Euro? V Česku atraktivní asi jako uprchlíci

K přijetí společné evropské měny jsme se zavázali už před dvanácti lety, když jsme se rozhodovali o vstupu do Evropské unie. Přesto dnes v Česku nenajdete jedinou stranu a hnutí, která by do přijetí eura investovala reálný politický kapitál. Jedině prezident Miloš Zeman, z ústavy bez odpovědnosti, by rád viděl jednotnou měnu co nejdříve. V této náklonnosti je však pozoruhodně osamělý.

Pro zbytek národa, zdá se, je představa placení eurem v českých obchodech asi tak atraktivní jako přijímání uprchlíků z Blízkého východu. Euro začínalo nejen jako politicky ambiciózní, ale také coby prestižní projekt. Uchazeči museli splnit kritéria (což se některým podařilo jen díky kreativnímu účetnictví a dalším trikům) a dva roky držet stabilní kurz národní měny s minimálním kolísáním.

Pro malou a otevřenou ekonomiku jako Česko samozřejmě platí klasické argumenty pro přijetí eura: snížení transakčních nákladů, vyloučení kurzových rizik v obchodě s hlavními obchodními partnery a tím i zlepšení prostředí pro růst obchodu a investic. Aura společné měny a váha ekonomických argumentů však byly u nás ve veřejném povědomí vždy mnohem slabší.

To, že euro dodnes nemáme, nesouvisí jen s tím, co se stalo po roce 2008. Má to velmi hluboké historické a psychologické kořeny. V našem kolektivním povědomí je velmi silně ukotvena předválečná Československá republika a její měna. To má spojitost především s tím, že Československo nezažilo inflační vlnu, která postihla všechny okolní země, zatímco koruna zůstávala pevná. A dodnes se k ní jako ke stabilní měně upínáme. Není to striktně ekonomicky zakotvená, ale přesto velmi silná emocionální vazba.

K tématu čtěte také: Miloš Zeman: Jediným argumentem proti euru je Řecko

Československo se drželo pevné koruny i za cenu prohlubování hospodářské krize a vysoké nezaměstnanosti až do února 1934. V paměti národa je pevně zafixována jako hanebná věc nejen měnová reforma z roku 1953, ale také dlouhá éra československé koruny jako nekonvertibilní měny. Dokonce i maďarské forinty byly na příděl a výjezd do Titovy Jugoslávie byl na „doložku“. Tyhle vzpomínky z dětství jsou velmi trvanlivé.

Po zavedení omezené konvertibility od ledna 1991 sice Češi vnímali fixní směnný kurz vůči marce jako „vekslácký“, ale rychlý růst příjmů postupně měnil „paštikáře“ v docela ceněné turisty, na něž národní a regionální agentury na podporu cestovního ruchu neváhají cílit své kampaně. Trvalé zvedání českého spotřebitelského komfortu v cizině v důsledku postupně zpevňující měny jenom zesilovalo vazbu na předválečnou korunu jako ostrov stability.

Odlišná motivace

Každá z postkomunistických zemí, která vstoupila do eurozóny, měla zcela jinou motivaci než Česko. Slovinsko, jež vyměnilo tolar za euro v lednu 2007, nemělo k dispozici žádnou předválečnou analogii koruny a pro opravdu malou zemi obchodující s Rakouskem a Itálií nemělo držení tolaru bez jakékoli sentimentální historické hodnoty vůbec žádnou cenu.

Pro Slovensko, které zažilo dosti neslavnou měnovou odluku dva měsíce po konci federace, bylo přijetí eura v zásadě jediným racionálním východiskem: slovenská koruna bez Československa je pouze známkou slabosti, pokud nepřekoná paritu s korunou českou, což se stalo jenom na velmi krátkou chvíli. Ostatně slovenská koruna přistoupila k euru v kurzu 30,126, tedy hluboko pod současným kurzem české koruny. Tento fakt je dnes do takové míry zastřen historií, že jej nevnímá ani český prezident Zeman, když pléduje pro přijetí eura v silném kurzu a vyčítá ČNB kurzový závazek 27 ku jedné.

Po Slovensku se k euru připojily všechny pobaltské republiky, pro něž to opět mělo velmi dobrý smysl. Všechny se velmi těsně přimkly k euru, aby se odpoutaly od rublu. Pro ně toto rozhodnutí nebylo ani trochu sentimentální, naopak vrcholně strategické a pragmatické. Cokoli jiného by bylo pro ně drahé – o čemž se ostatně přesvědčily po roce 2008, kdy se zahraniční kapitál stáhl, což si vyžádalo téměř okamžité a velmi tvrdé úspory včetně výrazného krácení platů a penzí.

