Knihou prosvítá hluboká a do očí bijící nekonzistence autorova uvažování o euru a Evropě
Když se mi nedávno na stole objevila útlá knížka Hanse-Wernera Sinna V pasti eura, zaradoval jsem se. Byl j s em jednak zvědav na překlad Karla Dyby a též na to, zda zvolený formát publikace může právě v případě profesora Sinna a tématu společné měny obstát. Jde totiž vlastně jen o delší monotematický rozhovor Jense Schadendorfa s tímto zřejmě nejcitovanějším německým ekonomem dneška (autorství publikace by tedy mimochodem bylo asi korektní připsat oběma pánům). Navíc je mi sympatický každý překlad práce výrazného zahraničního autora, který jeho myšlenky zpřístupní širšímu domácímu publiku. A obzvláště to platí u tématu eura, díky němuž především se Sinn v poslední dekádě proslavil nejprve v německy mluvících zemích a později i dál v Evropě.
Což o to, formát a téma vlastně fungují. I překlad se zdařil, byť bylo jistě třeba překonat nejedno úskalí u techničtějších termínů. Ale obsah samotný se mi nakonec zdá překvapivě pobuřující.
Vysvětlím. Předpokládám, že každý, kdo měl příležitost potkat Hanse-Wernera Sinna osobně, potvrdí, že je to velmi milý, sečtělý a inteligentní pán s mimořádným rozhledem. Skrze rodinu své paní má vazbu i k naší zemi a ví oní též víc, než by kdo čekal. A ani jeho největší odpůrci mu nemohou upřít poctivost, houževnatost a i jistou intelektuální zaťatost při zkoumání otázek, kterými žije. Ne nadarmo mu zástupci politické elity v Německu i jinde v Evropě ve vrcholné fázi krize eura přezdívali „profesor Unsinn“ (německy profesor „Nesmysl“). To když už neměli žádné argumenty, kterými by se bránili těm jeho, a přitom cítili, že není možné nechat jeho slova bez reakce. Myslím, že to mohl vlastně považovat za poklonu. Prostě a jednoduše je nutné předpokládat, že skutečně vše, co říká, také myslí smrtelně vážně. A t o je problém.
Bije do očí
Past totiž samotnému Sinnovi nastražilo nikoli euro, o němž píše, ale jeho pojetí knihy jako rozhovoru pro poučenější laiky. Hluboká a do očí bijící nekonzistence jeho uvažování o euru a Evropě je totiž najednou mnohem zřetelnější než v čistě rigorózních textech, které řada odborníků v České republice zná, či v čistě laických normativních sloupcích, které nepochybně zná spíše průměrný Němec než průměrný Čech.
Analýzu příčin krize eurozóny představuje rutinně. Je dnes už koneckonců i analýzou hlavního proudu, když ji se skřípěním zubů přejaly i panevropské instituce.
Jednotná měnová politika v tak heterogenních zemích, jako jsou Německo na straně jedné a Itálie či Řecko na druhé straně, vedla v dobrých časech ke vzniku dramatických a nejprve málo viditelných makroekonomických nerovnováh (Sinn ovšem nebyl tím, kdo na ně nejhlasitěji upozorňoval), které se po příchodu velké recese v roce 2008 ukázaly jako obtížně řešitelné v mělké měnové unii, která zůstala jen zónou měny bez státu. Navíc s rozdílnými hospodářskými a politickými preferencemi na národní úrovni, které se ve špatných časech začaly od sebe povážlivě vzdalovat. V situaci, kdy jednotná měnová politika „vypnula“ klíčové tlumiče šoků - úrokové sazby a kurz -a žádné jiné tlumiče nebyly instalovány místo nich, byla jen pro dobré časy postavená eurozóna odsouzena ke špatným aještě horším řešením v časech bouře.
Ano, ale pokud tedy Sinn mluví o tom, že zavedení eura zničilo konkurenceschopnost jižních států, protože přineslo srovnatelné úrokové sazby do celé měnové unie a zároveň odstranilo kurzovou nejistotu, pak zapomíná, že toto vše - jmenuje se to nominální konvergence - nebylo jakousi nezamýšlenou chybou otců zakladatelů eura, ale jejich úmyslem a cílem!
Nejde o vadu látky, ale její podstatu. A ta pomáhala v dobrých časech Jihu i Severu, byť oběma neudržitelně. Jihu snáze si půjčovat na import zboží a kapitálu ze Severu a Severu pak snáze obojí exportovat.
Těžko říct, kdo z eura profituje víc, zda německý exportér nebo italská domácnost kupující si na úvěr BMW či audi. Na tango musejí být dva a musí k tomu hrát hudba, tedy v tomto případě euro. A to hrálo v časech, kdy Sinn sám euro jako projekt podporoval, jak trochu kajícně přiznává.
Pokud ale pochopil, že problém je v neudržitelnosti samotné podstaty měnové unie, proč to jasně neříká, napadne asi čtenáře. Protože trpí německým měnovým a historickým komplexem. Což je zhruba tato pozice: s eurem aECB jsme dnes nespokojení, protože společná měnová politika není taková, jakou by dělala Bundesbanka, není dost „německá“. A tím jsme uraženi.
Zároveň je ale euro pro Němce nezrušitelné abez alternativy, protože je zářnou cestou ke sjednocení Evropy. A to zase jako Němci potřebujeme k odčinění svých vnímaných historických vin. Vše by fungovalo skvěle, kdyby jen většina zemí, se kterými se máme integrovat, nebyla tolik jiná a nepůsobila nám tolik potíží.
Morální imperialismus
Logický důsledek tohoto neřešitelného dilematu? Dle Sinna jakési přivlastnění si eura: Euro je naše, německé, a kdo nejde s námi, ať jde pryč. Buď natrvalo, nebo alespoň občas skrze tzv. „dýchající euro“, tedy jakýsi permanentní otevřený proces odcházení a vracení se. Pro mě je to mimochodem zřejmě největší nelogičnost, k jaké intelektuál Sinnova typu v měnových úvahách mohl dospět. Je totiž z gruntu proti principu měnové unie.
Podstatou měnové integrace a též její hlubokou evropskou tragédií je to, že je logicky unií všech - s oněmi rozličnými preferencemi, prioritami a názory. A její měnová autorita, tedy ECB, stejně tak logicky dělá a bude dělat měnovou politiku pro celou unii, nejen pro vybrané země. Jinak to není měnová unie a j e j í centrální banka.
Jako kouzelné vrcholné číslo v tomto roztomilém karnevalu nekonzistencí proto působí Sinnovy návrhy na vznik evropského státu jako ultimátního řešení problémů Evropy. Aha, čili nejsme schopni se shodnout na tom, jak ovládat společnou malorážku. A i t a se nám dle Sinna jaksi v první krizi vymkla z rukou. Řešením do budoucna proto je, že budeme střílet ze společného kanonu. To jistě půjde snáz.
Německý morální imperialismus takto podán je vlastně srovnatelný s francouzským intelektuálním imperialismem a ani jedna z obou pozic v případě eurozóny nenaplňuje pozorovatele optimismem. Oběma totiž nakonec překáží nezávislá centrální banka, pokud nerespektuje věrně národní preference jedné části unie.
A ty mohou být v různých okamžicích zničující pro jiné její části.
Sinn jako by nepochopil, že o měnovou dominanci prostě vznikem eurozóny Německo přišlo. Ale pozor, bylo to suverénní německé rozhodnutí, byť s fatálními důsledky. Tak jako všechna rozhodnutí o záchranných programech po roce 2008. Změnit to mohou zase jedině Němci.
Ano, řada technických a ekonomických věcí v Sinnovi sedí - ohledně vzniku závazků v systému Target, potřeby jasnějších pravidel pro insolvenci států či kolektivní neracionality, která může vyrůst z individuální racionality. Naopak drobnější chyby lze pominout - jako jeho konstatování, že nulovou rizikovou váhu na vládní dluh zavedl Basilejský výbor (bylo to obráceně, udržel ji pro EU Brusel jako výjimku z obecných pravidel). Ale bohužel jako celek nedává tato knížka ani smysl, ani návod, jak dál. Je jako puzzle, které do sebe nezapadá.
Když nic jiného, udělal ale Sinn skvělou službu nám v České republice. Ukázal po čase zvnějšku, jak málo smyslu a udržitelné perspektivy má měnový projekt eura pro nás.
Německý morální imperialismus takto podán je vlastně srovnatelný s francouzským intelektuálním imperialismem a ani jedna z obou pozic v případě eurozóny nenaplňuje pozorovatele optimismem.
O autorovi| Mojmír Hampl, viceguvernér České národní banky
