Nemusí to trvat ani pět let, než ve Spojených státech a Velké Británii dojde k další finanční krizi, říká australský ekonom Steve Keen
Australského ekonoma Steva Keena jsem navštívil v jeho londýnském bytě nedaleko železničního nádraží Waterloo. Překvapilo mě, jak omšelá může být čtvrť ležící přes Temži naproti honosnému Westminsterskému paláci. Stejně tak mě překvapilo, když mi otevřel hubený sportovně založený muž, jemuž bych jednašedesát let netipoval. Keen se přestěhoval do Londýna teprve loni na podzim, když byl jmenován profesorem na tamější Kingston University.
Jako ekonom rozpracoval především teorie Hymana Minského, amerického ekonoma, jehož teorie finanční nestability získala v ekonomické obci větší ohlas teprve po finanční krizi z roku 2008.
* Byl jste jedním z ekonomů, kteří předpovídali finanční krizi z roku 2008. Můžete říct, co bylo nejvíce alarmující před krizí?
Krizi předpovídalo více ekonomů, nejenom já, a mnohem víc neekonomů než samotných ekonomů. Můj přístup mi říká, abych sledoval hlavně věci, které mainstreamoví ekonomové neberou v úvahu. Mainstreamová ekonomie říká, že celková úroveň zadlužení domácností a firem není problém. Vzniká to z přesvědčení, že dluh je jednoduše převod z jedné osoby na jinou. Jestliže mi dnes půjčíte peníze, můžu utratit víc a vy můžete utratit méně: celkový dopad je zanedbatelný a může být pominut. Naprosto však ignorují zřejmý empirický fakt, že banky tvoří peníze tím, že půjčují. A když banka půjčuje, není třeba nijak dopředu finanční prostředky vytvářet: tvoří kupní sílu tím, že současně tvoří zadlužení. Nové zadlužení tak zvyšuje poptávku, zatímco snižování zadlužení poptávku snižuje. Obyčejní lidé to podvědomě chápou, pouze ekonomové tomu nemohou přijít na kloub.
* Proč myslíte, že ekonomové hlavního proudu nezahrnují do svých teorií banky a bankovní instrumenty jako CDO (cenné papíry založené například na hypotékách) a další, když hlavně banky přispěly k vytvoření krize?
Myslím, že CDO jsou jen polevou na zkaženém dortu, jelikož zadlužení domácností a firem exponenciálně narůstalo ještě předtím, než se objevily. Instrumenty CDO pouze umožnily, aby se bublina nafoukla ještě více. Dokonce už v osmdesátých letech minulého století jsme mohli pozorovat nebezpečnou úroveň zadlužení domácností a firem. Jedním z důvodů, proč ekonomové nerozumějí zadlužení a pomíjejí vědce, kteří se mu věnovali – zvláště Irvinga Fishera a Hymana Minského – je to, že neuznávají cykličnost ekonomiky. Teorie krizí vyvolaných zadlužením, které vypracoval Fisher a Minsky, zásadně počítají s tím, že ekonomika není v rovnováze.
* Nerovnováhu nejzřetelněji ukázala finanční krize, že?
Přesně tak. Irving Fisher tady podal jednoduchý argument. Pokud předpokládám, jako to činí ekonomové hlavního proudu, že většina ekonomických proměnných ve vašem modelu tíhne k rovnováze, ve skutečném světě přicházejí rušivé podněty stále znovu a znovu. Šance, že se některá z proměnných, natož celý systém budou nacházet v rovnováze, je mizivá.
* Jak ale poznat, kdy zadlužení přesáhne únosnou mez?
Americký bankéř a filantrop Richard Vague upozornil na to, že každá vážná ekonomická krize za posledních 150 let měla dvě charakteristiky: zadlužení domácností a firem dosáhlo či přesáhlo 147 procent hrubého domácího produktu (HDP) a podíl tohoto zadlužení rostl během pěti let o 17 procent či více. Zadlužení domácností a firem vyšší než 150 procent tedy není vůbec dobré, přičemž většina zemí sdružených do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj včetně Číny dnes tuto mez přesahuje.
* Krize začala před šesti lety, ale když se teď podíváme na Evropu, enormní zadlužení – ať už států, či podniků a domácností – se nevyřešilo. Jaké to bude mít důsledky?
