Počet maastrichtských kritérií, které Česko plní, se bude postupem času snižovat
Před pěti lety si mnoho lidí myslelo, že už dnes bude Česká republika v eurozóně. Za tu dobu jsme se však k euru nepřiblížili ani o krok. Politici nejprve stanovili jako termín přijetí společné měny rok 2009, poté 2010. Následně se mluvilo o letech 2012 či 2013. Teď už se naštěstí oficiálně o žádném roce nemluví.
Česko zatím nikdy nemělo reálně stanovené datum přijetí eura. Zatímco soudný člověk by k němu dospěl tak, že by sečetl čas potřebný k uskutečnění nezbytných reforem, čeští politici si vybrali rok a u toho skončili. To samozřejmě nemohlo fungovat. Dnes, před blížícími se volbami, nikdo netuší, jaké reformy nás čekají a zda vůbec přijdou. Současný stav, kdy vláda nemá oficiální termín přijetí eura, je proto jediným důvěryhodným. Jakékoli konkrétní datum by bylo opět podvodem.
Jestliže si někdo myslel, že Česká republika bude schopna zavést euro v roce 2013, byl naivní. Země se potýkala s ohromným deficitem státního rozpočtu při rekordnímu růstu ekonomiky. Je tedy logické, že při nynějším hospodářském propadu bude schodek ještě hlubší. Struktura rozpočtu je tak prohnilá, že dokud ji někdo od základu nepřekope, rozpočet nízké schodky vytvářet nebude. K tomu je však třeba provést nepopulární reformy.
Jednou z cest, jak se přiblížit euru, je vyměnit ho za sociální dávky a důchody. To je ale pro mnohé příliš vysoká cena, takže si raději vyberou korunu. Další variantou je zlevnění chodu státu. To je zase vysoká cena pro mnoho vlivných státních úředníků. Také si raději nechají korunu. Není se proto čemu divit, že je u nás tak málo „euronadšenců“.
Situace ale bude každým dnem komplikovanější a pozice příznivců eura slabší. To nejhorší, co nás může potkat, je, že příští vláda bude menšinová nebo jen s těsnou většinou. Takový kabinet by reformy nutné k přijetí eura nedokázal prosadit. Bohužel náš volební systém umí generovat jen jeden výsledek, a tím je slabá vláda. Razantních reforem se tedy zřejmě nedočkáme. Posledním premiérem, který dokázal v ekonomice něco dramaticky změnit, byl Václav Klaus. Od té doby se to již nikomu nepodařilo. Za jeho vlády totiž nebyly zájmové skupiny ještě tak silné a dobře sešikované.
Pokud se bude současná agonie veřejných rozpočtů příliš prodlužovat, počet maastrichtských kritérií, kterým budeme vyhovovat, se sníží. Přestaneme plnit podmínku výše dluhu vztaženou k HDP, s čímž jsme dosud problém nikdy neměli. Pokud bychom ale pokračovali současným tempem zadlužování a ekonomika nikterak rychle nerostla, je reálné, že za pět až sedm let budeme s dluhem nad šedesáti procenty HDP. Pak už nám nepomůže obvyklé dočasné snížení deficitu státního rozpočtu pod tři procenta, jak se to krátkodobě podařilo před přijetím eura například Slovensku. Bude nutné z deficitů udělat přebytky. O těch však zatím žádný politik nemluvil.
Druhou možností je, že ekonomika dramaticky zrychlí růst. To je však úvaha z říše pohádek. Pokud nepřijmeme euro do roku 2016, lze se vážně obávat toho, že jej za nynějších podmínek již nezavedeme (míněno v rozumně dohledné době jednoho desetiletí). Cesta k euru povede jen přes změnu maastrichtských kritérií, což je však politicky těžko průchodné. Eurozóna si již nyní dělá starosti o Řecko a nepotřebuje další slabé články.
Teoreticky se nabízí ještě jedna možnost – prodat část ze státního majetku. Nicméně dluhy jsou už tak velké, že by nás zachránil jen prodej společnosti ČEZ. A to je pro mnohé moc vysoká cena výměnou za euro. Navíc poslední vývoj v období hospodářské krize ukázal, že pozitiva eura jsou pro ekonomiku mnohem menší a negativa mnohem větší, než se obecně soudilo.
Slovensko, které zavedlo euro vloni, společnou měnou trpí, protože na rozdíl od okolních ekonomik nemohlo měnovým kurzem podpořit své exportéry. Tolikrát opěvovaný přínos stabilního kurzu tento efekt nevykompenzoval. Pohyblivý kurz koruny totiž působí v ekonomice podobně jako tlumič v automobilu. Slováci jsou nyní bez tlumiče a jízda je trochu bolí.
Řecko je zase příkladem, že křídla eurozóny nejsou zárukou ničeho. Vloni se ještě řada investorů domnívala, že je bankrot země nemožný, protože by zakročilo Německo. Logicky se mohli domnívat, že by Němci nepomáhali Řecku, ale společné měně. Nyní, když se v Německu změnila vláda a ekonomika dramaticky poklesla, nikdo by si na pomoc Řecku nevsadil. Naopak, Němcům by se při řešení krize slabší euro hodilo. Investoři tedy již nyní rozlišují jádro eurozóny a její okraj. Jestli si někdo myslel, že se s eurem přižení do bohaté rodiny, šeredně se mýlil. Chudí zůstávají chudými. Euro není žádná zázračná pilulka.
Tabulka:
Maastrichtská kritéria
Cenová stabilita; Úrokové míry; Vládní deficit; Veřejný dluh
(průměr posledních 12 měsíců proti průměru předcházejích 12 měsíců, růst v %); (průměr posledních 12 měsíců proti průměru předcházejích 12 měsíců, růst v %); (ESA 95 v % HDP); (ESA 95 v % HDP)
2008; 6,3; 4,6; -2; 30
2009; 0,6; 4,9; -6,6; 35,6
2010; 1,2; 4,3; -5,3; 39,6
Pramen: Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou
