Kdyby eurozóna měla stejně pružnou hospodářskou politiku jako pobaltské země, byla by její krize už dávno minulostí
Lotyšsko vstoupí do eurozóny příští rok, Litva se na totéž chystá v roce 2015. Již za necelé dva roky může být celé Pobaltí v eurozóně. V Česku není naopak nejen stanoven byť i jen indikativní termín vstupu, česká měna nečeká ani v předpokoji eura, tzv. mechanismu směnných kurzů ERM II. Navíc přes 80 procent Čechů dle výzkumu Eurobarometru zavedení eura nepodporuje, což je nejvíc v historii a zdaleka nejvíc v regionu střední a východní Evropy.
Proč? Dávám stranou faktor krize v eurozóně.
Ten může mít na veřejné mínění jen dočasný vliv. Pomíjím svévolně i faktor romantický a symbolický, tedy představu, že členství v eurozóně je samo o sobě znakem kvality ekonomiky či její vyspělosti. Nebylo tomu tak před krizí a není to tak ani nyní. Stačí srovnat Švédsko bez eura a eurem se pyšnící Řecko. Když navíc pominu faktory delší historie a tradice měny (důležité spíše v Česku) a veškeré faktory geopolitické, tedy velikost země a nejbližší sousedy (důležitější z dobrých důvodů v Pobaltí), zůstává mi jako centrálnímu bankéři jeden skutečně podstatný ekonomický rozdíl mezi Pobaltím a některými neeurovými zeměmi, včetně Česka. Tím rozdílem je zkrátka odlišná měnová politika. Pobaltský outsourcing… Zjednodušeně, pobaltské země po celou dobu ekonomické transformace žijí systematicky s režimem pevného kurzu. Zafixovaly své národní měny nejprve k různým západním měnám a následně k euru. Tím de facto outsourcovaly měnovou politiku do zahraničí a přijímají měnové podmínky pasivně zvenčí.
To má řadu důsledků. Kotva ekonomiky v podobě pevného kurzu v konvergující ekonomice, která v bohatství rychle dohání vyspělý svět, znamená v dobrých časech při vyšším hospodářském růstu také hromadění vnitřních i vnějších nerovnováh. Ve špatných časech ale zase znamená větší hospodářské propady. Je to důsledek tzv. konvergenční nedosažitelné trojjedinosti. Není prostě možné mít zároveň výraznější hospodářský růst než bohatší západní země, pevný kurz a přitom i nízkou inflaci a nízké schodky v obchodu se zahraničím. Pobaltí se přijetím měnové politiky zvenčí rozhodlo obětovat to poslední.
Pokud země učiní tuto volbu, je naprosto logická její snaha dostat se co nejrychleji do „své“ měnové zóny, v tomto případě do eurozóny. Není přece nic horšího než nemoci ani sedět u stolu, u kterého se i beze mě rozhoduje o mé vlastní měnové politice a jejích důsledcích – onen stůl je v Evropské centrální bance (ECB). Přijetím eura nelze v tomto smyslu mnoho ztratit, protože kdo nic nemá, nemůže o nic přijít. V prakticky obdobné situaci je třeba také Dánsko.
… a česká autonomie Transformační historie Česka je trochu jiná. S podobným kurzovým režimem jako Pobaltí jsme žili do roku 1997, kdy finanční krize způsobená právě zmíněnými narůstajícími nerovnováhami vedla k opuštění fixního kurzu a přechodu ke kurzu volně plovoucímu a k autonomní domácí měnové politice tzv.
přímého cílování velmi nízké domácí inflace.
Rozdíly? V Česku mírnější růsty a mírnější recese – byť ta poslední je opravdu věru dlouhá – velmi nízká inflace, nízké úrokové sazby, obchodní rovnováha (Česko má například postupně stále narůstající obchodní přebytek s Německem, v čemž je ve světě spíše velkou výjimkou) a prakticky mizivá euroizace ekonomiky. Úvěr v cizí měně je pro českou domácnost zcela exotický pojem. V Pobaltí je tomu právě naopak: prudší hospodářské růsty, prudší propady v čase krize a euroizace velmi vysoká. Pamatuji se, jak mi kolega centrální bankéř z Estonska před lety říkal, že hypotéku v eurech má i on – pro mě věc nepředstavitelná. Jen pro úplnost dodám, že na uvedeném nic nemění ani režim využití devizového kurzu pro dosažení cíle ČNB z letošního listopadu. Jeho smyslem není kurz fixovat navždy, ale jeho pomocí vrátit vývoj cen směrem k inflačnímu cíli a normalizovat úrokové sazby.
Je to nadále režim autonomní měnové politiky s autonomním cílem.
FatálnÍ Volba Základní volbu uvedené kurzové strategie musí každá země učinit sama s ohledem na své podmínky. Těžko jasně říci, co je lepší.
Koneckonců debata o přednostech jednotlivých kurzových režimů je jednou z nejdelších půtek v ekonomii vůbec a její jednoznačný závěr není ani zdaleka na dosah. Klíčové je, že každá země musí být připravena na fatální důsledky své volby!
A zde Pobaltí vyhrává na celé čáře, protože režim fixního kurzu vyžaduje v dobrých časech hospodářskou uměřenost a v těch špatných nutnost prudkého a rychlého přizpůsobení cen, mezd, vládních výdajů, tedy vnitřní devalvaci, aby ekonomika mohla korigovat předchozí nerovnováhy a začít znovu růst.
Chybí totiž „tlumič“ v podobě měnové politiky. Ve schopnosti toto vše provést předčily pobaltské země vesměs mnohé země eurozóny a nepochybně by zde trumfl y i Česko. Pobaltí ukázalo paradoxně lepší schopnost přizpůsobení zvolené kurzové politice než země eurozóny samotné! Nebo jinak, kdyby celá eurozóna byla schopna těchto výkonů, byla by její krize už dávno minulostí…
Budu proto s napětím sledovat, zda a jak se změní chování hospodářských politik pobaltských zemí po přijetí eura. Zůstane v nich dál étos zodpovědnosti a schopnosti se přizpůsobit, nebo se dosažením mety eura i u nich projeví tendence k černému pasažérství, tak typická pro velkou část Evropy? To bude zajímavá lekce i pro Čechy a jejich další eurodebaty.
(Tento článek souběžně vychází také v Lotyšsku, Estonsku a Litve.)
Není možné mít zároveň výraznější hospodářský růst než bohatší západní země, pevný kurz a přitom i nízkou inflaci a nízké schodky v obchodu se zahraničím.
O autorovi| MOJMÍR HAMPL, viceguvernér ČNB
