Zakladatel a výkonný ředitel dánské Saxo Bank se domnívá, že eurozónu čeká chaotický rozpad. Politici tento okamžik jen zbytečně oddalují.
Očistná kúra spojená s přechodem některých zemí na vlastní měnu je to jediné, co může současnou krizi ukončit. I poté ale budou mít některé evropské země problémy. Mnohé vlády totiž volí kroky, které dusí růst. „Česko je v tomto slova smyslu na opačné straně barikády,“ říká dále Lars Seier Christensen, spoluzakladatel a výkonný ředitel Saxo Bank.
Západní Evropou zmítá krize. O potenciálu trhů na východě unie se i proto mluví stále hlasitěji. Jak tento region vnímáte vy? O rozvíjející se trhy máme velký zájem. I když toho podle mě můžeme stále hodně udělat i v západní Evropě, pokud jde o růst, věřím více východu Evropy. Věřím také Jižní Americe, Asii – Indii, Číně, Indonésii, Koreji nebo Jihoafrické republice a podobným zemím. Ty všechny hlásí rychlejší hospodářský vývoj než Západ. A také tam rychle roste vyšší střední třída, u níž naše klientská základna začíná. Nemusíte být milionář, abyste byl klientem Saxo. Ale musíte mít jisté znalosti, přístup k technologiím, jistý příjem a majetek. A to vše začíná u vyšší střední třídy. Proto nás zajímají místa, kde rychle roste.
Do jaké míry se vaše víra ve východní Evropu opírá o to, že je tamní trh nenasycený, což zajišťuje růst klientely? Opatření, která teď západní Evropa přijímá, jsou protirůstová: vysoké danění, podpora těžkopádných systémů sociálního zabezpečení, redistribuce velkých částí příjmu. Ve východní Evropě máte o hodně příznivější podnikatelské prostředí. Proto porostete mnohem rychleji. Navíc tu přetrvávají i jisté rozdíly dané historickým vývojem. Některé východoevropské země například zvládají vyrábět věci mnohem levněji než Západ. Z čehož profitují. A budou profitovat, dokud se to nevyrovná, k čemuž jednou dojde.
Kdy se to podle vás stane? Východní Evropa může být jednou bohatší než západní. Její přístup k podnikání je totiž mnohem lepší. Navíc si lidé všimnou, že jejich životní standardy rychle rostou a nebudou na tom chtít nic měnit. Proto by mě nepřekvapilo, kdyby bylo za dvacet let mnoho zemí z východní Evropy bohatších než některé ze Západu.
Na které země z regionu střední a východní Evropy byste vsadil? V podstatě na kteroukoli, která praktikuje rozumnou politiku. Tím mám na mysli politiku, která je nakloněná podnikání, je založená na nízkých daních a je prorůstová. Pochopitelně, pokud bude něco podobného dělat někdo na Západě, vsadím si i na něj. My přitom doufáme, že se alespoň některé západoevropské země, a to včetně Dánska, touto cestou nakonec vydají. Bohužel, zatím to tak nevypadá.
Které země teď v této souvislosti vypadají nadějně? Vždy je dobré mít možnost opřít se o velký domácí trh. Proto je přirozenou volbou Polsko. To navíc sousedí s Německem, což jeho potenciál zvyšuje. Dále bych zmínil Českou republiku, Slovensko a asi i další. Platí přitom, že čím blíž k Západoevropanům, tím snáze profitujete z toho, že dokážete vyrábět levněji než oni. Stejně tak ale platí, že země, která zvolí vysoké daně a hloupá opatření, bude trpět. Ať už je na východě a nebo na západě. To je elementární ekonomie.
Co říkáte na snahu najít ta správná řešení současných problémů společně – například tím, že se budou koordinovat fiskální politiky jednotlivých zemí eurozóny? Myslím, že je to katastrofa. Víte, euro nikdy nemělo spatřit světlo světa. To zaprvé. To byla prostě obrovská chyba. No a pokud už tady byl takový záměr, pak bylo nutné mít nejen jednotnou politickou, ale také hospodářskou základnu. Tím mám na mysli společný daňový systém a obecněji společný podpůrný hospodářský systém. Což by nikdy neprošlo. Nikdo by to totiž nikdy nepřijal. V tom případě se ale nemělo přijímat euro. Jenže se přijalo a teď platíme daň za toto extrémně naivní a hloupé rozhodnutí. A ten požár není možné nijak uhasit.
