Komise pro cenné papíry
V prostředí českého kapitálového trhu se hovoří o desítkách až stovkách žalob směřujících proti Komisi pro cenné papíry. Téměř nikdo z těch, kteří je údajně podali, však o nich nechce hovořit. Prvním případem prorazivším tuto bariéru je in vestiční společnost Evbak.
Komise ve chvályhodné snaze udělat už konečně pořádek v sektoru investičních společností podle mnohých právníků nepostupovala vždy tak, jak by měla. Což jí postižené subjekty, které se rekrutovaly většinou z prostředí, jež si s čistými prak tikami na trhu rozhodně hlavu nelámalo, bohužel s chutí vracely v podobě četných žalob.
Evbak obhospodařoval fondy s aktivy přesahujícími tři sta milionů korun. V souvislosti s kuponovou privatizací se proslavil programem Evbak Rent. V jeho rámci mohli investoři do fondů vyměnit své papíry za příslib pravidelné renty, v yplácené investiční společností až do zavedení nucené správy.
Veverkova pokuta za opce
Bývalý Úřad pro cenné papíry ministerstva financí udělil Evbaku první pokutu 3. září 1997. Nelíbilo se mu uzavření tří opčních smluv na nákup akcií ČEZ a Svit do majetku dvou spravovaných fondů. Kromě toho konstatoval porušení informačních povinnost í.
Úřad vedený Janem Veverkou kritizoval nedodržení podmínky nakupovat nejvýše za cenu z veřejného trhu. Opce podle něj měla být vázána na kurs v den uplatnění opčního práva. Rovněž tak měly podle jeho názoru fondy v den uzavření smluv inkas ovat ceny opce minimálně ve výši rozdílu realizačních cen a kursů z veřejného trhu. Vzhledem k likviditě akcií a jejich malému nakupovanému množství považoval úřad prémie zaplacené při jejich nákupu za nepřiměřeně vysoké.
Po vzájemné dohodě s úřadem o otevření fondů Evbak pokutu zaplatil. Kromě toho však musel na základě rozhodnutí také zajistit prodej akcií nakoupených v rámci opcí, „minimálně však za cenu pořízení . Tato pasáž se stala jedním z před mětů sporu o zavedení nucené správy.
Müllerova smršť důvodů
Nucená správa potkala Evbak 18. května 1998. Rozhodnutí Komise pro cenné papíry, podepsané předsedou jejího prezidia Janem Müllerem, obsahuje plných sedm stran důvodů. Investiční společnost, zastoupená bývalým zástupcem generálního tajemníka pražské burz y Václavem Školoutem, podala proti zavedení nucené správy rozklad.
Společnost například poskytla v březnu 1996 sama sobě z majetku fondu Eso více než padesátimilionovou zálohu na nákupy cenných papírů. Komise tvrdí, že do 6. května téhož roku vrátil zpět devět milionů, ale za zbývajících zhruba dvaačtyřicet a ž do konce června nic nenakoupil. Podle Evbaku fond naopak obdržel již v květnu akcie za téměř osmatřicet milionů a na konci června za dalších téměř šest milionů korun. Ostatní peníze byly vráceny. U dalších záloh, z nichž některými a dresáti disponovali i více než rok, dokládá, že za ně nakonec byly nakoupeny cenné papíry, případně byly vráceny dávno před zavedením nucené správy. Dlouhé termíny operací zdůvodňuje například nenaplněním původních záměrů, konkrétně účastí při navyš ování základního jmění v některých firmách.
Ke kritice dlouhých lhůt splatnosti u prodejů Evbak zase tvrdí, že nevýhodné platební podmínky byly vyváženy výhodnými cenami. „Všechny tyto prodeje jsme konzultovali s naším depozitářem Raiffeisenbank a ten je nezakázal. I kdybyste vzali prodejní cenu a diskontovali ji, dostanete se stále k cenám podstatně vyšším, než byly na veřejném trhu, tvrdí Oldřich Nepraš ml., zastupující společnost před komisí. Termín splatnosti jednotlivých pohledávek se však pohyboval od půl rok u až do téměř dvou let.
