Proč se vlastně tak rychle ženeme do společenství zemí, jimž v žilách koluje euro? Přijmout euro jako domácí měnu se Česko zavázalo ve smlouvě o vstupu do Unie. Kdy, o tom si má už rozhodnout samo. Pokud by nás nezajímaly náklady, mohli jsme společnou měnu zavést třeba před pěti lety.
**Proč se vlastně tak rychle ženeme do společenství zemí, jimž v žilách koluje euro?
Přijmout euro jako domácí měnu se Česko zavázalo ve smlouvě o vstupu do Unie. Kdy, o tom si má už rozhodnout samo. Pokud by nás nezajímaly náklady, mohli jsme společnou měnu zavést třeba před pěti lety. Pozdější termín se projeví především na tom, že firmám i lidem vzniknou vyšší náklady. Toto (plus případná ostuda z toho, že bychom ve středoevropském regionu přijali euro jako poslední,) je hlavním argumentem stávající vlády pro co nejrychlejší postup.
Vláda totiž uchopila šanci ukázat před volbami, že zemi na euroměnu připravila a minulý týden schválila strategii přijetí k 1. lednu 2010. A to bez skutečné diskuze o výhodách a nevýhodách. Češi tedy dostali termín naservírovaný na talíři bez toho, že by se někdo staral o to, jak moc tuto informaci chápou.
Jaká jsou možná rizika toho, že novou měnu přijmeme příliš brzo, v době, kdy ekonomika nebude stabilní, vyzrálá pro vstup do eurozóny? Přijetí musí předcházet minimálně dvouletý pobyt koruny v pásmu ERM II, v němž je omezen pohyb jejího kurzu k euru. Podle vládní strategie to nastane v roce 2007. Pomiňme fakt, že pokud z voleb vzejde nová vláda, v níž bude ODS, tak nejspíš na celou přípravu vstupu do ERM II nebude mít čas. Protože než se rozkouká, přijde rok 2007. Pokud se spekulanti rozhodnou, že česká ekonomika není dostatečně stabilní a zaútočí na korunu, mohlo by to centrální banku, potažmo státní kasu, přijít na desítky miliard korun.
A když Česko přijme euro a začne stoprocentně podléhat rozhodnutím Evropské centrální banky s nesladěnou ekonomikou? Kde bychom po ztrátě samostatné monetární politiky hledali otěž, kterou bychom jí pomáhali v nesnázích? To není známo. Přes rigidní rozpočtovou politiku či nepružný trh práce by to šlo stěží.
Druhým velkým otazníkem je stav našich dlouhodobě schodkových veřejných financí. I pokud by se v roce 2008 podařilo splnit tříprocentní maastrichtský limit pro schodek, jak slibuje ministr financí Sobotka, šok by přišel. Nereformovaný penzijní a zdravotní systém by začal tlačit státní rozpočet v dalších letech do takových schodků, že by nám Unie nestačila vystavovat penále.
A jsme u samotné Unie. Proč se vlastně tak rychle ženeme do společenství zemí, jimž v žilách koluje euro? Německá i francouzská ekonomika stagnují, schvalování euroústavy zkrachovalo, celá Unie je rozhádaná, a není s to ani schválit rámec rozpočtu na další období.
A problémy s rozpočtem pro nás mohou být výrazně horší než celý proces přijetí eura. Pokud by totiž nebyl včas schválen, může Česko přijít každý rok až o sto miliard korun dotací. A to je rozhodně výrazně více, než na kolik nás ročně vyjdou transakční náklady spojené s pohyby kurzu. Viceguvernér ČNB Miroslav Singer je odhaduje hluboko pod hranicí jednoho procenta HDP, tedy méně než třicet miliard korun.
