V Římě dostali minulý týden dopis z Bruselu. Evropská komise v něm žádá vysvětlení nadlimitního státního dluhu, který místo maastrichtských 60 procent činí už 132 procent. Podobný dopis odešel i do Francie, Belgie a na Kypr. U Itálie se však trhy obávají, že by to mohl být začátek procedury, na jejímž konci je pokuta ve výši 0,2 procenta HDP, tedy nějakých tři a půl miliardy eur.
Je to možná i trochu reakce na předvolební vystoupení Mattea Salviniho, který celkem jednoznačně prohlásil, že dokud nezaměstnanost v Itálii neklesne na polovinu, bude vláda utrácet, kolik bude potřeba.
Můžeme se pousmát, protože průměrný dluh eurozóny činí nějakých 85 procent, což je dost nad hranicí, na níž dnes sice sedí Německo, ale pod ní je jen pět zemí platících eurem. Ale tady jde o něco jiného než o teoretické sankce, které dosud nikdy nebyly uděleny žádné významné zemi.
Krátce poté, co o postupu Evropské komise prosákly první zprávy, poklábosil italský vicepremiér Salvini se zpravodajem agentury Reuters a přesvědčoval ho, že není správné, aby výnosy italských dluhopisů byly vyšší než ostatních zemí eurozóny. Rozpočtová pravidla by podle něj měla být cílena na snižování nezaměstnanosti, ne na udržování rozpočtových deficitů pod tři procenta HDP. Salvini také vyzval po změně role ECB, ta by podle něj měla nově poskytovat garanci vládního dluhu. Přeloženo do češtiny se fakticky přihlásil k eurofederalismu stříknutému novým trendy bludem nazývaným moderní monetární teorie. Samozřejmě s jemným specifikem toho, že Italové si i nadále budou vládnout sami.
Unijní elity tak posadil na kamna, v kterých samy roky topí. Salvini celkem přesně pojmenoval to, k čemu měla a stále má společná měna směřovat. K optimální měnové zóně, kde rozdíly ve výkonnosti národních ekonomik vyrovnávají fiskální transfery, a je možné tak udržovat jednotné úrokové sazby. Jenže to je nemožné bez unijní politické vlády, kterou ve skutečnosti nechce vůbec nikdo, ačkoli o ní mnozí fantazírují. A Salvini bude první, kdo ji zablokuje, pokud se o ni kdokoli pokusí.
Pomalé loučení s eurem: v Itálii sílí myšlenka alternativní měny
Italové tak budou dál pálit peníze jak ruský tryskáč kerosin, a když bude zle, tak ECB, jak kdysi moudře pravil Mario Draghi, udělá pro udržení eura cokoli, tedy přesně to, co Salvini chce, a zagarantuje italské dluhy, včetně těch, které vzniknou pokutami za nedodržování fiskálního paktu a podepsaných smluv. Vzniklá skrytá díra v kapitálu ECB pak bude pohledávkou za členskými zeměmi. Tedy těmi, které jsou schopny platit. Nelze přehlédnout, že italský způsob používání společné měny je dost nakažlivý a snadno se šíří, což dokazují i změny politických poměrů v mnoha zemích Evropy.
Popravdě řečeno Unie, kde Italové tančí, Francouzi obědvají a Němci to platí, je pro běžného člověka docela lákavá. Nicméně ty Němce, Holanďany, Rakušany a mnohé další toto peperoncino dříve nebo později bude dost pálit. Vzniká tak logická otázka, nakolik je taková Unie udržitelná.
