Při neplnění fiskálních kritérií je třeba odlišit dlouhodobý trend a cyklický výkyv
Je světová hospodářská krize natolik vážná, že se dnešním problémům společné měny euro a zejména některých zemí, jež ji používají, nebylo možné v žádném případě vyhnout? Nebo je situace složitější a na globální recesi se nelze vymlouvat?
Maastrichtská smlouva
Maastrichtská smlouva z roku 1992 přesně definuje podmínky, konvergenční kritéria, za nichž může členský stát EU vstoupit do takzvané třetí etapy hospodářské a měnové unie a používat společnou měnu euro. Blíže však nespecifikuje podmínky, za nichž se v eurozóně může udržet. Nepřipouští tedy alternativu, že by neplnění nebo závažné porušování těchto podmínek mohlo vést až k opuštění jednotné měny. Ani neobsahuje účinnou smluvní hrozbu vyloučení dané země z používání jednotné měny. To si členské země eurozóny dobře uvědomují. Podívejme se, jak v posledních jedenácti letech plnily obě klíčová a dnes často připomínaná fiskální kritéria – podíl schodku veřejných financí k HDP do výše tří procent a podíl veřejného dluhu k HDP, u něhož je limit 60 procent. Pokusme se odlišit, co se již v eurozóně stalo dlouhodobým trendem a co je jen krátkodobým výkyvem v důsledku nepříznivé fáze ekonomického cyklu.
Do eurozóny zkratkou
Obecně se předpokládá existence jakýchsi tvrdých „maastrichtských“ konvergenčních kritérií a toho, že v případě vzniku eurozóny, o němž bylo rozhodnuto v květnu 1998, musela být kandidátskými zeměmi až na výjimky splněna. Pokud by však nebylo možné použít druhé, měkčí alternativní znění příslušného článku Maastrichtské smlouvy, eurozóna by vůbec vzniknout nemohla. Šest z jedenácti zakládajících zemí totiž nesplňovalo kritérium veřejného dluhu – maximálně 60procentní podíl k HDP.
Pouhé jedno meziroční snížení – z roku 1996 na rok 1997 – pak v roce 1998 stačilo Evropskému měnovému institutu ke konstatování, že se u Belgie, Irska, Itálie, Portugalska, Rakouska a Španělska dluh „dostatečně snižuje a blíží uspokojivým tempem k doporučované hodnotě“, což je zmíněná alternativní formulace z Maastrichtské smlouvy. Ekonomicky smysluplný však mohl být naopak závazek, že toto snižování bude v příštích letech pokračovat, definice cílového stavu (dokdy se dosáhne konkrétního procenta), mechanismus vymáhání závazku a sankcionování dané země v případě neplnění slíbeného.
Směřování
Řecko během svého členství v eurozóně jako jediná její země nikdy neplnilo ani jedno ze dvou fiskálních kritérií. Jeho veřejný dluh k HDP byl od roku 1998 neustále zhruba na úrovni sta procent. Přitom průměrný řecký schodek činil v letech 2000 až 2009 6,13 procenta – více než dvojnásobek „povoleného“ (viz Zhoršující se bilance a Varovný trend). Na příkladu Řecka je dobře vidět dlouhodobou nemohoucnost orgánů EU, pokud jde o progresivní vývoj deficitů. I během relativního ekonomického růstu v letech 2007 a 2008 byl řecký schodek veřejných financí k HDP v roce 2007 5,1 a o rok později 7,7 procenta.
To, co bylo při vzniku eurozóny v roce 1998 některým zemím u dluhového kritéria odpuštěno, však během následujících deseti let napraveno a zlepšeno nebylo. Týká se to s výjimkou Irska a Španělska většiny zemí, pro něž byla při vzniku eurozóny v roce 1998 použita „měkká alternativa“ a kterým bylo neplnění dluhového kritéria odpuštěno. Portugalsko navzdory zlepšení v prvních letech opět přesahuje od roku 2005 60procentní hranici. Italský dluh v letech 1998 až 2009 ani jednou neklesl pod 103 procent. Belgie jej snížila ze 117,4 v roce 1998 na 84,2 procenta v roce 2007. Rakousko se po celou dobu let 1998 až 2009 (s jedinou těsnou výjimkou roku 2007) pohybovalo v rozmezí 62,2 až 67,2 procenta. Eurozóna jako celek nikdy v tomto období dluhové kritérium neplnila – průměr činil 70 procent.