Problémem západní Evropy je, že stále existují země, v nichž veřejnost usiluje o snížení úrovně zadlužení domácností a firem, čímž souběžně snižují poptávku. Politici si nevšímají toho, co se s tímto zadlužením děje; dluhy jsou ale přece tím, co krizi způsobilo. Soukromý sektor Španělska a Řecka stále usiluje o snížení zadlužení. Tím ale stahují hotovost z ekonomiky a jejich vlády dělají to samé, když se pokoušejí hospodařit s přebytkem. Celkové stahování peněz je tím, co táhne ekonomiky jižního křídla Evropy do deprese.
* Jak z toho ale ven?
Musíme snížit zadlužení domácností a firem odpisem. Musíme uznat, že jsme dovolili vytvořit příliš peněz na dluh – z velké části abychom financovali neproduktivní spekulace na nemovitosti a akcie – a najít způsob, jak nadměrné zadlužení odstranit; a tím chybu napravit. Můžeme to udělat jednoduše tak, že využijeme schopnost vlády vytvářet peníze „z ničeho“ tím, že bude hospodařit se schodkem, který bude financovat centrální banka.
* Jak by se to provedlo?
Centrální banka může lidem připsat peníze na účty a tím vytvořit peníze, nicméně my této schopnosti nevyužíváme kvůli paranoidnímu strachu z inflace, přičemž dnes ve skutečnosti čelíme problému deflace! Vláda by mohla nařídit centrální bance připsat peníze na individuální bankovní účty, avšak s podmínkou, že všichni, kdo tyto peníze obdrží a jsou zadlužení, je nejprve použijí ke splacení dluhů. Peníze by šly všem lidem – dlužníkům i střadatelům – a proto by neznevýhodňovaly jednu skupinu nad druhou.
* Tím, že by se omezila možnost bank půjčovat, byste chtěl zamezit spekulacím, jako jsou třeba Ponziho schémata?
Ano. Nejběžnější formou Ponziho schématu je pokus vydělat tím, že kupujete majetek pomocí vypůjčených peněz. Funguje to pro lidi, kteří se toho účastní jako první, protože následná finanční páka táhne ceny aktiv nahoru: vydělávají ti, kdo nastoupí dříve, protože ti, kdo přijdou později, si půjčují ještě víc, aby si od nich aktiva koupili. Jediné, co to způsobí pro ekonomiku jako celek, je to, že to táhne nahoru ceny aktiv, nevytváří to však výkonnost, která generuje příjem, což je nutné, abyste mohli splácet dluhy. Nakonec to vede k finanční krizi. Jsme nalákáni, abychom si půjčovali peníze na nákup akcií a hypoték nikoli proto, že si myslíme, že domy a akcie mají takovou hodnotu, ale protože si myslíme, že se jejich cena zvedne.
* Z krize viníte hlavně banky?
Do Ponziho financování nás vtáhly banky. Banky profitují, když vytvářejí zadlužení, takže bychom neměli důvěřovat bankám v tom, jak moc se máme zadlužit, protože banky budou vždy chtít vytvořit dluhu co nejvíc. Tvrdím, že bychom měli omezit půjčování nejen na základě příjmu příjemce půjčky, ale rovněž na základě příjmu z majetku, který je nakupován. Proto pokud chcete koupit například dům, existovaly by dva limity; první z vašeho příjmu, druhý by se vztahoval na schopnost generovat příjem z majetku, který kupujete, v našem případě třeba z pronájmu domu.
* Situace Evropy je často přirovnávána k Japonsku, které stagnuje už dvě dekády. Můžeme tady najít nějakou podobnost?