Komise také tvrdí, že předchozí opatření Úřadu pro cenné papíry nevedla k nápravě, protože Evbak sice akcie prodal, ovšem opět s odloženým splácením. Společnost se hájí prostě tím, že nařízení hovořilo jen o prodeji a nikoli o p latebních podmínkách. Rovněž tak komise kritizuje společnost za nevýhodné vypsání opcí - Evbak jí doporučuje lépe číst, podle něj opce nevypisoval, nýbrž kupoval.
Právní rozklad podal Evbak 2. června loňského roku. Komise mu 23. července oznámila, že sice musí podle zákona rozhodnout do třiceti, případně šedesáti dnů od podání, ovšem neučiní tak. „Vzhledem k objektivním důvodům, souvisejícím se vznikem Komis e pro cenné papíry, Vás uvědomujeme, že prezidium rozhodne o rozkladu společnosti ve lhůtě delší než šedesát dnů ode dne podání rozkladu, oznámila bez dalšího vysvětlení. Podle Nepraše nakonec rozhodnutí z prosince 1998 předala pouze nucenému správci. Ti, kteří rozklad podali, toto stanovisko obdrželi až letos v dubnu. Nyní přicházejí se žalobou k Nejvyššímu soudu na nezákonnost vyhlášení nucené správy. Na „prodloužení rozhodnutí o rozkladu podal Nepraš trestní oznámení za por ušení pravomocí veřejného činitele.
Bude soud o škodu?
Teoreticky by měl úspěch žaloby negovat všechny kroky nucených správců. Tedy například i likvidaci fondů, vyhlášenou nuceným správcem na valné hromadě v srpnu 1998, kde hlasoval namísto akcionářů. V praxi to však nemusí být k ničemu, jestliže většina majetku je již vyplacena bývalým podílníkům, především samotné investiční společnosti Evbak. Ta totiž držela velkou část podílových listů, které získala v rámci programu Evbak Rent a z nichž tento program vyplácela. Nyní jsou r enty zastaveny.
Akcionáři Evbaku proto zvažují další žaloby, a sice na škody způsobené nucenou správou. Není přitom jasné, zda bude žalovat Evbak nebo jeho akcionáři, a zda nucené správce či komisi. Na správcích si toho totiž nikdo moc nevezme, pokud nejsou d obře pojištěni. Nepraš odhaduje škodu způsobenou fondům na 170 milionů korun. O tu by museli žalovat jednotliví podílníci. Vyčíslena je ovšem také škoda investiční společnosti, a to na 100 milionů korun.
Prvním případem, na němž chce Evbak své poškození dokázat, je odkup většiny podílových listů ve fondu Eso. V něm jich totiž plných osmdesát procent vlastnila Elektrárna Kolín, kontrolovaná akcionáři Evbaku. Ta požádala 25. května loňského roku o odkup. Podle Nepraše je tento obchod vypořádán jen zčásti. „Nucený správce totiž začal prodávat akcie z majetku fondu, aby zajistil likviditu pro výplatu podílů, až na začátku července, tvrdí. Mezitím poklesly ceny a utržené peníze nestačil y na pokrytí výplat. Schodek, který tak vznikl a dovedl fond k zápornému čistému jmění, má být podle zákona zúčtován na vrub investiční společnosti.
Druhým případem, o němž Nepraš tvrdí, že byl zřejmě skutečným důvodem k zavedení nucené správy, je prodej akcií Mep Postřelmov. Tento titul zvedl emoce ve firmě ještě před nucenou správou. Již 7. března 1996 totiž prodal portfolio manažer Evbaku Ivan Mikeš zhruba padesátiprocentní podíl na Mepu, podle vedení investiční společnosti bez jejího souhlasu a za nevýhodnou cenu. Evbak na něj podal trestní oznámení a v těchto dnech probíhá s oud. Později společnost dokoupila další akcie Mepu, zhruba do desetiprocentního podílu. V lednu 1997 valná hromada zrušila veřejnou obchodovatelnost těchto akcií a vyhlásila odkup po 75 korunách za kus. Evbak tuto cenu rozporoval a začal s e soudit. Spor nakonec v březnu 1999 vyhrál. Cena odkupu byla stanovena na 379,77 Kč za kus. Protistrana se odvolala a nucený správce odvolal den po soudu právního zástupce Evbaku. Ještě předtím v únoru akcie Mepu prodal po třiceti korunác h. „Je zajímavé, že portfolio manažera Mikeše a Evbak v nucené správě zastupují nebo zastupovali lidé z právní kanceláře, v níž pracují i členové představenstva Mep, dodává k tomu Nepraš.
