V občanské nauce by měly dostat prostor obě nauky o vzniku života na Zemi
Vyvinul se člověk a jiné složité organismy z primitivních, jednobuněčných živočichů? Stvořil je Bůh? Anebo něco mezitím? Co z toho by se měly učit děti ve škole? Spor o tyto otázky, který během několika posledních desetiletí plní americká média, Evropa chápe jako další anglosaský výmysl. Přitom společenská a pedagogická rovina tohoto sporu je zajímavá sama o sobě, aniž by se muselo zacházet do detailů evoluční teorie.
Dvě základní teorie.
Klasická evoluční teorie v Darwinově pojetí se opírá o tři základní principy: 1. variace, respektive rozdíly mezi jednotlivými členy populace; 2. dědičnost těchto variací, to znamená, že potomci se zpravidla podobají spíše svým rodičům než ostatním členům populace; 3. různé variace mají rozdílnou pravděpodobnost úspěšného přežití a rozmnožování, to znamená přirozený výběr. A existuje-li vědecky podložená námitka, které popírá některý z evolučních mechanismů, studenti by se o ní samozřejmě měli dozvědět.
Teorie inteligentního tvůrce se zase zakládá na jednoduchém argumentu, který už ve 13. století používal scholastický filozof Tomáš Akvinský, aby dokázal boží existenci. Cokoli složité a komplexní musel stvořit inteligentní tvůrce, a protože příroda je právě taková, musí ho mít.
Kritika darwinismu.
Tuto pozici zastávají i současní stoupenci teorie inteligentního tvůrce, byť jsou jejich teze mnohem sofistikovanější. Jejich kritika evoluční teorie je dvojího druhu. Buď poukazují na její neschopnost uspokojivě dokázat některé jevy života, nebo se snaží darwinismus vykládat tak, že vysvětluje nejen biologický, ale i společenský vývoj, a tím se snaží celou tuto teorii zdiskreditovat.
Kritici evoluční teorie tvrdí, že její nedostatečné vysvětlení života vyvíjejícího se na naší planetě jasně ukazuje, že by se měla opustit. Podle nich to také dokazuje, že toto vysvětlení vyžaduje inteligentního tvůrce. Tím nemusí být nutně Bůh, stačí jakákoli inteligentní bytost či inteligentní a teleologická (cíleně jednající) příčina, která uspořádává náš kosmos. Toto jejich tvrzení je pravdivé, protože evoluční teorie má mnoho temných, neprobádaných a problematických míst. Ostatní však jsou zcela nepodložená. Neshoda vědců přece neznamená, že celá vědecká metoda musí být chybná.
Soukromé a veřejné.
Přesto se školní rady v několika amerických státech (Minnesotě, Novém Mexiku, Ohiu, Pensylvánii, Arkansasu a Kansasu) pokusily začlenit teorii inteligentního tvůrce do školních osnov. Tvrdí, že by se měla stát předmětem vyučovaným v hodinách přírodních věd. V asi nejznámějším soudním procesu Kitzmiller proti školní radě doverské oblasti z roku 2005 americký Nejvyšší soud stanovil, že rozhodnutí několika místních škol zařadit tuto teorii do výuky odporuje americké ústavě. Soudce John E. Jones III. prohlásil, že teorie inteligentního tvůrce není vědecká, protože spočívá na čistě náboženských základech.
Věda a víra.
Teorie inteligentního tvůrce je totiž nejen kompatibilní s náboženskou vírou svých zastánců, ale i na ní i závisí. Její zastánci se většinou snaží popírat darwinismus a evoluční teorii nikoli proto, že by byli skeptičtí vůči vědecké metodě jako takové. Jejich základní důvod je osobní - najít místo pro víru ve svém soukromém životě. A bylo by popřením všech liberálních svobod, kdyby se jim tento přístup měl zakazovat. Stejným popíráním svobod však je vnucovat svoje přesvědčení ostatním lidem. Co když se však školní rada, legitimně zvolená většinou rodičů, v rámci své působnosti rozhodne, že je Darwinova teorie skutečně chybná? Nemá pak právo, ptá se americký filozof a teoretik práva Ronald Dworkin, ušetřit děti výuky této chybné nauky stejně, jako se zakázalo učitelům učit, že Země je placatá?
Vědecký důkaz.