To komplikovalo politickou vůli k jakémukoli přísnějšímu nahlížení na deficity a dluhy. Navíc ani obě nejsilnější země eurozóny Německo a Francie počínaje rokem 2003 jednoznačně neplní 60procentní dluhové kritérium. Tříprocentní deficitní kritérium pak Německo neplnilo v letech 2002 až 2005 a Francie v období 2002 až 2004. O nápravných a sankčních opatřeních totiž rozhoduje rada na základě politického hlasování, a proto bylo v minulých letech možné dohodnout takové vzájemné směny, obchody či ústupky, že několik zemí nemuselo tato konvergenční kritéria plnit, zejména dluhové.
Paradoxní srovnání
Těmto dlouhodobým či střednědobým trendům se vymyká Španělsko. To sice má citlivou ekonomiku a dlouhodobě vysokou nezaměstnanost, navzdory tomu však dokázalo svou zadluženost kontinuálně snižovat – ze zhruba 70 procent v roce 1996 na 36,2 v roce 2007. Tvrdě je však zasáhla světová ekonomická krize. Jeho schodek veřejných financí k HDP se v letech 2008 a 2009 meziročně téměř ztrojnásobil – ze 4,1 na 11,2 procenta. Obdobný cyklický výkyv je vidět u Portugalska. Jeho schodek veřejných financí k HDP se ve stejném období více než ztrojnásobil – z 2,8 na 9,4 procenta. Rovněž celá eurozóna se však ukázala velmi křehkou. Její schodek veřejných financí k HDP se mezi lety 2008 a 2009 více než ztrojnásobil – ze dvou na 6,3 procenta.
Podívejme se však na jiný krátkodobý meziroční výkyv. Kritérium 60 procent podílu veřejného dluhu k HDP při vstupu do vznikající eurozóny neplnilo v roce 1998 šest zakládajících zemí – Rakousko, Belgie, Irsko, Itálie, Portugalsko a Španělsko. Všechny však meziročně snížily procenta veřejného dluhu k HDP v rozhodujících letech 1996 a 1997 – od Irska o 6,4 až po Španělsko o 1,3 procenta. Toto mírné meziroční zlepšení jim umožnilo vstoupit do vznikající eurozóny již 1. ledna 1999. Je zajímavé sledovat, jak jsou na tom tyto země dnes a jak si vedly v uplynulých jedenácti letech od vstupu do eurozóny (viz Zhoršující se bilance a Varovný trend).
Dnes nepředstavitelné
Dnes by to bylo nemyslitelné, ale při vzniku eurozóny se považovalo za splnění fiskálních kritérií i to, že se ona procenta „uspokojivým tempem“ snižovala, přestože jejich hodnota výrazně převyšovala 60procentní hranici – v případě veřejných dluhů Belgie a Itálie téměř dvojnásobně. To, co bylo benevolentně povoleno při „plánovaném vzniku eurozóny“, se bohužel pro dotyčné neplnící členské země stalo normou. Tento morální hazard trvale ovlivnil eurozónu.
Po přijetí těchto neplnících zemí však jejich vůle k nápravě klesala, přičemž zlozvyk žít na dluh a přesahovat fiskální konvergenční kritéria se rozšířil i na Francii a Německo. Tím se takto vzniklá eurozóna stala i vzhledem k vnějším ekonomickým podmínkám značně křehkou a nestabilní.
