řešit problémy koncepčním způsobem. Evropské špičky se uchylují ke krátkozrakým krokům, jakémusi hašení lokálních požárů, místo aby implementovaly potřebné dlouhodobé reformy a tím posílily stabilitu celé eurozóny do budoucna.
Oblast fiskální udržitelnosti je dobrým příkladem. Již před vznikem eurozóny bylo zřejmé, že populace ve vyspělých zemích stárne, protože klesá porodnost a zároveň se zvyšuje délka života. A také bylo zřejmé, že průběžný systém financování penzijního a zdravotního systému používaný v Evropě je neudržitelný, protože s rostoucím počtem seniorů klesají vládní příjmy, ale rostou vládní výdaje. Nicméně kvalitních reforem důchodů a zdravotnictví, které by tento problém vyřešily koncepčním způsobem, jsme se od politiků zemí eurozóny nedočkali.
Místo toho provádějí krátkodobé nekoncepční škrty ve výdajích, například v oblasti školství, výzkumu a investic do infrastruktury. Ato jen proto, aby dodrželi svá nesprávně nastavená fiskální pravidla ohledně krátkodobě vyrovnaného rozpočtu. Tyto výdajové škrty však brzdí ekonomický růst a tím pádem nezlepšují fiskální výhled do budoucna, právě naopak. Je to začarovaný kruh, něco jako když se novomanželé ocitnou v dluhové pasti a místo snížení svých výdajů splácejí dluhy novými a novými kreditními kartami.
Máme říct ano?
Pokud země eurozóny nezačnou brát své manželství zodpovědněji, to je nebudou mít dostatek politické soudržnosti a disciplíny v oblasti fiskální, bankovní i integrační, je jejich svazek odsouzen k nekonečným problémům. A to buď bez možnosti je vyřešit rozvodem, nebo s vidinou rozvodového řízení, při kterém vás dominantní partner oškube, protože si může dovolit lepší právníky. Do takové eurozóny by nebylo rozumné vstupovat.
Můžeme si jen přát, aby eurozóna našla sílu k nutným reformám. Pak by se vrátila otázka našeho přijetí eura na pořad dne, protože benefity by časem mohly převýšit náklady. Do té doby bychom měli eurobusu jen zpovzdáli zamávat a dávat pozor, aby nás svou nevyzpytatelnou jízdou neohrozil.
Autoři jsou spolupracovníky redakce
