Poslanci se pohádali kvůli eurozatykači. Ten má umožnit hladké vydávání podezřelých v rámci všech zemí U nie. Oproti dosavadnímu mezinárodnímu zatykači přináší podstatnou novinku: povinnost vydávat nikoli jen cizí, ale i vlastní občany. Spor mezi zastánci a odpůrci eurozatýkání je tak zároveň soubojem mezi příznivci hlubší integrace a obránci národních zájmů.
Ve sněmovně se přeli hlavně o pojetí lidských práv. Záruku, že občan nebude vydán do jiného státu, totiž obsahuje Listina základních práv a svobod. Ačkoliv bezpochyby jde o hluboký právní a filozofický problém, nemylme se. Zákonodárce k ostrému střetu nevyburcovala viditelná stránka věci, ale to, co je za ní. Po lopatě řečeno, suverénní stát prostě nedá své občany do rukou nikomu cizímu, byť by šlo o potenciální zločince. Požadavek daný eurozatykačem tak jaksi vychází z předpokladu, že státy EU nejsou pro nás zahraničním, leč domácím územím. Poslanci se také opravdu rozdělili na dvě skupiny: europesimistické občanské demokraty a komunisty a eurooptimistické strany nynější vládní koalice. Ty první zjevně popudilo, že by Česko mělo přijmout normu, která je svojí podstatou federalizační, ačkoli proces sjednocování Evropské unie se na nejvyšší úrovni zadrhl. Ti druzí zase nechtěli nahlas přiznat federalizační podstatu návrhu, takže na jeho obhajobu raději sahali k dost krkolomným právním konstrukcím. Pravdou je, že případným nepřijetím eurozatykače se obzvláště v době eskalujícího boje s terorizmem nepříjemně vydělíme ze společenství. Pokud se tak stane, nebude to však ani tak kvůli nechuti k antiteroristickému tažení, ale pro odpor k bruselské federaci. Není šťastné, že se tyto dvě věci míchají, ale taková je prostě realita. Je jen jedna cesta, jak z toho ven. Přestat si hrát na evropském písečku a vzít celou věc jako otázku globální války s terorem. Vydat vlastního občana coby válečného zločince je něco jiného, než vydat obyčejného kriminálníka. Místo eurozatykače bychom mohli mít teroristozatykač a samozřejmě vydávat podezřelé nejen do EU, ale také do USA. Otázkou je, zda Evropa už nahlédla, o co tu doopravdy běží, nebo bude k přijetí americké optiky potřebovat další masakry po vzoru Madridu.
