Reklama může být opravdu i klamavá
Mezi nově vzniklými podniky, které se v centru Prahy množí rychlostí takřka nadzvukovou, upoutává bombastickou reklamou zejména jeden. V dolní třetině Václavského náměstí v objektu bývalého obchodního domu Darex se usadila společnost Kenvelo. Krom aktivit, které jsou jí vlastní, vybudovala podzemní stylovou restauraci v argentinském duchu, jak praví upoutávky, nejlepší v Praze. Podlehl jsem vábivému hlasu reklamního letáku, a když přišla situace, v níž bylo žádoucí, abych jednoho z mimopražských přátel překvapil restaurací vysoké úrovně, vybral jsem El Gaucho. Mělo mě varovat, že vždy, když jsem chtěl někoho ohromit, nikdy to nedopadlo.
Nebudu ale předjímat běh událostí. Děvče výrazně neargentinského typu oděné ve slušivé pončo se nás ujalo a provedlo ultramoderně vyhlížejícím vchodem do cihlové chodby. Schodiště za ní, kterým se sestupuje, plné zrcadlových stěn a chromových doplňků, navozuje dojem, že vstupujete do odletové haly kosmodromu. Eskalátor je tedy jen nadsázka, existuje, ale nejezdí. Zato však je prvním z negativ ovlivňujících atmosféru místnosti. Když totiž sejdete dolů do stylově upravené části interiéru, ční do prostoru a připomíná startovací rampu raketoplánu. Chcete-li vnímat folklorní styl místnosti, posaďte se zády ke vstupnímu průčelí. Učinili jsme tak i my. Měli jsme naprostou volnost, nikdo z početné skupiny personálu, nehybné jako voskové figuríny, ani nepozdravil, natož aby nás uvedl. Takže jsme se usadili sami a začal večer, který spíše než pohodové posezení představoval souboj. Zápolili jsme s personálem, přemáhali kvalitu pokrmů, bojovali se servisem a úrovní vína.
Na první pohled – směřuje-li váš zrak do hlavní prostory, působí restaurace zajímavě. Dřevěné trámy, kulatý sloup, falešná okna s květinami na stěnách boxů. Dá se prominout i stropní podhled, upomínající na paneláková sídliště. Co ale skutečně vadí, je pocit přecpanosti. Stoly, vedle kavárenských mají ještě rádoby historické vůbec se sem nehodící a pak poctivé s deskou z dřevěného masivu, jsou nahloučeny v počtu, který hala neunese. Postranní kóje, v jedné z nich jsme přistáli i my, tímto neduhem netrpí, v nich je místa dost. Založení stolů je prosté, což není na škodu, podtrhuje styl restaurace, který je volný. Nicméně při kuchyni, jaká se zde nabízí, považuji za nezbytné založit i pečivový talířek nebo jeho obdobu. Tmavé pečivo a máslo, které je součástí kuvéru, není kam odložit a nanést na ně omáčku Chimichuri nebo máslo je bez možnosti položení ekvilibristickým číslem. Ani papírové ubrousky nejsou plně funkční. Jak omáčky, tak tuk, odkapávající z masa se přes ně snadno dostane. Koženým leginám jihoamerických honáků to asi moc nevadí, tesilky ale musíte poté vyhodit. Náš obsluhující číšník se konečně objevil a češtinou s těžkým, ale milým akcentem objednal pokrmy. Úvodním chodem mé večeře byla polévka Potahe. Můj host si ze série nabízených Empanad vybral tu s kuřecím masem. Byl spokojen. Těsto bylo příjemně tuhé, ne však tvrdé a drolivé, náplň slušně chuťově vybalancovaná. Já jsem měl tentokrát méně štěstí. Polévka – údajně bramborová – skutečně obsahovala tři kousky brambor. Jinak šlo o zeleninový vývar naprosto bezpohlavní, jakoby připravený pro kojence. Úplná absence koření mi přišla u této latinskoamerické kuchyně zvláštní.
Dojedli jsme, čekali na sklizení a nedělo se nic. Náš číšník měl práci jinde a jiný se nám nevěnoval. Ne že by chyběl personál, ona početná a téměř nehybná skupinka, kterou jsem zpočátku považoval za soubor figurín, doplňujících výzdobu podniku, byli ostatní číšníci a servírky. Ale zatímco plac obstarávali jen dva lidé, zmíněná parta jako by se držela hesla, se kterým přišel J. K. Jerome: „…práce mne přímo fascinuje, celé hodiny se na ni vydržím dívat!“ Upřeně a téměř bez pohybu sledovali dění v lokále. Jedinou činností mnohých z nich byla péče o vlastní chrup.
Mezitím se uvolnil náš vrchní, stáhl nádobí, objednal hlavní chod a nápoj. Nastala další kuriózní situace. Protože založen byl jen jeden příbor bez pečivového nože, nebylo po debarasu, čím si nabrat omáčku nebo rozetřít máslo. Gaučové možná jedí Chimichuri rukama, může to být i součástí folkloru, já to ale neumím.
