N ě m e c k á p o l i t i k a
Německý kancléř Gerhard Schröder se minulý týden sešel s francouzským premiérem Lionelem Jospinem na summitu v Postupimi. Mimo jiné zde rozptyloval obavy z možné změny německé zahraniční politiky vůči NATO a EU.
Na počátku 19. století patřily úvahy o sjednocení Německa k dobrému tónu mezi vzdělanci zemí Německého spolku. Básník J. W. Goethe se tehdy při jedné příležitosti zeptal: „Německo? Ale kde vlastně leží ta země?
Německá identita - ztotožnění s národem a státem - tehdy existovala pouze v hlavách vzdělanců a většině současníků připadala jako něco kdesi na vzdáleném obzoru. I o evropské identitě uvažovalo více jak století poté jen pár snílků.
Současná Evropa už má za sebou několik pokusů o sjednocení. Poslední přinesl nesporně mnoho pozitivních výsledků. Začal v 50. letech 20. století Montánní unií - také původně idejí Jeana Monneta - a vedl mimo jiné k vytvoření Evropského hospodářského společenství, později Evropského společenství a posléze Evropské unie.
Dnes postupuje uskutečňování ideje jednotné Evropy s daleko většími obtížemi než v Evropě rozdělené železnou oponou. Tehdy byla evropská identita jasně vymezena nejen společnými hospodářskými cíli Západu, ale i potřebou identifikace evropanství se společně sdílenými hodnotami - svobodou, demokracií a parlamentarismem.
Do roku 1989 se proces (západo)evropské integrace odehrával v jasně vymezeném prostoru a jeho sice velmi klikatá a často rozporuplná cesta se pohybovala ve stanovených politicko-geo-grafických hranicích. Občas proklamovaný cíl zahrnout do tohoto procesu i země na východ od železné opony, pochopitelně až budou i ony (moci) sdílet společné demokratické hodnoty, byl o to vzdálenější, oč více bylo patrné, že faktické rozdělení Evropy je „respektováno právě tak Západem, jako Východem. Jak známo, byl tento petrifikovaný stav studené války vlastně pohodlný.
Spíše než by se tehdy na Západě vážně uvažovalo o tom, zda a jaké problémy přinese tehdejší Evropě případné osvobození a připojení Evropy „východní , maximálně se koncem 60. let v Německu spekulovalo o „humanizaci a pozvolném uvolňování totalitního systému „reálného socialismu a o jakémsi neurčitém sbližování, které ho změní (Brandtovo „sblížením ke změně ).
Teprve zhroucení komunistického systému v samotném SSSR, které bylo připraveno spíše než ideologickou erozí tvrdou realitou jeho hospodářské neúčinnosti, do té doby mlhavou a vzdálenou perspektivu rozšiřování „Evropy rychle přiblížilo. Přispěl k tomu nepochybně obrovský tlak na rychlé (znovu)sjednocení Německa, který však byl větší na východě než na západě.
První rozšíření
V tehdejší NDR vybuchl kotel nashromážděného odporu k režimu SED, a to způsobem, který překvapil nejen vůdce režimu, ale i politiky ve Spolkové republice Německo, včetně kancléře Kohla. Účelové přizpůsobování tomuto tlaku, ke kterému se rychle připojila vládní koalice CDU/CSU a FDP a který USA aplikovaly na SSSR, neochotný akceptovat členství jednotného Německa v NATO, proběhlo i ve váhající Francii a Velké Británii. Od února 1990 bylo v podstatě dohodnuto, že vítězné velmoci druhé světové války se vzdají svých přetrvávajících práv vůči Německu jako celku a jeho sjednocení bude vyřešeno podpisem smlouvy nikoli mírové, ale „o konečné úpravě vztahů k Německu vládami obou německých států a čtyřmi velmocemi (USA, SSSR, Francií, Velkou Británií). Smlouva 2+4 ze září 1990, jak se zkráceně nazývá, tak byla po téměř dvacetileté přestávce první smlouvou, na které se velmoci rozděleného světa dohodly (od čtyřstranné smlouvy o Berlínu z roku 1971), a vůbec první mezinárodní smlouvou, kterou podepsali i zástupci obou německých států současně. Zároveň to byl poslední mezinárodněpolitický akt vlády NDR, která podle jiných během roku 1990 podepsaných německo-německých dohod k 3. 10. 1990 zanikla.
Procesem sjednocení Německa se tak vlastně uskutečnil i první akt „rozšíření evropských a transatlantických struktur, EU a NATO, na východ. Případ začleňování nových spolkových zemí SRN do Evropské unie je sice natolik specifický, že nemůže být jednoduše „okopírován dalšími postkomunistickými státy střední a východní Evropy, nicméně je velmi poučný. Je inspirativní i pro chápání toho, „kde vlastně Evropa leží , pro ideu, vizi jednotné Evropy a její geograficko-politické rozměry.
