Je jednostranná euroizace opravdu dobrá rada?
Třináct zemí v současné době figuruje na kandidátské listině pro vstup do Evropské unie a následně Evropské měnové unie. S výjimkou Turecka byly se všemi zahájeny oficiální přijímací rozhovory. Převážná většina aspirantů jsou země střední a východní Evropy, nacházející se od rozpadu sovětského bloku ve fázi transformace z centrálního plánování k fungujícímu tržnímu hospodářství. Jedno z důležitých rozhodnutí, které vládnoucí autority před vstupem do Evropské unie musí učinit, je volba adekvátního systému měnového kursu.
Dvojí riziko.
Momentálně jsou zastoupeny v podstatě všechny režimy spektra, od relativně volného kursu v Polsku (free floating) až po měnový výbor v Estonsku, Bulharsku či Litvě. To je projev hledání východiska z dilematu, ve kterém se tyto země nacházejí. Na jedné straně jsou vzhledem k narůstajícím schodkům běžného účtu platební bilance vystaveny riziku měnové a eventuelně i bankovní krize. Ty bývají velmi drahé. Odhady Mezinárodního měnového fondu uvádějí, že měnové krize mohou způsobit náklady až do výše sedmi procent HDP a v případě jejich rozšíření i na krizi bankovního sektoru se tato hodnota může snadno i zdvojnásobit. Na druhé straně je pro kandidátské země střednědobým cílem vstup do unie, a tudíž jednou z hlavních priorit splnění podmínek, které na ně klade Maastrichtská smlouva. Jde zejména o inflační kritérium a s výhledem na povinnou účast v Evropském měnovém mechanismu požadavek stabilního měnového kursu.
V nedávné minulosti byla středoevropským a východoevropským zemím některými ekonomy doporučena jednostranná neboli unilaterální euroizace jako možné východisko z právě popsané situace. Je tím myšleno zrušení národní měny a jednostranné zavedení eura jako zákonného platidla. Nejde o předčasné přistoupení k EMU, které pro nečleny Evropské unie a bez splnění Maastrichtských kritérií není možné. Z jednostranné euroizace by tudíž nevyplývaly žádné formální povinnosti ani privilegia jak pro unii, tak pro kandidátskou zemi.
Pro.
Proč by se ale měly kandidátské státy vzdát své měny, a tím i autonomní peněžní politiky? Průkopníci této myšlenky odpovídají, že se s výjimkou Polska jde o malé a otevřené ekonomiky, jejichž peněžní politika je vzhledem k prohlubující se integraci finančních trhů čím dál více omezována. V důsledku jednostranné europeizace by v první řadě klesly transakční náklady způsobené převáděním měn, což by podpořilo integraci s Evropskou unií. Se společnou evropskou měnou by euroizující země zároveň importovala i větší důvěryhodnost, která by vedla k nižší očekávané inflaci a k eliminaci nebezpečí měnové krize, jež vzhledem k rostoucímu přílivu zahraničního kapitálu transformujícím se zemím hrozí.
Zrušením měnového kursu mezi národní měnou a eurem by odpadlo i riziko plynoucí z jeho kolísavosti a tím i riziková prémie obsažená v úrokových sazbách. Snížení úroků by tak mohlo vést k vyšším investicím a podpořit hospodářský růst. Vzhledem k tomu, že by státní výdaje již nemohly být financovány vydáváním nových peněz, projevila by se unilaterální euroizace i ve vetší disciplinovanosti fiskální politiky.
Proti.
Jednostranná euroizace by ale vedla k přímým i potenciálním nákladům. Na rozdíl od smluvní, dvoustranné neboli bilaterální euroizace, tedy přistoupení k EMU, které kandidátské země během několika let čeká, by euroizující státy nemohly tisknout společnou evropskou měnu samy. Peníze v oběhu - měnovou bázi - by musely „zaplatit“ ze svých devizových rezerv. Tyto náklady se pohybují okolo osmi až dvanácti procent HDP. Tisk bankovek a ražení mincí znamená pro centrální banky zdroj příjmů (seigniorage), o který by v důsledku jednostranné euroizace přišly, respektive by jej přenechaly Evropské centrální bance.
Závažnější důsledky nemožnosti produkovat peníze by se mohly vyskytnout v případě bankovní krize, kdy by centrální banka mohla jen velmi omezeně poskytnout bankovnímu sektoru potřebnou likviditu a plnit tak svou úlohu jako Lender of last resort. V důsledku jednostranné europeizace by se země vzdala směnného kursu jako důležitého vyrovnávacího mechanismu. Teorie optimální měnové zóny ovšem uvádí, že takový krok je smysluplný pouze tehdy, jsou-li ostatní trhy, zejména ten pracovní, dostatečně flexibilní na to, aby dokázaly absorbovat případné asymetrické mikro- či makroekonomické šoky a zajistit rovnováhu. V opačném případě musí postižené země počítat s náklady v podobě inflace, nezaměstnanosti nebo deficitu běžného účtu.
Špatná politika.
Pouze na základě ekonomické teorie, bez empirických zkušeností, ale nelze jednoznačně rozhodnout o tom, zda by jednostranná euroizace byla pro středoevropské a východoevropské země výhodným řešením. Zejména malé a otevřené ekonomiky, obchodně a finančně provázané s Evropskou unií, se jeví jako vhodní kandidáti. Vzhledem k nekompromisně odmítavému postoji evropských institucí je ale jisté, že by unilaterální euroizace způsobila největší škody na úrovni politické, neboť není kompatibilní s procesem evropské integrace, ve kterém je převzetí společné měny korunovací úspěšné nominální a reálné konvergence.
