Ještě před několika dny se jméno náměstkyně ministra školství Evy Bartoňové skloňovalo v souvislosti s jejím chystaným odvoláním. Po smršti kauz, kterými rezort několik dní zásoboval tuzemská média, zásahu ODS a premiéra, zůstává Bartoňová ve funkci. V kompetenci má to nejdůležitější – finance.
Foto: Ota Bartovský/MF Dnes/Profimedia
Před časem se hovořilo o vašem odvolání, nakonec jste zůstala. Byly pro vás minulé dny rušné?
Jsem ráda, že po trochu rušném období nadále zůstávám na MŠMT ve skupině 1, což je skupina pro oblast finanční, právní a správy úřadu, a že zůstávám u témat, která řeším již několik let a kde jsme za tu dobu udělali několik zásadních reformních kroků. Jsem ráda, že se situace vyvinula tak, jak je.
Budete se věnovat stejným oblastem jako dosud?
Mám ve své skupině sekci mezinárodních vztahů, která má na starosti úplně jiná témata, například české kulturní dědictví, přípravy dokumentů mezi jednotlivými státy, dvoustranné dohody a tak dále. To je ale oblast, kterou jsem měla již předtím a která mi zůstala.
Česká republika dává na školství 100 miliard ročně. Je to hodně, nebo málo?
Samozřejmě, 100 miliard se může zdát pro člověka, který nezná podrobně šíři problematiky školství, hodně. Ve chvíli, kdy se podíváme na školství nejen z pozice ministerstva, ale také z úrovně krajů, musím říct, že Česká pepublika má určité rezervy a že by bylo dobré školství ještě posílit. Doufám proto a předpokládám, že tato částka bude v budoucnu na školství ještě vyšší.
Jak by podle vás měly školy vypadat, aby je opouštěli absolventi, kteří by změnili Česko na znalostní ekonomiku, jako je Finsko nebo Švýcarsko?
Já si myslím, že české školství musí projít některými změnami tak, jako si jimi prošlo finské školství – švýcarské školství neznám. To finské známe z různých hodnocení mezinárodního srovnání a myslím, že i Česká republika by měla projít určitými změnami. Měla by se více propojit vzdělávací oblast se sférou, která využívá lidský potenciál v praxi, čímž by byla Česká republika více konkurenceschopná. Je evidentní, že oddalování těchto dvou oblastí určitě nepomáhá k tomu, abychom dospěli ke konkurenceschopnosti – měli bychom podporovat přibližování těchto dvou sfér. Je to téma, které je momentálně hodně spojováno hlavně s vysokým školstvím. Dle mého by zapojení studentů do určitého „výrobního procesu“ v rámci jejich uplatnění na trhu práce mělo začít již velmi brzo.
Kdy konkrétně?
Přece již v mateřinkách se dá s dětmi pracovat na téma z praxe – například hraním si na „řemesla“, na uvědomování si určité pracovní hierarchie – někdo řídí, jiný je zase šikovný na manuální dovednosti. Myslím, že bychom mohli v tomto směru začít již velmi brzy. Je to téma napříč všemi skupinami ministerstva školství, přičemž téma konkurenceschopnosti vysokých škol je nyní vysoce aktuální.
Produkují naše školy absolventy, po nichž je poptávka na trhu práce?
Absolvent, který se při prvním pokusu dostat na trh práce nechytne, je pro stát nesmírně drahý. V tu chvíli totiž za něj stát přebírá odpovědnost – nejen, že za něj platí veškerá pojištění čili má ho v systému takzvaného „neaktivního člověka“, zároveň takový člověk ztrácí i tu pomyslnou „pupeční šňůru“, která ho spojovala se vzděláváním. Vrátit takového absolventa, který nemá ani žádné zkušenosti z praxe, žádné pracovní návyky, na trh práce je velice obtížné a také finančně náročné.
Jde motivovat školy, aby nevzdělávaly studenty v oborech, o které není na trhu práce zájem?
Prostupnost absolventa do praxe by měla být jedním z hodnotících kritérií škol. Důležité je proto větší propojení škol s podnikatelskou sférou, větší zapojení praxe do výuky, seznámení se s terénem již na školách, aby nebyl vstup do praxe pro absolventa překvapením.
