Politici sice dál budou hlásat, že euro nedají, ale většina ekonomů už má celkem jasno
Eurozóna prožívá v těchto dnech a týdnech asi nejkritičtější období své historie. Už příliš mnoho lidí si totiž začíná uvědomovat, že podstatou problémů nejsou nasbírané astronomické dluhy, ale svěrací kazajka eura, která je nedovoluje řešit racionálně a s nějakou dlouhodobou perspektivou modernizace dnes neúměrně zadlužených ekonomik.
Vnější šok, který eurozóna zažila v době světové finanční krize, dal velmi jasně vyniknout rozdílům ve vývoji konkurenceschopnosti a produktivitě práce v jednotlivých zemích používajících společnou měnu. A najednou bylo jasné, že onu vysmívanou teorii optimálních měnových zón opravdu nejde jen tak snadno obelstít. Politici sice dál budou hlásat, že euro nedají, ale většina ekonomů už má celkem jasno.
U nás v Česku dokonce i dlouhodobě zapálený příznivec eura analytik Raiffeisenbank Pavel Mertlík minulý týden připustil, že se eurozóna nejspíše zmenší a společnou měnu si zachová pouze silné a výkonné jádro Evropské unie.
Má to ale háček. Země, které by měly od eura odejít a zavést své vlastní měny, to udělají jen sotva. Obnovené národní měny by totiž okamžitě devalvovaly a státní dluh vyjádřený v domácí měně by podstatným způsobem vzrostl. Navíc by byl v těchto zemích zřejmě zcela destabilizován celý finanční sektor, a co by se pak dělo v ulicích, na to raději nemyslet. Žádná z vlád Řecka, Portugalska, Španělska, neřku-li Itálie, by takový krok nikdy neudělala.
Jedinou variantou, u níž může dojít k rozdělení eurozóny, je návrat Německa k marce. Němci by určitě nevybírali úspory v eurech z bank, ale počkali by na to, až se jim přepočtou na starou dobrou DM. Německé banky by asi s nějakou nepříliš významnou vládní pomocí ustály i nezbytné znehodnocení svých aktiv v eurovém zahraničí. Nevyhnutelné a bleskové zhodnocení domácí měny by ale určitě neudělalo radost domácímu průmyslu. Když ovšem ustál skončenou krizi v takové pohodě, měl by se vyrovnat i s takovýmto šokem.
Je nesporné, že by to silně destabilizovalo zbytek Evropy. Země, které by na to měly ekonomickou sílu, by zřejmě okamžitě fixovaly své kurzy k marce, čímž by vznikl zárodek nové společné měny. A naši tvůrci měnové politiky by pak měli možná zvažovat, zda se k takovému uskupení nepřipojit co nejdříve.
Takto nově vzniklé jádro evropské integrace by pak mělo poskytnout masivní pomoc na stabilizaci jihoevropských ekonomik, k čemuž by za určitých okolností mohly postačovat prostředky dosud shromážděné v záchranných mechanismech.
Takový scénář by ale byl přiznáním totálního selhání současných evropských, zejména německých, politických elit, které do projektu společné evropské měny vložily veškerý svůj politický kapitál, jejž těžko bez urputného boje obětují. Konec eura by patrně oslabil, ne-li zcela rozmetal, tradiční politické strany v klíčových evropských zemích. Ani tato cesta se proto pořád ještě nejeví jako schůdná. Je tedy velmi pravděpodobné, že i současná krize kolem italských dluhů bude nějak vyřešena. O tom, že to řešení bude jenom dočasné, ale asi nelze příliš pochybovat. Byť oficiální prohlášení budou jako z úst toho pána, který padá ze stodvacátého patra mrakodrapu a v osmém hlásí „pořád dobrý“.
Ne vše je ale v rukou politiků. U německého ústavního soudu pořád leží žaloba na protiústavnost německé účasti v záchranných fondech EU. Jak budou soudci rozhodovat, zatím nikdo netuší. Ale všichni by si měli být vědomi toho, že budou rozhodovat v okamžiku, kdy výše německého státního dluhu překročila osmdesát procent, a další nezbytná dotace do záchranných mechanismů tento dluh dále navýší. Bod, kdy i pro Německo začne být jakékoli neinflační řešení státní zadluženosti neschůdné, už není příliš daleko. V případě, že by soudci řekli německé účasti v záchraně jihoevropských prasátek stop, existence eura by se dala počítat už jen na hodiny.
Nezbývá proto než věřit, že zodpovědní politici a úředníci mají pro takovou situaci již dávno připraven havarijní plán a je jim jasné, co budou v takovém případě dělat minutu po minutě. A nejen evropští politici a úředníci v zemích eurozóny, ale i jejich protějšky v Česku. Tsunami z takového zemětřesení by se totiž přes nás převalila během několika okamžiků.
