Noční progripenovské rozhodnutí Špidlova kabinetu ze středy 17. prosince je třeba hodnotit z mnoha stran. Jeho první a dosud opomíjený aspekt vysvítá ve srovnání této a minulé nabídky, kterou Česká republika na nákup stíhaček JAS-39 dostala. Připomeňme, že v dubnu 2002, pár týdnů před parlamentními volbami vláda Miloše Zemana jednomyslně schválila smlouvu o nákupu dvou tuctů těchto stíhaček za šedesát miliard korun. Po dvou letech ale nová vláda – složená i z několika členů té minulé – dostala výrazně výhodnější nabídku na tatáž letadla. Za pronájem čtrnácti strojů na deset let bychom zaplatili 21,6 miliardy korun. Uvažované náklady na zabezpečení našeho vzdušného prostoru tak klesly na třetinu, o čtyřicet miliard korun.
Důvodem bylo jednak rozhodnutí, že naší armádě stačí čtrnáct (místo dvaceti čtyř) supersoniců. Především ale rozhodlo vytvoření konkurenčního prostředí – o dodávku letadel do České republiky soutěžilo celkem pět zemí. Naproti tomu za vlády Miloše Zemana byla ve hře jediná nabídka od konsorcia BAE Systems-Saab, neboť ostatní účastníci z tendru vystoupili na protest proti jeho netransparentnosti. Takto politicky korektně je označována korupce. Budeme – čistě hypoteticky – uvažovat, že jen jedno procento z oněch plus čtyřiceti miliard bylo určeny na úplatky. Ve hře by tak bylo 400 milionů korun, za což lze motivovat už dost velkou skupinu.
Druhý aspekt středečního rozhodnutí vlády pokračovat dále v jednání výhradně se Švédskem o jejich nabídce pak také přímo souvisí s vytvořeným „konkurečním“ prostředím. Když Američané pochopili, že všechny nabídky na olétané stíhačky F-16 (předložily je USA, Belgie a Nizozemsko) za tou švédskou pokulhávají, nasadili těžkou zbraň. Zbraň hodnou velmoci, dávno vyvinutou, a přesto stále spolehlivě fungující na většině teritoriích. Jejich velvyslanec v Praze Craig Stapleton nás v tom nejlepším Brežněvově stylu varoval, že pokud koupíme gripeny, bude to mít vážné dopady pro naše vztahy s USA a ztíží to naši integraci do vojenských struktur Severoatlantického paktu.
Poté, co se Spojené státy uchýlily až k tomuto druhu diplomacie, pak česká vláda nemohla stroje F-16 vybrat, ani kdyby byly nové. Vydírání přece patří do zbraňového arzenálu teroristů a i naše republika bojuje proti říším této osy zla.
Třetí úhel pohledu na volby stíhaček je potom čistě geopolitický a přímo souvisí s jemným vystupováním Craiga Stapletona. Pokud je záležitost této volby opravdu tak úzce spjata s obecnějšími mezinárodně politickými vztahy, jak je nám velmocí naznačováno, pak je třeba otevřeně přiznat, že do NATO jsem již přijati byli, zatímco do Evropské unie teprve vstupujeme. V Evropské unii ještě budeme o mnohém vyjednávat a výběr stíhaček můžeme hodit na váhu našich přínosů společné evropské bezpečnosti a také evropskému průmyslu.
A nejen úzce utilitárně a pragmaticky. Ať se nám to totiž líbí, či nelíbí, spojenectví západní Evropy a USA z dob studené války je minulostí. Nostalgické vzpomínky na americkou pomoc z těch časů nepatří do reálné politiky. Evropská unie snad nebude nikdy se Spojenými státy ve válečném stavu, ale pro všechny případy bude lepší, pokud bude mít nejen vlastní zbraně, ale i vlastní vojenský průmysl. To i v dobách míru. Konkurence i v této oblasti – jak jsme se právě sami přesvědčili – vede k lepším nabídkám, než pokud je (z jakýchkoli důvodů) pouze jeden možný dodavatel.
V několika ohledech je současné vládní rozhodnutí pro stíhačky JAS-39 Gripen rozumné. Pro pořádek je však třeba ještě dodat zamlčené předpoklady. Zaprvé je to přesvědčení, že stíhačky vůbec potřebujeme. Což není vůbec tak neproblematické, jak se vojáci tváří, když říkají, co by to bylo za armádu bez letectva a za letectvo bez stíhaček. Proti teroristům unášejícím civilní letadla by totiž možná stačily české bojové aeroplány L-159 a v rámci vytváření společné evropské obranné politiky a bezpečnostních záruk NATO by se česká armáda mohla specializovat jen na určité typy vojsk a stíhací peruť z toho vynechat. Druhým předpokladem je, že Švédsko dodrží nabídnuté podmínky (včetně celkové ceny, offsetových programů a deklarované bezproblémové kompatibility se systémy ostatních států Severoatlantické aliance) a že se podaří vyjednat smlouvu, která rozumně ošetří sporné právní otázky. Například aby vlastníkem po dobu pronájmu letadel nebylo stále Švédsko, jak by tomu bylo u klasického leasingu.