Měli by mít podle vás zaměstnavatelé větší prostor mluvit do toho, které obory se na školách otevřou?
Určitě ano a je to téma i pro kraje – mají přece různé rady a výbory pro lidské zdroje nebo pracovní týmy, které se tím zabývají a měly by dávat školám jakési doporučení, co by se mělo učit, na co dát důraz. Ve chvíli, kdy nemáte lidské zdroje k tomu, aby byla konkrétní podnikatelská sféra pokrytá, je to konec i pro samotný rozvoj kraje.
Základní a střední školství se tu v rámci reforem před lety rozdrobilo do jednotlivých regionů. Je to účelné?
Tento problém má kořeny až v roce 2001, kdy vznikly kraje a „krajské školy“ a zároveň základní školy, které jsou dnes v pozicích subjektů zřizovaných obcemi a městy. Z mé osobní zkušenosti, kdy jsem čtyři roky působila na krajské úrovni, musím říct, že kdybych se znovu ocitla v roce 2000, tak bych se k tomuto kroku stavěla velice opatrně. To, že máme 14 krajů a že kraje ke školství přistupují různým způsobem, tu situaci vůbec neusnadňuje. Myslím si, že Česká republika je na 14 krajů příliš malá.
Eva Bartoňová (54)
Narodila se v Turnově, mládí prožila v Železném Brodě. Po absolvování Gymnázia v Jablonci nad Nisou vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Po 10 letech ve Výzkumném ústavu anorganické chemie v Ústí nad Labem se s rodinou přestěhovala do České Lípy, kde bydlí od roku 1990. Po roce 2000 působila nejprve jako náměstkyně hejtmana Libereckého kraje a od roku 2005 jako státní tajemnice – náměstkyně ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Má dvě dcery. Mezi její záliby patří pobyt v přírodě, sport a kultura.
Poslední únorový týden tohoto roku se objevily informace o tom, že se ministr školství Josef Dobeš (VV) chystá Evu Bartoňovou jako klíčovou náměstkyni za ODS odvolat. Proti se postavili občanští demokraté i premiér. Po setkání s ním již Dobeš na odvolání náměstkyně Bartoňové netrval.
Dá se s tím něco dělat?
Dnes je to krok nevratný, tudíž bych si teď velmi přála, aby se kraje staly silnými subjekty se silnými pravomocemi. Pokud mají dobré „krajské“ školství, nebudou mít problémy v oblastech, jako jsou konkurenceschopnost, zaměstnatelnost absolventů, jejich úspěšnost, daňová výtěžnost.
Pojďme ke státním maturitám. Jsou potřebné, nebylo by vhodnější znovu sjednotit osnovy?
Jsem přesvědčená, že státní maturity jsou správným řešením. Doufám, že k nim – trochu bolestně, ale přece jen – dospějeme a budeme se k nim časem chovat jako k něčemu, co je naprosto normální a co zároveň v budoucnu pomůže i v řešení jiných témat, a to je prostupnost do oblasti vysokých škol, hodnocení škol. Dle mého názoru proto maturita jako téma ano.
Ještě k regionům. Střední Čechy – nejlidnatější kraj v České republice – dosud nemají jedinou veřejnou vysokou školu. Změní se to?
Střední Čechy mají jednoduše tu smůlu, že celý kraj obepíná jako prstenec hlavní město. Tento kraj prostě jakoby souvisí s Prahou, lidé ze středních Čech odjíždějí na vysoké školy do Prahy – je to tak dané a souvisí to právě s tím, jakým způsobem došlo k samotnému vytvoření krajů. Nemyslím si, že by ta situace měla být řešena tím, aby ve středních Čechách vznikly další vysoké školy, dokonce ani jejich pobočky. Naopak, dnes je velice rozumný trend, aby například ve velkých krajských městech byla silná vysoká škola, která dokáže poptávku po vzdělání v daném kraji uspokojit. A to nejen z důvodu technického zázemí, ale i z ohledu potenciálu pedagogů, kteří jsou obvykle soustředěni na jedno místo. Pokud chceme mít skutečně silnou vysokou školu, nemůžeme ji rozptylovat do různých poboček.