Odtažitá svázanost

Česko je v tomhle jiné: v podstatě není země, která by byla s eurozónou ekonomicky více svázaná, ale z docela silných a pochopitelných historických a emocionálních důvodů euro nechce přijmout. Je nesmysl doufat, že se dokážeme ekonomicky od eurozóny odpoutat – maximum ve změně vývozní orientace je několik procentních bodů. Takže racionálně si samozřejmě nemůžeme dovolit nadměrné zhodnocení koruny, které by výrazně předbíhalo růst mzdových nákladů, potažmo produktivity proti Německu.

Budiž řečeno velmi jasně: pro Evropu bylo rozšíření společného trhu mimořádným prospěchem. Pro periferie to samozřejmě neplatí, ale Česko žádnou takovou periferií není – ze svobodného obchodu, pohybu kapitálu, osob a služeb mělo, má a bude mít prospěch. Zároveň ale nemusíme participovat na ambiciózním projektu eurozóny, která propojila málo propojitelné a nyní čelí důsledkům této ambice. Nebyli jsme u toho a není to ani naše odpovědnost.

Česko má přirozenou afinitu k celému postkomunistickému světu, ale opravdu nemá žádnou ekonomickou, morální a sociální odpovědnost za Řecko, které si musí sednout do reality Balkánu. Bulhaři a Rumuni si nevládnou o nic hůř, naopak třeba Rumunsko je určitě lepší investiční destinací. Pokud Řecko nakonec zavede drachmu, dojde ke sblížení reálných mezd velmi rychle směrem dolů všude tam, kde nejsou podepřeny produktivitou. Pokud ji nezavede a zůstane u eura, stane se totéž – jenom výrazně pomaleji.

Tahle vazba produktivity a mezd by měla duševně zaměstnat šéfa českých odborů Josefa Středulu, který tak usilovně volá po vyšších mzdách a dohánění Německa a Rakouska. Historicky nejrychleji se mzdy zvýšily po sjednocení Německa v nových spolkových zemích, a to bez ohledu na produktivitu. Valná část průmyslu to nepřežila a s tím zmizela i pracovní místa. Dodnes je bývalé východní Německo závislé na transferech. Bohatého bratra nemajíce, měli by i čeští odboráři před zahájením vyjednávání udělat srovnání, jak rychle rostla přidaná hodnota na zaměstnance. Rychleji než v Německu nebo v Rakousku?

Kladný rozdíl v dynamice je samozřejmě popudem pro vyjednávání o mzdách. Tenhle smysl pro proporce je garancí, že se vlastní vinou nedostanete do průšvihu. Kdo takhle neuvažuje, nemá v měnové unii s Německem co pohledávat.

Sleduj Řeka

Ačkoli řeckým lídrům zjevně hoří půda pod nohama, vynakládají nesrovnatelně více energie na to, aby si před národem zachovali tvář, než aby mu sice velmi pozdě, ale přece vysvětlili, že předvolební sliby musejí počkat. Kdyby to bylo naopak, kdyby věrohodně předvedli snahu připravit svoji zemi na budoucí výzvy, místo aby soustavně oprašovali minulé křivdy a nároky, pak by samozřejmě nebylo tak složité přesvědčit zbytek eurozóny, že Řecku je třeba pomoci kooperativní restrukturalizací a refi nancováním dluhu.

Je to stejné jako u firem, které jsou sice předlužené, ale mají zdravé jádro a jsou schopny po přijetí restrukturalizačních opatření (v případě Řecka strukturálních reforem) vytvářet pozitivní cash fl ow z provozní činnosti a splácet závazky. Pak také nebývá problém přilákat kapitál, protože než dělat věci nadivoko, vyjde „kooperativní řešení“ pro dlužníka i věřitele nekonečně lépe. Ale oba musejí chtít, a také umět.

Jakákoli debata o členství Česka v eurozóně musí velmi pozorně sledovat, jak to v Řecku dopadne. Eurozóně chybí a bude chybět fiskální federace. O to více musejí všichni její členové rozumět právě těm restrukturalizacím. Je to vlastně nejdůležitější test – buď v něm eurozóna obstojí a pak existují dobré argumenty pro vstup. Anebo nemůže ve stejné sestavě přežít a pak je samozřejmě nesmysl někam lézt jenom proto, že tam jíní jsou. Kdyby bývali věděli, do čeho jdou, třeba by tam ani nelezli. .

Čtěte také:

Zeman: Česku kvůli ČNB hrozí, že nepřijme euro ve výhodném kurzu

Euro v nedohlednu, Česko nechce upřesnit termín jeho přijetí

Kdyby Česko bylo Británie (aspoň na moment)