Volby do Evropského parlamentu přinesly řadu informací. Debakl vlády, posílení komunistů, vzestup nezávislých. V hromadě někdy matoucích aktuálních informací by nám však neměla uniknout jistá výrazná tendence, která má dlouhodobější a hlubší charakter.
Nejen u nás, ale i jinde v Evropě slavili úspěch ti, kteří přinejmenším oponují rychlé a široce pojaté integraci. Jde o to, kteří to byli a jaké k tomu mají důvody. V některých zemích, například právě u nás či v Polsku, se výrazně prosadily strany, které jsou naladěny vysloveně protievropsky. To však ještě neznamená, že eurovolby přinesly nástup populistů či dokonce extremistů. Ostatně vítězství v obou zemích slavila občanská pravice, protisystémové strany obsadily až další místa. Zatím nejsou k dispozici přesné údaje, jací voliči v jednotlivých státech unie vlastně k volbám přišli. Ví se, že jich nebylo mnoho - ve starých zemích necelá polovina, v nových sotva třetina, u nás ani ne třicet procent. A zdá se, že, že mezi těmi, kteří se dostavili, sice měli notoričtí kverulanti silné, nikoli však rozhodující zastoupení. Kdyby kupříkladu k urnám přišli všichni potenciální příznivci KSČM, tato strana by s přehledem vyhrála. Podle všeho se ale největší procento eurovoličů rekrutovalo z řad odpovědných občanů, kteří jsou aktivní, zajímají se o věci kolem sebe a nečekají, že za ně problémy vyřeší stát. Z nich menšina byli federalisté, kteří se přiklonili k nové formaci nezávislých vedené bývalým ministrem zahraničí Jozefem Zieleniecem. Tři čtvrtiny z těchto zodpovědných pak daly hlas ODS. Přes hrozivý nástup KSČM můžeme konstatovat, že volby s nízkou účastí přinesly mnohem lepší výsledek než ty sněmovní, k nimž chodí více lidí. Doma totiž zůstali především ti, kteří se zajímají hlavně o to, co jim shora přiletí do úst. Když porovnáme mandáty získané ODS a koalicí Sdružení nezávislých kandidátů s Evropskými demokraty a lidovců s výsledkem komunistů, sociálních demokratů a nezávislých populistů Vladimíra Železného, vychází nám poměr 14 ku 10 ve prospěch pozitivně uvažujících občanů. Kdyby to takto dopadlo při sněmovních volbách, bylo by to téměř na ústavní většinu. Výsledky voleb lze vždy interpretovat různě, v závislosti na zvolené optice. Dvě možnosti sledované v tomto textu však dosud nikde nezazněly, přitom jsou docela zajímavé. Za prvé se ukazuje, že malá volební účast vůbec nemusí nahrávat extremistům, ale naopak těm, kteří sázejí na informované, zodpovědné a aktivní voliče. Těch bylo v eurovolbách daleko víc než zatvrzelých, nicméně přeci jen poněkud líných komunistů. Za druhé nejen u nás, ale i v dalších zemích mají mezi těmi, s nimiž má vůbec smysl se bavit, velké slovo ti, kteří nepřijímají současný byrokraticko-elitářský model sjednocování kontinentu. Ti, kteří nechtějí vysoké jednotné daně, další utužování regulace a evropskou ústavu založenou na petrifikaci sociálního státu. Evropská unie se možná řítí k fatálnímu rozcestí. Buď bude naslouchat těm, kteří nemají strach z konkurence na jednotném trhu, jen nehodlají vyměnit sekýrování ze strany národních vlád za bruselskou svěrací kazajku. Nebo postupně nabudou vrchu populisté, kterým se nakonec podaří zaktivizovat pasivní masu věčných nespokojenců k frontálnímu útoku na samy základy nikoli už jen evropské integrace, ale přímo svobody. V Evropské unii zatím převažuje sociální tendence nad tržní. Ukazuje se přitom, že právě lidé, jimž se tato politika za cenu růstu byrokracie a daní snaží vyjít vstříc, jsou více nespokojeni a snadněji se přiklánějí k populistům, či k eurovolbám vůbec nepřijdou. Je na čase vzít v úvahu ty přičinlivé a sebevědomé.