Evoluce, jak říká biolog Jan Zrzavý, je hypotéza, kterou jsme si vymysleli k vysvětlení námi pozorovaných věcí. Teorie inteligentního tvůrce je tak jen jinou hypotézou, která má vysvětlit totéž. Kritici evoluční teorie tvrdí, že toto pojetí dokáže vysvětlit pouze něco, zatímco koncept inteligentního tvůrce naopak všechno. Právě proto je však jako nezpochybnitelná hypotéza k vysvětlení zcela nevhodná. Věda totiž závisí na možnosti potvrdit či vyvrátit konkrétní teorie nějakým pozitivním důkazem. Možná může existovat důkaz, že nějaký inteligentní tvůrce dal pokyn k vývoji života na Zemi či do něj nějak zasáhl a způsobil dosud nevysvětlitelný jev. Absence vědeckého vysvětlení tohoto jevu však takovým důkazem není. Skutečnost, že dosud neznáme mechanismus, který dává jasně do souvislostí kouření a rakovinu plic, ještě neznamená, že musíme přijmout teorii, podle níž je tato nemoc pro kuřáky trestem stanoveným inteligentním tvůrcem.
Střet dvou teorií.
Michael Ruse hovoří ve své knize Střet evoluce a tvůrce (The Evolution-Creation Struggle, 2005) o evoluci jako o novém náboženství či světonázoru. Konflikt teorií evoluce a inteligentního tvůrce je pro něj střetem dvou ideologií či náboženských doktrín. Zastánci evoluce svoji pozici chápou jako kulturní boj s pravicovou náboženskou ideologií. V tuto chvíli se z konceptů evoluce a inteligentního tvůrce stávají nejen biologické, ale i společenské teorie. Výslovně se tomu tak děje v různých sociobiologických studiích, které základní principy evoluce rozšiřují mimo biologii do společenských věd. Jedním z otců zakladatelů tohoto směru je i v Česku známý a překládaný Edward Wilson. Až téměř hegeliánský výklad kulturní a společenské evoluce předkládají například Robert Boyd a Peter Richerson v knize Nejen geny (Not By Genes Alone, 2006).
Memy místo genů.
Tyto snahy jednoduše aplikují jednotlivé prvky evoluční teorie na nefyzikální jevy. Snaží se popsat univerzální lidskou přirozenost včetně takových oblastí jako náboženství, agresivita či podřizování se druhým. Původně se za tímto účelem postulovaly zvláštní geny, ale tato cesta byla brzy opuštěna. Neposkytovala totiž dostatečnou oporu pro „univerzální“ výklad a postrádala potřebnou podporu v genetickém výzkumu. Sociobiologii postupně vystřídal sofistikovanější výklad evoluční psychologie, který se soustřeďuje na dílčí výzkumy sexuálního chování, strachu či racionality. Druhou možností je využití Darwinovy teorie v oblasti kultury a civilizace, kdy se však nehovoří o genech, ale o memech. Podobně jako jsou geny nositelem ucelené biologické informace, memy nesou sdělení kulturní. A podobně jako se šíří, zaniká a vyvíjí biologický život, tak se také podle této teorie Richarda Dawkinse z roku 1982 chová i kultura a společnost.
Přírodopis a občanská nauka.
Jsou-li obě tyto teorie takto propracované, nabízí se otázka, zda stále jde o problém jedné vědecké disciplíny. Přírodopis a biologie, jež se učí na základních a středních školách, si vystačí se základními evolučními principy. Konflikt teorií evoluce a inteligentního tvůrce by se mohl stát jedním z témat nově koncipované občanské nauky, která od roku 1989 v Česku stále hledá své opodstatnění. Právě v tomto předmětu by měla tato složitá témata nalézt svoje místo. Kde jinde totiž studentům ukázat problematiku, která není ani čistě vědecká, ani pouze společenská? Zároveň by se tím však otevřel prostor pro zpřístupnění dalších složitých politicko-společenských témat: potratů, peněz a politiky, médií a reklamy, daní a společenského systému solidarity, osobní svobody a bezpečnosti a podobně.
Občanská nauka by měla být důležitým předmětem, v němž by se mimo jiné probírala problémová témata zasahující do různých vědních disciplín. Učit takový předmět by bylo určitě těžké. Není totiž vůbec jisté, že by se jeho jedinou náplní okamžitě nestala mocenská politika. Jak jinak však zabránit tomu, aby školy vychovávaly sice poslušné a znalostmi oplývající lidi, kteří se však nedokáží orientovat ve složitých problémech?