Co tedy čekáte, že se bude dít? Budeme svědky toho, že se eurozóna začne rozpadat. A nezáleží, kolikrát se to odloží; kolikrát, jak se teď říká, nakopnou onu plechovku na cestě, po které kráčíme, před sebe. Jednou to prostě skončí. To ještě neznamená, že se všichni vrátí ke svým původním měnám. Pospolu může zůstat jádro eurozóny – Německo, Francie, Benelux a několik dalších zemí. Ale ten současný stav věcí je naprosto neudržitelný. A nic na tom nemění ani nápad, že dluh vyřešíte ještě větším zadlužením. Představte si, že by šlo o vás. Řešil byste svůj dluh na kreditní kartě tím, že byste si pořídil další kartu, na které platíte dvojnásobný úrok, a díky tomu zaplatil svůj původní dluh? Něco takového nemá smysl pro jednotlivce; a nemá smysl, aby to udělal stát. To skončí velkým, obrovským průšvihem.
Zmiňujete rozpad eurozóny. Bude řízený, spořádaný, anebo nás čeká chaos? Svým způsobem je možné tvrdit, že některá místa už chaos zažívají. V Řecku máte 40procentní úrokové sazby, násilí v ulicích, drastické úspory a škrty v oblasti veřejných služeb. Přitom by šlo tu současnou situaci celkem spořádaně vyřešit. K tomu by ale bylo zapotřebí se opravdu hluboce zamyslet, co je špatně a co s tím udělat. A to od politiků nelze čekat. Ti nikdy nepřiznají, jak obrovskou chybu udělali. Vše budou tlačit tak daleko, až to dál nepůjde. A pak to začne být dramatické.
Kdy se něco podobného stane? Až trh ztratí s politiky trpělivost? Těžko říci, čím se to odstartuje. Asi se dostaneme do situace, kdy bude inflace velmi, velmi vysoká. To je totiž jediný způsob, jak se zbavit dluhu. No a vysoká inflace v podstatě znamená vysoké daně. A rostoucí zdanění tlumí hospodářský růst. Zřejmě se tak dočkáme nějaké formy deprese. To považuji za velmi pravděpodobný scénář. Neplatí ale pro všechny země. Některé vlády se totiž chovají rozumě. Například ty, které se rozhodly nevstoupit do eurozóny. To byla velmi moudrá volba. Alespoň doposavad se to tak jeví.
Jak dlouho bude krize trvat? Respektive, kdy přijde bod zlomu? Nevím. Může přijít příští týden, anebo za tři pět let. Vše záleží na tom, jak dlouho se bude dařit přesvědčovat lidi, že je chytré splácet dluh dluhem. Jednoho dne tento blaf prokouknou. Kdy to ale bude, to je otázka. Berte to tak, že někdy se věci mění velmi rychle. Je to tehdy, když se dostanete za pomyslnou hranu. Vezměte si rok 2008: jak výrazně se situace ve Spojených státech zhoršila poté, co padla banka Lehman Brothers. Mnoho bank bylo v ohrožení a nakonec byly zachráněny. To vše se seběhlo v rychlém sledu. Takže, až se dostaneme na hranu, bude to velmi rychlé; a nekontrolovatelné. A to je dobře.
Proč by takový pád měl být dobrý? My se se musíme dostat za hranu, aby se naše životy mohly zase vrátit do normálu. Musíme se za ni dostat, aby národy zase mohly rozhodovat o svých ekonomikách, o kurzu měn, o úrokových sazbách; aby prostě zase měly vývoj ve svých rukách. Teď, zejména pokud jste jedním ze sedmnácti členů eurozóny, máte jen malý prostor pro rozhodování o vlastní ekonomice. Což je z pohledu Německa velká výhoda. Ale pro Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálii je to obrovská nevýhoda. Konkurenceschopnost těchto zemí totiž pomalu, ale jistě propadá.
Takže nevěříte, že by se německý pořádek a standardy jednou mohly stát normou i v Řecku a dalších zemích… Ne. Já mám naopak strach z toho, že se Německo stane velkým Řeckem.
Sázíte v tuto chvíli na rozpad eurozóny? V podstatě ne. Saxo Bank i nadále obchoduje jako za každé situace: s hlavními měnami, komoditami a tak dále. Navíc, řekl bych, že tu ani není nic, na co by se dalo najisto sázet. Jedině snad zlato. Ono totiž není jasné, co přesně se bude dít. A proto asi bude třeba brát věci tak, jak budou přicházet. Možná nemám pravdu. Doufejme, že ne. Ale já si myslím, že mám.
Vraťme se k možnosti, že některé země eurozónu opustí a jádro zůstane. Šlo by podle vás o dobré řešení, nebo by to byl začátek příští krize? Naprosto nezbytnou podmínkou pro jakoukoli měnovou unii je společná hospodářská základna. Pokud je skupina zemí ochotna se dělit o výnosy z daní, pokud je ochotna dělat v případě potřeby velké transfery peněz, pak to bude fungovat. To by ale v praxi znamenalo, že by Němci občas museli platit za Belgičany. A že by Nizozemci museli platit za Francouze a naopak. Pokud se to povede – a to je otázka – pak měnová unie může fungovat. Pak by to totiž bylo jako v kterékoli zemi, kde také máte bohatší a chudší oblasti.