Jedním z reformních návrhů poradního sboru vlády bylo zrušit dva povinné cizí jazyky na tuzemských školách a nechat jen angličtinu. Co si o tom myslíte?
Posílení vzdělání v angličtině je správné, ale neměli bychom zapomínat na zřetel, že Česká republika je obklopena z větší části německy mluvícími zeměmi, a to je přece jen trochu výjimečné postavení. Já proto angličtinu podporuji, zároveň ale v oblastech, kde byla historicky němčina velice významná, třeba v příhraničí, podporuji i ji. Nepředpokládám, že se dva cizí jazyky budou rušit – momentálně je to věcí jednání představitelů Německé spolkové republiky a Rakouska s českým ministerstvem školství.
Řada vyspělých zemí zavedla povinnou angličtinu již v mateřských školách. Je to cesta pro nás?
Určitě je dobré seznamovat děti s dalším jazykem již v mateřinkách. Děti to berou jako samozřejmost – pokud dokážou děti pojmout nový jazyk jakousi hravou formou, tak je to pro ně více přirozené a nenásilné. Určitě už existují školky, kde se zavedení nového jazyka pilotuje.
Plánované zvýšení DPH má zdražit knihy tak, že v poměru k příjmům bude Česko mezi vyspělými státy patřit k nejdražším zemím. Může to ovlivnit vzdělávání?
I já jsem se velice zamýšlela nad tím, jestli je zvýšení DPH u knih a učebnic správné. Zjistila jsem – a je to dobrý signál pro čtenářskou gramotnost či vzdělanost našeho národa –, že mnozí mladí lidé na toto téma v současnosti diskutují více než nad zvýšením DPH na cokoli jiného. Dle mého názoru je literatura již nyní drahá. Byla by škoda, kdyby se knížky začaly číst již jenom přes internet a nebyly „knížkami v pravém slova smyslu“ s tím, že se k nim můžu kdykoli vrátit, listovat jimi, mít je v ruce. Samostatné téma jsou učebnice, na které můžeme poskytnout dotace, ale stejně se zvýšení DPH dotkne i jich. Je to téma do diskuze, byla bych pro to, abychom se nad zvyšováním DPH vztahující se na knížky ještě zamysleli.
Při srovnání vzdělání v Evropě a v asijských zemích se jako základní rozdíl jeví výrazně vyšší motivovanost asijských studentů a absolventů. Dá se s tím něco dělat?
Ano, je pravda, že v Asii je pravděpodobně větší motivace studentů. V Jižní Koreji jsem měla možnost být na elitní střední škole, o které se říká, že produkuje budoucí premiéry, což byla zajímavá zkušenost. Mají větší motivaci určitě v tom, že pokud dosáhnou co nejlepšího vzdělání, mají zaručeno, že se jim bude dobře dařit i v dalším životě – mají téměř zajištěné lepší postavení ve společnosti, budou mít slušný plat a zároveň tak vytvoří mnohem lepší prostředí pro své děti. Jejich život se stane „kvalitnějším“. Pro nás je to otázka změny klimatu ve společnosti, uvědomění si váhy vzdělání a určité společenské prestiže, kreditu. Může to souviset i se zpoplatněním vzdělání. Naše společnost má v tomto ohledu ještě dost co dohánět.
Odborníci často zdůrazňují, že školy by pro globální konkurenční prostředí měly žáky více učit elektronickým technologiím. Připravuje ministerstvo školství podobné inovace?
Co se týče technologií, je evidentní, že tento směr již české školství nabralo, a studenti mají k tomu velice pozitivní postoj. Jako trochu problematické ale vidím vzdělávání pedagogů – zvláště v nižších stupních, kde visí otázka, zda pedagogové svým studentům vůbec stačí. Ale směr využití nových technických možností je směr, který je v dnešní technologické době správný. Přesto je důležité udržovat i manuální zručnost dětí, žáků, studentů. Je nutné posuzovat každého z nich individuálně a směrovat ho optimálním způsobem. Všechno samozřejmě nelze nahradit jen technikou.
