Minulý týden ohlásil Pete Tchir, zakladatel newyorského hedgeového fondu TF Market Advisors, že Řecko nepřesvědčilo investory o schopnosti zvládnout dluhovou krizi a do pěti let bude nuceno vyhlásit státní bankrot. Francouzský investiční bankéř Philippe Villin dává už jenom rok existence – celé eurozóně!
Foto: Profimedia.cz
Podobné příkré soudy stále častěji zaznívají právě nyní, kdy se za Řecko i euro málem modlí i americký ministr financí Timothy Geithner a kdy Angela Merkelová v podstatě říká: „My Řecko nedáme, radši je zbouráme!“ Tedy donutíme, aby se vyškrtalo z podoby, přesvědčilo investory o upřímnosti – a hlavně výnosnosti – svého utrpení a stalo se příkladem pro všechny další státy, které si „žijí nad poměry“. Amen.
Opuštění eura: sebevražda
Státnické bohoslužby k obluzování trhů stále ještě mají sofistikované obhájce. Tak pařížský profesor ekonomie Olivier Pastre míní, že opuštění eura Řeckem nevyřeší finanční krizi v Evropě. Takový krok by byl naprosto absurdní, neboť by měl nadměrné ekonomické a sociální náklady. Jakmile totiž Atény přijmou drachmu, musí okamžitě devalvovat o 20 až 40 procent.
Experti Natixis počátkem září spočítali, že důkladná „odpisová devalvace“, která by účetně srovnala řecký veřejný dluh, by představovala 50 procent předchozího kurzu. To by však znamenalo hlubokou recesi, která by trvala nejméně 18 měsíců. Oslabením kurzu a skokovou inflací by dramaticky podražily dovozy. Bankovní experti UBS odhadují, že v jediném roce po opuštění eura by to Řeky zatížilo o dalších 9 500 až 11 500 eur na hlavu. Stav ekonomicky sebevražedný a sociálně fatální nejen pro Řeky, ale i pro zbytek Evropy, která by musela zaplatit vysoký účet.
Ztráta paměti
Předpokládejme střízlivou, napohled „hratelnou“ situaci, kdy Řekové vyjitím z eura umažou „jen“ polovinu svého dluhu a zbude asi 150 miliard eur na splácení bankám a institucionálním investorům. Musíme však také zakalkulovat, že investoři tím přijdou o polovinu své sázky, což vyvolá silně nakažlivý dominový efekt. Jestliže mohlo padnout Řecko, které další země s nakřáplými financemi jsou na řadě?
Pouhá řečnická otázka. Každý ví, že tyto země se jmenují Itálie, Španělsko, Portugalsko… A že v jejich případě už by bylo – úhrnem vzato – zapotřebí k řeckým 150 miliardám připsat nulu. A máme ke splácení 1,5 bilionu eur…
O dramatické aktuální zpravodajství se dnes opírají silné pochybnosti, zda euro vůbec státy před finančními trhy ochraňuje. Ztráta historické paměti! Krize z přelomu 70. a 80. let byla mělká, srovnáme-li ji s vývojem po pádu Lehman Brothers v září 2008. Když ale tehdy, před 30 lety, došlo v Evropě bez jednotné měny k vlně konkurenčních devalvací, vedl tento triumf národního sobectví k dlouholeté stagflaci, tedy k inflaci bez růstu.
Tenhle způsob argumentace zdůrazňuje prohloubení evropské integrace, žádá ekonomickou eurovládu.
Zachování eura: vražda ekonomiky
Odpůrci záchranářů ovšem nemlčí. Řecko nebude – podle nich naštěstí – „zachráněno“, protože jinak by bylo ztraceno. Jednoduše musí citelně devalvovat, aby mohlo obnovit konkurenceschopnost a oživit upadlou ekonomiku. Portugalsko a Španělsko budou následovat. Trhy takovou situaci očekávají, a proto stlačují k nule hodnotu mnoha evropských bank. Euro není součástí řešení, ale problému, a proto dospělo ke svému konci.
Jde totiž o silně nadhodnocenou – podle síly někdejší německé marky „střiženou“ – měnu, která likviduje průmysl většiny zemí s výjimkou Německa a jeho závislých subdodavatelů. Bez možnosti devalvovat uvnitř eurozóny nezvládá řada zemí problém soutěživosti a jejich vývozy se hroutí. Jednotná měna je monstrum, které vnucuje státům čím dál tím tvrdší restriktivní politiku a tlačí do beznadějné spirály: Čím větších úspor je dosaženo, tím více je omezena hospodářská aktivita, a tím méně jsou schodky veřejných financí pod kontrolou.
Bílé límečky kriminálníků
Pohled do nedávné ekonomické historie je šokující. Eurozóna nikdy nebyla charakterizována růstem. Právě naopak. V zemích eurozóny byl ekonomický růst vždy nižší než ve všech státech s národními měnami. „Euro není zázračný elixír, profituje z něj pouze Porýní a zbytek Evropy vrhá do fatální leukémie,“ konstatoval investiční bankéř Villin, zmíněný na začátku. „Neváhám říci, že Jean-Claude Trichet a jeho podporovatelé jsou ekonomičtí zločinci, kteří vyprodukovali miliony nezaměstnaných,“ dodal.
Nikdo nepopírá podíl států na dluhové krizi. Ale nezvládnutí veřejných financí „národními byrokraty“ bylo usnadněno nízkými úrokovými sazbami, které euro – a především euro – přineslo do jižní Evropy. Tam i všude jinde vedou nynější „obětavé“ fiskální kroky a „rozpočtová odpovědnost“ ke kolapsu ekonomických aktivit a k ohrožení veřejných financí.
Není nic horšího nežli to, co se děje: Podlehnout pokušení a využít nemožnosti devalvací ve slabších zemích k jejich „džusování“ a ke snižování konkurenceschopnosti. Pozorovatelé se shodují, že takový vývoj směřuje – stejně jako ve 30. letech – k sociálnímu výbuchu.
Euro vždy dobře sloužilo rentiérům a nikoli těm, kteří si na živobytí normálně vydělávali. To proto má žít?
