Euro atakuje hranici devadesáti centů a samozřejmě s sebou bere i sousedící měny včetně koruny. Před pár měsíci se analytici přeli, zda společné evropské platidlo spadne pod paritu se zelenými bankovkami. Nyní prezident Bundesbanky a člen Bankovní rady Evropské centrální banky Ernst Welteke ujišťuje, že nedojde k výraznému poklesu pod devadesát centů. Těžko tomu uvěřit, neuvěřitelné věci se totiž dějí od vzniku nové měny stále.
Euro fakticky vzniklo 4. ledna 1999. Ten den se s ním začalo obchodovat, ten den se v něm začaly provádět transakce. A od toho dne také plní stránky ekonomických periodik i analytických reportů. O jeho kursu k dolaru se už popsalo množství papíru a internetových stránek. Děje se ale ve skutečnosti něco tak děsného, když se sesouvá pod bankovky strýčka Sama?
Už před Novým rokem 1999 řada analytiků upozorňovala na to, že význam směnných kursů klesne. Zatímco mezi státy starého kontinentu se čile obchoduje, jako celek je Evropa poměrně uzavřeným hospodářským celkem.
Její obchodní vztahy se zbývajícím světem nepřesahují třetinu produkce. Stejné je to v USA a Asii. A možná že integrace trhů bude probíhat spíše přes Pacifik než přes Atlantik.
Jestliže třetina obchodu zemí jedenáctky míří za hranice eurozóny, potom je jistě vzájemný kurs eura a dolaru stále důležitý. Ovšem zřejmě ne natolik, aby dočasný pokles kursu znamenal prohru, jestliže se podařilo odstranit potřebu zajištění proti kursovým rizikům u většiny produkce v měnové unii. Stejně tak ani Českou republiku nemusí dočasný propad kursů vůči dolaru extrémně znepokojovat, když většina našeho obchodu probíhá se zeměmi bývalé markové oblasti.
Evropanům se však společná měna začíná prodražovat jinak. Evropská centrální banka stojí před těžkým úkolem dbát o stabilitu měny jedenácti států, jedenácti vlád, jedenácti ekonomik a jedenácti státních rozpočtů. Nikdy si nebude moci být jista, zda někde neklíčí ohnisková inflace. A rozdíly mezi vývojem hladiny cen v jednotlivých zemích skutečně existují. Už předloni měli vyšší inflaci paradoxně ti, kteří měli nižší schodky rozpočtů a mohli i bez strachu z porušení maastrichtských kritérií vpustit do ekonomiky další poptávku. Takové chování ale zavání hrozbou zvýšení inflace v celé eurozóně. A to zase znamená restriktivní měnovou politiku a nepříjemnou situaci pro ty, kteří by potřebovali více podpořit ekonomický růst.
Centrální banka jim v tom pomoci nemůže. Zvláště ne teď, kdy jí padá kurs měny. Sice se o něj podle statutu moc starat nemusí, ale raději úrokovou sazbu zvedla. Když hrozí inflace a ještě padá měna, je to na místě. A jak to vypadá, vzhledem k nerovnováze mezi zeměmi to bude na místě ještě dlouho.
