Měl to být strašlivý výprask. Velké centristické strany, pilíře evropského politického establishmentu, měly dostat během předposledního květnového víkendu ve volbách do Evropského parlamentu co proto, zněla varování. Namísto nich měli v instituci, která pomalu hledá svoje místo v mocenském aparátu Evropské unie, získat převahu extremisté a nejrůznější - jak to vhodně pojmenovat? - exoti.
Z dramatických očekávání víceméně sešlo. Vlna nacionalistického populismu, jejíž příchod mnozí prorokovali, se z velké části roztříštila, než dorazila k urnám. Poslední předvolební průzkumy pád pravého středu přecenily (lidovci sice přišli o 37 křesel, což není nic pěkného, ale předpovědi mluvily o 50). Jen v Itálii triumfovali vládní nacionalisté z Ligy, kteří získali 22 čerstvých europoslanců. Jinak? Německá CDU oslabila, ale volby vyhrála. Marine Le Penová získala „jen“ zhruba stejný počet hlasů jako před pěti lety. Holandští populisté propadli; i Skandinávci volili střízlivě.
Celkem vzato - obava, že vznikne silná euroskeptická skupina, která by byla případně schopna zablokovat činnost parlamentu, se nepotvrdila. Také na levé části spektra se děly věci; strany si rozdělily hlasy jinak než dosud, přičemž ortodoxní socialisté ztratili nejvíce. Extremismus (alespoň nominálně) však posílil ještě méně citelně.
Od Berlusconiho po Farage
Co se exotů týče, tato hrdá tradice Evropského parlamentu zůstala zachována. Voliči si dávno zvykli brát eurovolby jako příležitost k jisté dávce politické recese. Proto jsme v dosluhujícím parlamentu viděli polského bridgeového profesionála Janusze Korwina-Mikkeho, jenž tvrdí, že Hitler nevěděl o holocaustu; německého satirika Martina Sonneborna, který chodil po městě v černé masce s nápisem „Ich bin ein Obama“, i Maďara z vilnosti Csanáda Szegediho, antisemitského aktivistu z partaje Jobbik, jenž posléze zjistil, že je Žid, pročež konvertoval k ortodoxnímu judaismu.
Ani nový parlament nebude mít o barvité postavy nouzi. Kromě toho uvidíme sovětského olympijského vítěze v basketbalu Šarūnase Marčiulionise z Litvy; televizní kuchařku Sarah Wienerovou, jež na poslední chvíli naskočila do sestavy rakouských zelených; samozvaného „demotivačního kouče“ z německé strany Die Partei (jejímž zakladatelem je zmiňovaný Martin Sonneborn) Nika Semsrotta i italského expremiéra Silvia Berlusconiho. První místo v této kategorii eurozákonodárců však musí patřit britskému skeptikovi Nigelu Farageovi, jenž vyhrál volby se stranou starou pouhých šest týdnů.
Nuda v Evropském parlamentu tedy rozhodně nebude. Ale také nejspíš nebude třeba obávat se, že by byl v nadcházejících letech nějak méně funkční než dosud.
Analýza eurovoleb: Překvapení pro Babiše, knockout ČSSD a zdvižený prst na Pospíšila
Čtěte vše o eurovolbách 2019:
V eurovolbách hlasovalo přes 50 procent voličů. Obě největší frakce si pohorší
Kiska: Eurovolby potvrdily, že Slováci chtějí změnu
Volby do europarlamentu napříč EU vrcholí, výsledky budou v noci
Volby do Evropského parlamentu: největší zájem byl v Praze