Komise se brání
Obvinění komise pro cenné papíry odmítá. „Veřejné argumenty bývalého představenstva Evbaku, které dávají pokles hodnoty majetku v podílových fondech za vinu nuceným správcům, je třeba důrazně odmítnout. Tento pokles byl pouze výsledkem reálného ocen ění aktiv fondů, z velké části tvořených pohledávkami. Struktura majetku však byla vytvořena ještě před zavedením nucené správy, tvrdí její tisková mluvčí Šárka Samková. „Měli jsme podezření a nyní již máme i nepřímé důkazy o propoje ní komise a nucených správců se společností Mep, kontruje Nepraš. Stejnou mincí oponuje i komise. „Většina pohledávek Evbaku byla za právnickými osobami, které byly s investiční společností majetkově nebo personálně propojeny, “ podotýká Samková.
Boj s Motoinvestem
Evbak však není jediným případem rozhořčení vůči komisi. Vše začalo hned v prvních dnech existence společnosti v dubnu loňského roku. Tehdy zmrazila peníze C. S. Infrastrukturnímu fondu, kdysi jednoho z největších fondů z kuponové pri vatizace založeného Creditanstaltem a později ovládnutého Motoinvestem. Šlo o to, kdo má nárok na výkup akcií při přeměně fondu na holding. Fond byl přesvědčen, že všichni akcionáři do šesti měsíců od data konání valné hromady, která o transformaci rozhodla. Podle komise však jen ty osoby, které byly akci onáři ke dni konání valné hromady. C. S. Infrastrukturní se proti jejímu postupu odvolal k Ústavnímu soudu a podal trestní oznámení na vedoucí představitele komise.
Podobný je i případ fonduholdingu Bohemia Venture (dříve YSE 2, mimochodem opět skoupeného Motoinvestem). Tentokrát jde o výkup akcií z důvodu zrušení veřejné obchodovatelnosti. Poslední měsíc loňského roku si komise vystavila nepříjemno u vizitku, když téměř ve stejnou dobu zveřejnila dvě naprosto protichůdná právní stanoviska, jak výslednou odkupní cenu pro akcionáře spočítat. Jedno hovořilo zjednodušeně o tom, že cena musí být vypočtena z obchodů v době šesti měsíců pře de dnem konání valné hromady, která o zrušení rozhodla. Ve druhém stanovisku se však mluví o tom, že cena se může spočítat až z doby šesti měsíců po valné hromadě. Právě tento výklad si osvojili představitelé Bohemia Venture, což v konečném důsledku pro akcionáře znamenalo, že odkupní cena byla spočí tána na 111 místo 399 korun.
„Stovky žalob komise převzala po ministerstvu financí. Vysoký počet je dán tím, že akcionáři či podílníci se nesdružovali a žaloby podávali coby jednotlivé fyzické osoby, říká ke sporům svého úřadu Samková.
Například advokát Radek Bláha, který C. S. Infrastrukturní, nyní již klasickou akciovou společnost DEW-H, od počátku zastupuje, vyjadřuje přesvědčení, že v komisi už na rozdíl od nedostatečného právního vědomí v minulosti nyní došlo k urč itým pozitivním změnám týkajícím se vnímání a aplikace práva. A to zejména po zahájení činnosti komisařky Ireny Pelikánové. Tu považuje za velmi dobrého znalce obchodně-právních záležitostí, která se nenechá strhnout k používání neprávních prostředků.