K nabízeným atrakcím zde patří možnost prohlédnout a vybrat si maso, ze kterého kuchař připraví váš pokrm. Upřímně radím: nedělejte to. Pokud vás ovšem nefascinuje svíčková dvou barev nebo vnitřnosti, které se dají popsat jedině jako „archivní“.
Číšník přinesl hlavní jídlo. Nebyl odborně příliš zdatný, mezery ve znalostech základů stolničení nahrazoval příjemným vystupováním a pohybovou elegancí. K dobrému pocitu pomohlo i zvláštní předkládání jídel. Přinesl si jakýsi přenosný „absatz“, kdy na konstrukci podobnou rybářské stoličce postavil velký tác a z něho potom překládal pokrmy na ohřívač na stole. Prostření pro hlavní chod tvoří dřevěná prkénka, což je působivé, ale, jak se ukázalo, trochu nepraktické. Půlkilový steak El Gaucho, který si objednal můj partner, vypadal vábně, ale jen v té poloze, v níž byl servírován. Po otočení se objevily dočerna připálené konce kostí a rozsáhlé mapy třesoucího se loje. Ani jeho chuť u strávníka nevzbudila mimořádné nadšení. Maso nebylo předem nijak připravené, nedůsledně kořeněné a navíc nedbale grilované. Převládla ordinérní chuť polosyrového nečerstvého masa, „vylepšená“ rosolovitým tukem, nedůstojně se třesoucím uvnitř i na okraji porce. Já jsem s Entercotem nepořídil o mnoho lépe. Zřejmě ze stejného kusu, bez nápadu v kořenění, upravený na medium rare, mne valně nepotěšil. S masem si nedokázal poradit ani steakový nůž, zcela chyběla šťáva a výraz. Chápu, že dnes je téměř neúnosné pracovat s argentinskou surovinou, nicméně výběr masa by si zasloužil větší péči. Takže nejvydařenějším jídlem byl zeleninový špíz jako příloha. Ten měl pikantní chuť, svěže voněl a v rámci svých sil dokázal vyzvednout nešťastný výraz steaku.
Po tomto zážitku jsme si odpustili dezert a večeři rychle skončili. Jen ještě pár slov o vínu. Cabernet Sauvignon, který jsme si na doporučení objednali, byl, ač data narození 1996, nečekaně nevyvážený a ani jeho síla nestačila dodat výrazu blátivému soustu špatně připraveného masa. Ve sklence mého přítele se navíc objevil depot v množství, které může představovat denní zásobu písku malé betonárky. Při reklamaci se mu dostalo nic nevysvětlující ujištění, že to je Cabernet Sauvignon. O výměně vína řeč nebyla vůbec.
Musím říci, že „nejlepší argentinskou restauraci v Praze“ jsem si představoval jinak. Věřím, že tato kuchyně je pestřejší a bohatší, než nám předvedli zde. A v té souvislosti se i cena – večer stál 1650 korun – jeví vzhledem k prezentované úrovni neúměrná.
El Gaucho Steak House
Kenvelo – Darex, Václavské náměstí 11, 110 00 Praha 1
Tel.: 21 62 94 10, fax: 21 62 95 01
WWW.EL-GAUCHO.CZ
Otevírací doba: denně 11.30–00.00
Počet míst: restaurace 160-180
Druh kuchyně: argentinská, orientovaná na speciální úpravu steaků
Přijímané platební karty: ode všech osvědčených bank
Jídelní lístek: angličtina, němčina,
Jazyková vybavenost personálu: angličtina, němčina španělština
Země původu nabízených vín: Argentina, Chile, Francie, Itálie, Španělsko
Hodnocení restaurace:
Atmosféra, pohodlí, estetika 7 bodů z 10
Prostírání 6 bodů z 10
Úroveň jídelního a nápojového lístku 6 bodů z 10
Chování personálu 5 bodů z 10
Kvalita jídla a nápojů 14 bodů z 20
Celkem: 38 bodů ze 60
Výběr z jídelního lístku:
EMPANADA DE MAÍZ Y QUESO – plněné kukuřicí a sýrem feta Kč 130,-
CORAZÓN DE TERNERA – hovězí srdce Kč 120,-
EL GAUCHO / Steak – 500 gr. Kč 450,-
MIX GRIL – párek, ledvinky, hov. játra, hov. srdce, kuřecí játra, zel. ražniči, kuřecí křidélka Kč 590,-
BROCHETTES FILÉ Kč 350,-
Výběr z vinného lístku:
Chardonnay ´98 - Argentina Kč 890,-
Chablis-Caveaux St. Gens ´97 Kč 1190,-
Los Andés Merlot ´00 - Chile Kč 1090,-
Chianti-Villa Davini- Castagnolo ´98 Kč 890,-
Torres Atrium ´99 Kč 1399,-