V Japonsku začal proces stagnace 31. prosince 1989. V poslední den roku tehdy japonský burzovní index Nikkei dosáhl svého maxima téměř 40 tisíc: čtvrt století poté je na hodnotě 17 tisíc, přičemž spadl dokonce na hodnotu sedm tisíc. Nezaměstnanost, ačkoli na evropské standardy nízká, je v Japonsku dvakrát vyšší, než byla před 1990. Ekonomika rostla za posledních pětadvacet let zanedbatelně. Je to stále silná průmyslová země, ale někdejší dynamika je pryč. Kdysi bylo devět z deseti největších světových bank japonských, dnes není žádná z největších světových bank japonská. Důvodem japonských potíží bylo – jako obvykle – nadměrné zadlužení domácností a firem. Na rozdíl od Evropy se Japonsko snažilo překonat problémy fiskálními stimuly, které šly na vrub státního dluhu. Stimulování ekonomiky sice zabránilo tomu, aby Japonsko upadlo do deprese, již úsporná opatření způsobila v Evropě, ale protože se podstatněji nesnížilo zadlužení domácností a firem, ekonomika zůstala v útlumu.
* V současnosti je Čína tou ekonomikou, která roste nejrychleji.
Ale Čína zakouší dluhovou bublinu také. Je to globální problém. Úroveň zadlužení domácností a firem v Číně rostla ze sta procent HDP, když začala finanční krize, až na současných 180 procent HDP. To sice stimulovalo ekonomiku, ale do budoucna bude v jistém okamžiku třeba řešit dluhovou krizi, poté, co úroveň zadlužení přestane růst.
* Změnila se však hospodářská politika států po krizi? Zdá se, že mainstreamové ekonomické názory stále převažují.
Mainstreamová ekonomie v současnosti vévodí už padesát let a mýlila se po celou tuto dobu. Veřejnosti to ale nevadilo, protože ekonomika fungovala zdánlivě dobře. To samé můžeme říct o geocentrickém modelu, který převládal před Galileem. Mylná teorie může přetrvávat dlouhou dobu, dokud určité události neosvětlí, že byla mylná. Pro astronomii to byl pohled na měsíční krátery Galileovým dalekohledem, co ukázalo, že nebesa nejsou dokonalá, jak předpokládala Ptolemaiova teorie. Pro ekonomii jsou to mnohonásobné krize, které ukazují, že ekonomika se nenachází v rovnováze, jak předpokládá neoklasická ekonomie.
* Vidíte nějaké známky toho, že se alternativní pohledy v ekonomii více prosazují?
Neortodoxní myšlenky získávají uznání v centrálních bankách, protože ty spolu s ministerstvy financí mají za úkol pokoušet se řídit ekonomiku. Proto berou neortodoxní názory více vážně než akademičtí ekonomové. Stále je to však boj.
* Bývalého šéfa Federálního rezervního systému (americké centrální banky) Bena Bernankeho považujete zřejmě spíš za akademika?
Bernanke? Mluvíme o špatném člověku na správném místě pro práci. Neposlouchal, což je jedním z důvodů, proč krize byla tak hluboká. Jeho následovnice Janet Yellenová už bere neortodoxní pohledy vážněji.
* Potkal jste někdy Bernankeho?
Ne, a nemyslím, že by mě rád viděl. Dostal práci jako prezident Fedu, protože byl údajně odborníkem na velkou hospodářskou krizi.
Není to pravda. Přečtěte si jeho knihy. Je to odborník na budování výkladů o velké hospodářské krizi, které odpovídají neoklasické ekonomii. Jediný výklad, který jí odpovídá, je ten, že „ho udělal Fed“, protože podle neoklasické ekonomie kapitalismus nepočítá s krizemi. Každá krize proto musí být jen chybou regulátorů. Přijde mi zábavné, že se stal hlavním regulátorem, a pak během jeho šéfování přišla krize.
* Co bylo největší Bernankeho chybou?
Jeho největší intelektuální chybou bylo to, že ignoroval Irvinga Fishera a Hymana Minského, kdy jejich teorie příčin velké hospodářské krize byly správné a Bernankeho vlastní teorie nebyla. Jeho praktickou chybou bylo přesvědčení, že pouhým zvýšením bankovních rezerv poroste nabídka peněz v ekonomice. Nerostla – a přísně vzato ani nemůže – takže vynaložil obrovské úsilí, které mělo poměrně malý dopad.
* Janet Yellenová postupuje lépe?
Není tak špatná jako Bernanke: aspoň má o Minského hypotéze finanční nestability ponětí, zatímco Bernanke ji zavrhl, aniž by se jí zabýval. Nicméně když čtete její pokusy shrnout Minského, obtížně byste ho v nich poznali. Minsky mimo jiné tvrdil, že banky jsou pro kapitalismus nezbytné a současně jsou místem, kde ke krizím dochází.
