Je úplně jedno, jaký kurz máme a s jakým kurzem nakonec vstoupíme do eurozóny
Ve velké části české společnosti se léta udržuje myšlenka „výhodnosti“ silného kurzu koruny pro případný vstup do eurozóny. Velmi jednoduše ji lze popsat takto: čím silnější bude ve chvíli vstupu kurz, tím budeme v eurech bohatší, a tím lépe tedy pro nás. Myšlenka to není úplně nová a ani ryze česká. V minulosti se na toto téma objevilo několik článků a byla hodně patrná v přístupu Slovenska, kde bylo vidět zřetelnou snahu o vstup s co možná nejsilnějším kurzem.
Tohle všechno získalo jiný rozměr po listopadu 2013, kdy Česká národní banka zavedla svůj kurzový závazek a začala být obviňována, že v důsledku oslabení kurzu zchudli všichni občané České republiky.
Myšlenka, že posílením kurzu všichni zbohatneme, sice vypadá na první pohled lákavě, skrývá však klasickou otázku příčiny a následku. Je pravda, že bohatnoucím zemím často posiluje kurz. Tvrzení „země bohatne, a proto posiluje kurz“ je ovšem něco úplně jiného než tvrzení „posílíme kurz, a proto zbohatneme“. Že to s tím bohatnutím nebude tak jednoznačné, lze usoudit už z toho, že při vstupu do eurozóny se vždy dává mnohem větší pozor na to, aby nějaká země na poslední chvíli svůj kurz neoslabila. Naopak silný kurz žádné z dalších zemí eurozóny nevadí.
Pochopitelně pokud vydělíme kurzem korunový plat nebo úspory, vypadá to jednoznačně. Z platu 25 tisíc korun při kurzu 25 korun za euro je tisíc eur, ale při kurzu 27 korun za euro už jen 926 eur. Stejně tak z termínovaného vkladu 100 tisíc korun se místo čtyř tisíc eur stává jen 3704 eur. To přece vypadá jednoznačně.
Kurzem však nemůžeme dělit jen plat a úspory, ale také naše dluhy. A najednou vše dostává opačné znaménko. Z hypotéky na jeden milion korun je s kurzem 27 korun za euro rázem lehce přes 37 tisíc eur namísto 40 tisíc eur při kurzu 25 korun za euro. Nebylo by proto lepší mít při vstupu raději kurz 40 korun za euro? Ušetřili bychom ještě více. Na druhé straně by se nám plat při takovém kurzu podstatně smrskl.
Zásadní chybou myšlenky „posílením kurzu k bohatství“ je vytržení z kontextu. Nelze jen tak vzít mzdu nebo úspory, vydělit je kurzem a říct, že mne ČNB oslabením kurzu připravila o takovou či onakou částkou na platu.
Kurzem se totiž musejí vydělit všechny nominální veličiny, tedy vše, o čem se bavíme v korunách. Lze pochopitelně namítnout, že české domácnosti jsou „čistí věřitelé“, tedy že jejich úspory jsou vyšší než dluhy. Z toho by se dalo vyvozovat, že domácnosti jako celek ztratí vždy.
Ano i ne. Domácnosti totiž mají větší úspory než dluhy, jen pokud se k jejich dluhům nezapočítá dluh státu. Státní nebo také vládní dluh nelze jen tak pominout. Ve své podstatě je dluhem nás všech. My všichni vlastníme stát Česká republika a ten na konci roku 2014 dlužil 1663,7 miliardy korun. Ačkoli si jistě řada lidí myslí, že zrovna jich se vládní dluh nijak nedotýká a oni vládní dluh neplatí, není to tak. Státní rozpočet vydá nemalou částku jen na úhradu úroků z existujícího dluhu. V roce 2014 to bylo 48,5 miliardy korun, které by jinak mohly být použity na snížení daní, opravu D1, zvýšení důchodů, mateřské, přídavků na děti, opravy škol či jiné chvályhodné účely. Vládní dluh je přitom obrovská částka. Pokud ji vydělíme kurzem 25 nebo 27 korun za euro vznikne rozdíl takřka pět miliard eur a jen na úrokových splátkách při tříprocentní úrokové sazbě vzniká rozdíl 150 milionů eur ročně.
Pokud tedy pro změnu vytrhneme z kontextu vládní dluh, lze snadno argumentovat, že ideální by bylo do eurozóny vstupovat s kurzem co nejslabším, protože bychom vládní dluh v eurech prakticky vymazali.
Ani vládním dluhem ještě přepočítávání nekončí. V ekonomice fungují ? rmy a ty také nedluží málo. Kromě toho tady existuje nepřímý vliv na zaměstnanost a mzdy přes investice a ziskovost ? rem.
I když to tak možná na první pohled vypadá, hodnota kurzu prostě sama o sobě neudělá zemi bohatší nebo chudší. Kurz je nominální veličina a je pevně svázaný s úrovní cen, mezd, úspor, dluhů, jednoduše se vším, o čem se kdy bavíme v korunách. Ať už se posune kurz kamkoli, vše „korunové“ se po nějakém čase přizpůsobí. Když si proto vydělíme starým a novým kurzem nejen svůj plat, ale také všechny svoje úspory a dluhy a hlavně to uděláme pro všechny existující úspory a dluhy v ekonomice, dobereme se nakonec ke stejné hromadě věcí, které v České republice vyrobíme a dokážeme prodat nebo si můžeme koupit. Jen to a nic jiného určuje, jak jsme bohatí.
Z pohledu celé ekonomiky a horizontu několika let je úplně jedno, jaký kurz máme a s jakým kurzem nakonec vstoupíme do eurozóny. Kurz je nominální veličina a jeho změna vede pouze ke změně jiných nominálních veličin. Neučiní nás ani bohatšími, ani chudšími.
Myšlenka, že posílením kurzu všichni zbohatneme, sice vypadá na první pohled lákavě, skrývá však klasickou otázku příčiny a následku.
O autorovi| ZDENĚK TŮMA JAROMÍR HURNÍK, KPMG, bývalý guvernér ČNB Mezinárodní měnový fond
