Je potřeba se rozhodnout, na čí straně chceme stát
Evropa, nebo Amerika? Jestliže si česká diplomacie v době války v Iráku s odpovědí na tuto otázku nevěděla rady, v ekonomice se zdá být vše jednoznačné. Pokud jde o bezpečnostní politiku, Praha zřejmě nadále bude složitě (a možná i riskantně) balancovat mezi věrností Americe a evropským spojenectvím. V obchodě či v investicích je to jinak.
Brusel tvrdí, že komisař Pascal Lamy na posledním jednání Světové obchodní organizace (WTO) v Cancúnu zastupoval všech 25 budoucích členů Evropské unie. Ke společné zahraniční a obranné politice mají Evropané ještě hodně daleko, ale společná obchodní politika je realitou. Projednává-li se na půdě WTO obchodní spor mezi unií a Spojenými státy, je předem dáno, na čí straně budou Češi stát. Ledaže by z unie vystoupili – třeba poté, co ODS přesvědčí zdejší občany, aby v referendu odmítli novou ústavu EU.
Prvním testem změněných poměrů se stala americko-česká investiční dohoda. Ta poskytovala, stejně jako v případě dalších sedmi kandidátských zemí, takové výhody investorům ze Spojených států, které šly nad rámec zvyklostí v unii. Brusel se k dohodám zpočátku postavil jednoznačně: zrušit! To se Američanům přirozeně nelíbilo. Nadšeni však nebyli ani kandidáti EU, neboť se obávali, že takový krok by vyslal velmi špatný signál pro investory do budoucna. A tak začala dlouhá jednání.
Výsledkem je kompromis, podle něhož bude americko-česká dohoda společně s ostatními upravena. I když Brusel ustoupil, zajistil si, že nováčci nebudou mít v této oblasti žádné extra buřty. Postoj Evropské komise je ostatně logický. Bylo by divné, kdyby dotaci z fondů unie získával přímo americký subjekt jen díky tomu, že působí třeba v Česku. Všech osm kandidátských zemí podepsalo s Američany příslušné memorandum o porozumění.
Přesto ale proces není u konce. Česko totiž (podobně jako Polsko a Estonsko) zatím nestvrdilo dodatkový protokol. Oficiální důvod zněl, aby „přizpůsobilo vnitřní procedury“. Podle informací Bruselu jde o pouhou formalitu, jenže kvůli této formalitě se chtěl ministr financí Bohuslav Sobotka sejít s premiérem Vladimírem Špidlou.
Ať už bude nová situace na české straně vyvolávat jakékoliv pochybnosti, faktem je, že nemusíme být vždy spokojeni s tím, co bude Brusel na mezinárodních fórech předkládat.(Stejně jako nemusíme jásat nad americkým přístupem v té či oné oblasti.) Co s tím ale můžeme dělat?
Odpověď je jednoznačná: Musíme vědět, co chceme, a tento postoj prosazovat přímo v Bruselu. Až evropský komisař odjede na zasedání WTO, bude pozdě. To, jestli v Bruselu uspějeme, nezáleží na tom, zda tam budeme mít svého komisaře nebo jakým způsobem se bude hlasovat v Radě EU – byť někteří vládní představitelé, kteří putují na mezivládní konferenci, si možná myslí něco jiného. Mnohem více je to o přesvědčivosti argumentů, odborných schopnostech představitelů českého státu a umění získat pro své postoje ostatní.
Máme dnes jasno v tom, čeho chceme v rámci společné obchodní politiky Evropské unie dosáhnout? Nebo jak se postavíme k návrhu unie, který by umožnil za určitých výjimečných okolností omezit pohyb kapitálu ze zahraničí? Víme to vůbec? A víme proč? Neměli bychom více uvažovat spíše o ekonomických zájmech než hájit složité a nepřehledné hlasovací procedury smlouvy z Nice?
Navzdory všem komplikacím je nakonec vstup do Evropské unie také další příležitostí, jak přilákat americké investory. Ve světle neshod kolem irácké krize a řady obchodních sporů to možná zní divně, ale členství v Evropské unii je i pro Američany zárukou bezpečné investice. Už dříve sem zahraniční investoři přicházeli mimo jiné proto, že očekávali vstup země do unie. Evropští i američtí investoři se přitom shodují v tom, co by mělo Česko udělat – přijmout lepší legislativu (o bankrotech i veřejných zakázkách), prosadit soudní reformu, odstranit korupci či třeba zjednodušit zápisy do obchodního rejstříku. Z tohoto pohledu vlastně žádný výběr mezi Amerikou a Evropou neděláme. EU i USA jsou totiž stále součástí jedné velké entity. Ostatně i obchodní výměna mezi oběma břehy Atlantiku v současnosti dosáhla nebývalých rozměrů. Oné entitě se říká vyspělý svět. Je docela možné, že v tomto světě někdy fungují podivná pravidla, ale být jeho součástí také není marné.