* Jak se díváte na evropský investiční plán na oživení ekonomiky, který má v následujících třech letech dosáhnout nejméně 315 miliard eur?
Pokud se podíváte na stimulování ekonomiky ve Spojených státech a míru deficitu, s nímž hospodařily, jednalo se o téměř 15 procent HDP, což v případě Spojených států znamená dva biliony dolarů ročně. To je mnohem více než to, co chce udělat Evropa. Evropské úsilí se mi proto zdá nedostatečné.
* Kritizoval jste zátěžové testy evropských bank. Nebyly dostatečně tvrdé a banky jsou stále podkapitalizovány?
Především banky stále pracují s příliš vysokou pákou. Finanční systém by měl sloužit průmyslu, nikoli být jeho pánem. Po poslední krizi v Evropě, Spojených státech a Velké Británii, kterou způsobily nemovitostní bubliny, se děje to, že se tyto země vracejí zpět k nemovitostním bublinám. Kvantitativní uvolňování posílilo finanční sektor, který se vrátil zpět ke svým starým fíglům. Pokud se ve Spojených státech, Velké Británii a Evropě podaří zastavit krizi velmi rychle, může dojít také znovu k tomu, že to povzbudí banky dělat totéž znovu, znovu půjčovat nezodpovědně. Myslím, že to nemusí trvat ani pět let, než ve Spojených státech a Velké Británii dojde k další finanční krizi.
* Kvůli nemovitostním bublinám?
Především kvůli rostoucí mase spekulativního dluhového financování namísto investic a kvůli příliš vysokému zadlužení a příliš křehké ekonomice. To všechno může totiž způsobit, že se Evropa probere a eurozóna se rozpadne, že se odpustí dluhy a měny se reorganizují.
* Bude rozpad eurozóny tím nejlepším řešením problémů v Evropě?
Nemyslím, že eurozóna má přežít. Měla by skončit. Euro nebylo nikdy dobrý nápad: sdružilo řadu velmi rozdílných zemí, jež se vzdaly schopnosti devalvovat, pokud se jejich ekonomiky vyvíjejí rozdílně, oplátkou za společnou měnu. Pokud by to bylo spárováno se společným ministerstvem financí, takže obchodní nerovnováhy mezi (například) Řeckem a Německem by byly částečně kompenzovány fiskálními transfery z Německa do Řecka, pak by to mohlo fungovat stejně dobře jako Spojené státy. Bez tohoto fiskálního vyrovnávání však obchodní nerovnováhy přetrvávají a jednotlivé země nemohou devalvovat, aby je napravily. Euro bez společného ministerstva financí bylo vždy chybou, a jelikož šance na zřízení evropského ministerstva financí jsou nyní prakticky nulové, euro by mělo být opuštěno a Evropa by se měla vrátit k národním měnám, národním ministerstvům financí a obnovit schopnost přecenit navzájem měny.
Jsme nalákání, abychom si půjčovali peníze na nákup akcií a hypoték nikoli proto, že si myslíme, že domy a akcie mají takovou hodnotu, ale protože si myslíme, že se jejich cena zvedne.
Steve Keen (61) Australský postkeynesiánský ekonom, který kritizuje neoklasickou ekonomii jako nesoudržnou, nevědeckou a empiricky nepodloženou. Keena ovlivnili ekonomové jako John Maynard Keynes, Karl Marx, Hyman Minsky či Joseph Schumpeter. Je autorem knihy Debunking Economics (2011). Nedávný francouzský překlad se dostal do desítky neprodávanějších knih ve Francii. Keen byl profesorem ekonomie na australské University of Western Sydney, v současnosti je vedoucím katedry ekonomie, historie a politiky na Kingston University v Londýně. Byl také členem The Institute for New Economic Thinking, který založil investor George Soros. Keen rád běhá, hraje tenis a cvičí. Žije v Londýně.
Mainstreamová ekonomie v současnosti vévodí už padesát let a mýlila se po celou tuto dobu.
O autorovi| Jiří Zatloukal • zatloukal@mf.cz
