Stav veřejných financí je překážkou zavedení společné evropské měny
V posledních třech letech česká ekonomika dosahuje relativně vysoký růst, přičemž stav veřejných financí se zhoršuje. To ekonomicky nedává smysl. Dlouhodobým problémem českých veřejných financí je výše mandatorních výdajů (70 až 80 procent), což poskytuje jen velmi malý prostor pro provádění stabilizační fiskální politiky. Centrální banka by vládě neměla říkat, jak má rozpočet vypadat a jakou by měl mít strukturu. Jako spolutvůrci české hospodářské politiky bychom se však měli vyjadřovat k jeho vývoji a umožňuje-li být stabilizačním prvkem v období, kdy to bude doslova klíčové. To bude zejména ve chvíli, kdy ztratíme vlastní měnovou politiku, tedy až zavedeme euro. Zároveň je nutné zdůraznit, že reformovat veřejné finance je třeba ne kvůli euru, ale protože to je dobré, či dokonce již nezbytné. Žádné reformy se nemohou odvozovat od nějakého vnějšího cíle - například od zavedení eura -, ale od toho, co je pro občany a podniky dané země výhodné. Hnacím motorem reforem tak nemůže být „vnější element“ euro, ale snaha o nastolení dlouhodobě udržitelné prosperity země.
ERM-2 nebude problém.
Pravidla eurozóny připouštějí, že do kurzového režimu ERM-2 lze vstoupit s režimem cílování inflace. V režimu ERM-2 může koruna díky konvergenčním procesům a realizaci fiskálních reforem nadále posilovat a případné inflační tlaky - pokud se nějaké objeví -, nemusejí být problémem. Při velkém posílení pak lze změnit centrální paritu. V té době by však fiskální politika (veřejné rozpočty) již měla fungovat jako určitý nárazník stabilizující vývoj ekonomiky. Koncept „nedosažitelné trojice“ nám totiž jasně napovídá, že měnová politika by plnění inflačního cíle a stability kurzu při volném pohybu kapitálu bez součinnosti s pružnou fiskální politikou jen velmi těžko zvládala.
Nový pevný termín?
Důvěryhodnost by měla být alfou a omegou dalšího postupu ve věci zavedení eura v ČR. Po odpískání prvního termínu zavedení eura (rok 2010) by se k problematice volby nové strategie, či dokonce data připojení ČR k eurozóně mělo přistupovat velmi zodpovědně. Nejhorší varianta by nastala, kdyby se „z rukávu vysypalo“ nějaké nové, opět pevné datum zavedení eura, které by doprovázely jen kosmetické úpravy dosavadní expanzivní fiskální politiky. Tyto kosmetické úpravy by totiž pouze vrátily deficity veřejných rozpočtů na úroveň z období před volbami. Aby bylo nové datum skutečně důvěryhodné, měly by je podpořit skutečné reformy ve zdravotnictví, sociální politice, školství, penzijním systému, trhu práce a v celém podnikatelském prostředí (včetně vymahatelnosti práva). Pouze za podmínky úspěšné realizace všech těchto reforem pak může zavedení eura pro českou ekonomiku představovat přínos.
Pevný jízdní řád.
Pokud se i přesto česká politická reprezentace rozhodne vydat cestou volby nového, opět pevného data, pak pouze pevný jízdní řád a skutečná realizace reforem - nikoli jen jejich plán - dokážou zajistit kredibilitu novému termínu. Navíc by tento jízdní řád měl získat co nejširší politickou podporu, aby se snížila pravděpodobnost změn směru a rychlosti jízdy reforem příštími vládami.
Jsem přesvědčen, že nelze pochybovat o tom, že nový termín zavedení eura si potřebuje zajistit kredibilitu. Občané by totiž špatně nesli, aby se opět stali účastníky nějaké politické hry, v níž pouze zazní určitá proklamace v podobě nového data, které se pak již podruhé nesplní.
Aktualizace eurostrategie.
K serióznější debatě o přístupu zavedení eura v ČR by měla přispět i aktualizace eurostrategie, na které budou pracovat analytické týmy České národní banky a ministerstva financí. Můj názor na dosavadní strategii je, že v současné podobě jde o příliš obecný dokument, proti němuž naopak existují příliš technická kritéria sladěnosti. Aktualizace tohoto dokumentu by například mohla obsahovat explicitní stropy pro veřejné finance ve střednědobém horizontu (kupříkladu 1,5 procenta strukturálního deficitu k HDP), či strategii mixu hospodářských politik pro referenční období (kupříkladu neprovádět daňové úpravy, jež by jednorázově zvýšily inflaci). Nová strategie by nemusela stanovovat nový závazný rok přijetí eura, ale obecné konstatování termínu. Tento krok by pak byl podmíněn jak reformami, tak skutečným stavem ekonomiky.
Pevná versus volněji pojatá kritéria.
V ekonomii nikdy nelze hovořit o absolutních pravdách, černobílých doporučeních, nezpochybnitelných kritériích či absolutně nejvhodnějších testech určujících ten správný okamžik zavedení eura. To samozřejmě platí i o dosavadních kritériích pro zavedení eura, tedy o těch maastrichtských. Tato kritéria jsou jen velmi hrubým popisem podmínek makroekonomické stability. Jsou pouze podmínkou nutnou, nikoli postačující. Osobně bych si přál, aby námi připravovaná aktualizace eurostrategie šla dále. Nemělo by to však znamenat hledání nějakých nových, absolutně „správných a pravdivých“ kritérií. V ekonomii lze totiž téměř každé kritérium napadnout, zpochybnit, či dokonce vyložit jinak. Nicméně tato skutečnost by neměla být vysvětlována tak, že se máme spokojit s maastrichtskými kritérii a snažit se pouze o jejich splnění. Na to by žádný seriózní ekonom a národohospodář neměl přistoupit. Cestu z pouhého splnění dnes již zastaralých a překonaných maastrichtských kritérii spatřuji v analýzách vývoje reálné ekonomiky, zkoumání sladěnosti hospodářských cyklů, míry integrace české ekonomiky v rámci evropské ekonomiky, pružnosti trhu práce, připravenosti finančních trhů a tak dále. Tyto analýzy nám totiž mohou ukázat nejen skutečný stav, ale zejména pak i směr vývoje české ekonomiky. A také, zda se v parametrech popisujících pružnost, konkurenceschopnost a stabilitu naší ekonomiky lepšíme, či nikoli.
Kredibilita je rozhodující.
Vstup do eurozóny by se tak neměl týkat nějakého „těsného“ splnění maastrichtských kritérií, ale nastolení dlouhodobě udržitelných trendů hospodářského vývoje české ekonomiky. Domnívám se, že nemá cenu hledat a do eurostrategie zabudovávat nějaké „nová“ kritéria, která by se dala kvantifikovat, ale že má smysl uvažovat o podmínce nutnosti nastolení a pevného zakotvení pozitivních ekonomických trendů. A teprve až se k tomuto stavu česká ekonomika přiblíží, nastane ten správný okamžik stanovit termín zavedení eura.
Tím rozhodně nechci zpochybnit právo české politické reprezentace zvolit si nějaké konkrétní datum zavedení eura v ČR. Jen chci upozornit na skutečnost, že stanovení nového pevného termínu, jenž by mohl být v budoucnu opět „odpískán“, by nepochybně vedlo ke ztrátě kredibility celého procesu zavedení eura v ČR. A kredibilita je v procesu nahrazení národní měny cizí absolutně klíčovou záležitostí.