Tabulka 1:
Zhoršující se bilance
Vývoj poměru schodku veřejných financí k HDP eurozóny, některých jejích členských zemí a ČR v letech 1998 až 2009 (v %)*
1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009
Eurozóna*-2,3*-1,4*0*-1,9*-2,6*-3,1*-2,9*-2,5*-1,3*-0,6*-2*-6,3
Německo*-2,2*-1,5*1,3*-2,8*-3,7*-4*-3,8*-3,3*-1,6*0,2*0*-3,3
Irsko*2,2*2,7*4,8*0,9*-0,3*0,4*1,4*1,6*3*0,1*-7,3*-14,3
Francie*-2,6*-1,8*-1,5*-1,5*-3,1*-4,1*-3,6*-2,9*-2,3*-2,7*-3,3*-7,5
Španělsko*-3,2*-1,4*-1*-0,6*-0,5*-0,2*-0,3*1*2*1,9*-4,1*-11,2
Itálie*-2,8*-1,7*-0,8*-3,1*-2,9*-3,5*-3,5*-4,3*-3,3*-1,5*-2,7*-5,3
Řecko*-3,8*-3,1*-3,7*-4,5*-4,8*-5,6*-7,5*-5,2*-3,6*-5,1*-7,7*-13,6
Portugalsko*-3,4*-2,8*-2,9*-4,3*-2,8*-2,9*-3,4*-6,1*-3,9*-2,6*-2,8*-9,4
Slovensko*-5,3*-7,4*-12,3*-6,5*-8,2*-2,8*-2,4*-2,8*-3,5*-1,9*-2,3*-6,8
ČR*-5*-3,7*-3,7*-5,6*-6,8*-6,6*-3*-3,6*-2,6*-0,9*-2,7*-5,9
Pozn.: Zvýraznění představuje nedodržení tříprocentního konvergenčního kritéria
Pramen: Eurostat, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
Tabulka 2:
Varovný trend
Vývoj veřejného dluhu k HDP eurozóny, některých jejích členských zemí a ČR v letech 1998 až 2009 (v %)*
1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009
Eurozóna*72,9*71,7*69,2*68,2*68*69,1*69,5*70,1*68,3*66*69,4*78,7
Belgie*117,4*113,7*107,9*106,6*103,5*98,5*94,2*92,1*88,1*84,2*89,8*96,7
Německo*60,3*60,9*59,7*58,8*60,4*63,9*65,8*68*67,6*65*66*73,2
Rakousko*64,8*67,2*66,5*67,1*66,5*65,5*64,8*63,9*62,2*59,5*62,6*66,5
Francie*59,4*58,9*57,3*56,9*58,8*62,9*64,9*66,4*63,7*63,8*67,5*77,6
Španělsko*64,1*62,3*59,3*55,5*52,5*48,7*46,2*43*39,6*36,2*39,7*53,2
Itálie*114,9*113,7*109,2*108,8*105,7*104,4*103,8*105,8*106,5*103,5*106,1*115,8
Portugalsko*52,1*51,4*50,5*52,9*55,6*56,9*58,3*63,6*64,7*63,6*66,3*76,8
Řecko*94,5*94*103,4*103,7*101,7*97,4*98,6*100*97,8*95,7*99,2*115,1
Slovensko*34,5*47,9*50,3*48,9*43,4*42,4*41,5*34,2*30,5*29,3*27,7*35,7
ČR*15*16,4*18,5*24,9*28,2*29,8*30,1*29,7*29,4*29*30*35,4
Pozn.: Zvýraznění představuje nedodržení 60procentního konvergenčního kritéria
Pramen: Eurostat
Situace
Maastrichtská smlouva z roku 1992 přesně definuje podmínky, konvergenční kritéria, za nichž může členský stát EU vstoupit do takzvané třetí etapy hospodářské a měnové unie a používat společnou měnu euro. Blíže však nespecifikuje podmínky, za nichž se v eurozóně může udržet.
Nepřipouští tedy alternativu, že by neplnění nebo závažné porušování těchto podmínek mohlo vést až k opuštění jednotné měny. Ani neobsahuje účinnou smluvní hrozbu vyloučení dané země z používání jednotné měny.
Souvislosti
Obecně se předpokládá existence jakýchsi tvrdých „maastrichtských“ konvergenčních kritérií a toho, že v případě vzniku eurozóny, o němž bylo rozhodnuto v květnu 1998, musela být kandidátskými zeměmi až na výjimky splněna.
Pokud by však nebylo možné použít druhé, měkčí alternativní znění příslušného článku Maastrichtské smlouvy, eurozóna by vůbec vzniknout nemohla. Šest z jedenácti zakládajících zemí totiž nesplňovalo kritérium veřejného dluhu – maximálně 60procentní podíl k HDP.
