Největší vládní fond světa trápí špatné svědomí. Fosilní zdroje si však Norové v portfoliu ponechají
Norsko je zemí, která pravidelně boduje v tabulkách etického a sociálně zodpovědného podnikání. Plně to platí i o Vládním penzijním fondu (GPFG), co do objemu peněz největším suverénním fondu světa. Možná právě proto, že 5,5 bilionu norských korun (přes 17,5 bilionu českých), kterými ke konci září GPFG disponoval, pochází převážně ze „špinavých“ petrodolarů státních těžařských firem, dbá na to, aby v portfoliu více než sedmi tisíc firem, kde fond všude po světě drží podíly, nebyly žádné nemravné peníze.
Správci fondu tak pravidelně ze soupisky investic GPFG vyškrtávají společnosti, které jsou napojeny na obchod se zbraněmi, podílejí se na dětské či otrocké práci nebo i jinak porušují lidská práva. Loni například Norové kvůli porušování mezinárodních práv a sporné výstavbě ve východním Jeruzalémě vyloučili z GPFG společnost Africa Israel Investments, která v Praze do roku 2011 vlastnila nákupní centrum Flora. Absolutní tabu je od roku 2005 také tabákový průmysl. Svým způsobem jde o odpustky za to, že naditou norskou peněženku, která má zajistit prosperitu příštích generací, živí fosilní zdroje, které nezapadají do obrazu zeleného a trvale udržitelného norského hospodářství.
Tentokrát nechybělo mnoho, aby se na blacklistu ocitly i zahraniční investice GPFG do uhlí, plynu a ropy. Do energetických a těžařských koncernů vládní fond nainvestoval 32 miliard eur. V seznamu najdeme ruské státní koncerny jako Gazprom nebo Rosněfť, americký Exxon, Chevron či Peabody a celou řadu firem z Kanady, Indie, Austrálie nebo Latinské Ameriky. Nechybí ostatně ani náš ČEZ, kde Norové drží půl procenta akcií v hodnotě 420 milionů norských korun (1,3 mld. Kč).
Vlastnit ano. Ale aktivně Vládní expertní komise minulý týden nakonec dospěla k šalamounskému řešení. „Aktivní vlastnictví“ je lepší než zbavování se podílu ve firmách, které patří mezi největší znečišťovatele životního prostředí.
„Otázkou není, zda mají investoři takové společnosti vlastnit, ale kteří z nich jsou dobrými investory takových aktiv z finanční a etické perspektivy,“ napsala šestičlenná komise ve svém dobrozdání. Dobrý investor se pak musí zasadit o to, aby emise klesaly a byznys byl o něco zelenější.
Nevládním organizacím a norské luteránské církvi, jež se letos na jaře vládní investice do zahraničních fosilních zdrojů pokusily zarazit zákonem, pak odborníci vzkázali, že špatné svědomí kvůli neekologickým investicím nikdo mít nemusí. „Produkce energie z fosilních paliv, její využívání ani emise CO2 samy o sobě nemohou být ve sporu s všeobecně uznávanými etickými normami,“ stojí v 70stránkové zprávě.
Na první pohled může jít o marginální zjištění. Jenže z etického hlediska dobře ošetřenou strategii GPFG kopírují mnohé další investiční fondy po celém světě. A ujištění z Norska, že uhlí, ropa a plyn nejsou špinavým byznysem, nahrává do karet těm, kteří nevěří na brzké splasknutí „uhlíkové bubliny“. Nic nenasvědčuje tomu, že by těžařské a energetické firmy musely začít prudce splácet náklady na znečištění, a jejich hodnota by tak rychle klesla.
Možná ještě zajímavější, než jsou úvahy nad etikou byznysu s fosilními zdroji, jsou čistě pragmatické pasáže, které se ve studii objevily. Podle nich cílem vládního fondu má být péče o dobré výnosy. A sem uhlí, ropa a plyn stále patří.
Lepší vysvědčení si těžaři od největšího suverénního fondu světa snad ani přát nemohli. l
Do energetických a těžařských koncernů nainvestoval norský vládní fond GPFG 32 miliard eur.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