Bylo by členství v takové měnové unii pro její členy výhodné? To si nemyslím. Pokud se tedy nepodaří dosáhnout toho, že se lidé v této unii budou skutečně respektovat a budou ochotni zachránit někoho, kdo není stejné národnosti. Když se to zvládne, pak to bude fungovat. Vezměte si Spojené státy: jde o jednu měnu a padesát států. Platí ale, že když žijete ve státě, který je na tom špatně, skočíte na vlak a vyrazíte třeba do New Yorku. A budete tam doma. Takže, i velké oblasti mohou mít společnou měnu. Nezbytnou podmínkou je ale solidarita. Pokud se objeví i v Evropě, pak i tady můžeme mít měnovou unii. Nevím, jestli by to bylo dobré, nebo špatné, ale vždy je dobré, když máte velký trh. Jistě, velký otevřený trh je skvělý.
V tuto chvíli byste ale Dánsku a dalším zemím vstup do eurozóny neradil… Celý svůj život jsem radil Dánům, ať o vstupu do toho, co předcházelo eurozóně, a následně do eurozóny samotné, ani nepřemýšlejí. A to by byla má rada i dnes. Byly doby, kdy jsme od vstupu nebyli daleko. Ale teď, z pochopitelných důvodů, je drtivá většina lidí proti. Což je dobře. Úplně nejhorší věc, která by se teď zemi, které se relativně daří, mohla stát, by totiž byl vstup do eurozóny. Podobnou diskusi určitě máte i u vás. A já říkám: zůstaňte vně!
Budete totéž říkat i po krizi? Není pro malou, otevřenou ekonomiku se silnou vazbou na trh měnové unie lepší být jejím členem? To záleží na tom, zda její členové začnou budovat obchodní bariéry. Což je někdy lákavé. Jistě, poškodí tím i sami sebe. Přesto je ale možné, že někdo zpanikaří a něco podobného začne prosazovat. To prostě nelze vyloučit. Obecně bych ale řekl, že pokud si nemyslíte, že vaše ekonomika potřebuje zásahy zvenčí, tak je lepší o vstupu do měnové unie neuvažovat. Berte to tak, že i když máte špatnou vládu, tak je šance, že ta příští bude lepší. Vně unie prostě máte možnost věci změnit.
Možnost svobodně se rozhodnout je důležitější? Víte, Španělsko, Řecko a další země si myslely, že jim hospodářská politika moc nejde. A že až se stanou členy klubu, bude všechno jinak, lepší. Proto tak moc chtěly do eurozóny. No a teď vidíme, že to tak není. Jsou na tom hůř. Najednou totiž nemají možnost devalvovat měnu. Nemůžou udělat to, co je potřeba, když země není konkurenceschopná. Jsou prostě svázány. A jediní, kdo nakonec z celé věci profitují, jsou Němci. Těm se samozřejmě teď nelíbí, že by měli přispívat na záchranu ostatních zemí. Ale neměli by zapomínat, že díky eurozóně mají obrovské zisky. Takové, jaké by bez ní nikdy neměli. Proto si myslím, že by si měli dvakrát rozmyslet, než odmítnou pomoc.
Představme si, že eurozónu řídíte – nebo, že jste součástí řídících orgánů… …raději bych i nadále zůstal „pouze“ výkonným ředitelem Saxo Bank, prosím.
A kdyby za vámi přišly politické špičky eurozóny s žádostí o radu. Co byste jim řekl? Teď jsme v neskutečně složité situaci. Ale i na individuální úrovni platí – a už jsme o tom mluvili – že pokud jste moc utrácel, máte jediné řešení: omezit výdaje a přijmout opatření, díky kterým váš příjem nakonec začne růst. Pro zemi to znamená, že i když to možná v krátkodobém výhledu vypadá kontraproduktivně, musí snížit daně a věci zařídit tak, aby bylo pro lidi zajímavé začít podnikat a nebo si hledat práci. Zároveň je třeba odstranit lákadla, kvůli kterým lidé zneužívají systém. Prostě je třeba dát vlastní dům do pořádku.
Lars Seier Christensen
- spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Saxo Bank
- jeden z nejznámějších dánských manažerů; zajímá se o sociální problematiku, často se zapojuje do debat o politických otázkách
- obchodování s deriváty se věnuje od roku 1987; začínal v evropských a amerických makléřských firmách Petley & Co. (nyní ECU Group), LIT America a Gerald Metals
- v roce 1992 zakládá spolu s Kimem Fournaisem makléřskou společnost Midas, ta po transformaci na plnohodnotnou evropskou banku mění v roce 2001 název na Saxo Bank