Útok na peněženky
Během jednoho jediného roku se usktečnila podstatná změna mapy „integrované Evropy: její východní hranice už neleží ve středním Německu, ale na Odře a Nise. Tato změna byla akceptována všemi členy EU, a to přes občas ventilované obavy z důsledků sjednocení Německa pro jeho politiku v Evropě. Je ovšem nutno podotknout, že k odstraňování těchto obav přispěla i cílevědomá zdrženlivost zahraniční politiky nové SRN. Nejtransparentněji například neúčast v ozbrojených jednotkách mnohonárodních sil při zásahu proti Iráku 1991 a následující bouřlivé vnitropolitické diskuse kolem účasti jednotek bundeswehru jako součásti integrovaných sil NATO na mírových akcích s mandátem OSN i mimo území členských států NATO, umožněné pak rozhodnutím spolkového ústavního soudu až v roce 1994. Kromě toho tyto obavy značně ochladly, když se zhruba od roku 1993 ukázalo, jak dlouhodobá a jak nákladná bude hospodářská transformace nových spolkových zemí a jak množící se vnitřní problémy, související s dosud nezažitou „vnitřní integrací obou částí SRN, odvádějí pozornost politiků SRN od politiky zahraniční.
Byly to především narůstající vnitřní problémy, které pomohly sociálním demokratům k vítězství v zářijových spolkových volbách 1998 a spojeným Zeleným k takovému vzestupu, který jim otevřel cestu do vládní koalice. Téměř 20procentní nezaměstnanost v nových spolkových zemích a nízký reálný růst HDP přesvědčily většinu německých voličů o nutnosti změny - k únavě z Kohla napomohl především osm let trvající útok na peněženky občanů „staré SRN.
Sociální demokraté tak mohli těžit z toho, že v roce 1990 radili k pomalejšímu postupu sjednocení Německa, a ze svého dodnes proklamovaného odporu proti razantnímu oklešťování velkorysého sociálního systému a tlaku na zvyšování příspěvků zemí na rostoucí náklady transformace nových spolkových zemí. Zároveň bylo rozšíření EU o bývalou NDR akceptováno nepochybně proto, že právo národa vyjádřit svobodně svou vůli žít v jednotném státě prostě v demokratickém systému nelze napadnout. Poněkud méně idealistický byl i fakt, že za toto akceptování ze strany Francie zaplatil Helmut Kohl souhlasem s rychlejším prohlubováním evropské integrace - Maastrichtem a urychlením kroků k zavedení Evropské měnové unie v 11 zemích EU k 1. 1. 1999.
Stabilizovat dosažené
Sjednocené Německo dnes podporuje razantně další rozšiřování EU na východ - nechce být na hranici Evropy, ale v tradiční „středové pozici v ní. V tomto ohledu se nic podstatného nezměnilo ani nástupem nové vládní sestavy spolkového kancléře Gerharda Schrödera. Jak on, tak ministr zahraničí Joseph (Joschka) Fischer jsou sice skeptičtější ohledně data přijetí nových žadatelů - oněch pěti vyvolených asociovaných členů EU ze střední a východní Evropy, se kterými byl zahájen proces vstupních rozhovorů. Prodlužování očekávaných lhůt přijetí ovšem není jen záležitostí specifickou pro německé politiky, a skepse je patrná i u všech ostatních zástupců EU.
V případě SRN stále ještě platí, že Evropa nekončí na Odře a Nise, ale sahá až do Pobaltí, k hranicím Ukrajiny, k Jaderskému moři a v dlouhodobé perspektivě i na Balkán (naopak podle Fischera je nebezpečné brát perspektivu začlenění i Turecku). Nespornou výhodou pro současné Německo pak je, že toto další (jakkoliv rozsáhlé) rozšíření Evropy už nebude financovat samo, a že dokonce - pokud se mu to podaří v Bruselu prosadit - bude přispívat na vzniklé výdaje méně. Nadto se bude zasazovat o rozšíření pravomocí legislativy (Evropského parlamentu) na úkor exekutivy (Evropské komise) a o odstranění dosavadního „nadměrného vlivu malých členů EU v systému dnešních patnácti členů.
Za těchto změněných podmínek bere případné další rozšiřování EU na východ velmi velkoryse. Zda je tato vize velké Evropy uskutečnitelná, pochopitelně závisí na mnoha okolnostech a také na dalším postupu vnitřních reforem, tak opatrně zahájeném v Amsterdamu 1997. Je však důležité, že tato vize v Německu existuje - minimálně v kruzích určujících spolkovou zahraniční politiku. Po nejnovějším „zaskřípání na německo-francouzském summitu v Postupimi se sice ukazuje, že německá vize rozšíření EU se více než dříve přizpůsobuje vizi francouzské, alespoň co se jejího časového rozměru týče a chápání vnitřních reforem EU jako podmínky, která musí být splněna před rozšířením. Na jejím základním obsahu se však nic podstatného nemění.
Příslušnost k Evropě je axiomem i pro většinu občanů SRN - je však varující, že podle posledních analýz průzkumů veřejného mínění (za roky 1995, 1996), které sice tento axiom nezpochybnily, klesá nejen ochota rozšiřovat EU (ať už na východ, či jinam), ale i integraci prohlubovat ve prospěch „stabilizování dosaženého . Kromě toho z nich vyplývá, že vlastně většina prostých občanů „nerozumí, co je Evropa - to je nevyzná se ve spleti složitých kompetencí institucí EU a také o tyto institucionální záležitosti ztrácí zájem. Nad touto skutečností, a ne nad jakýmsi menším nadšením pro rozšiřování EU u nové rudo-zelené koalice, je třeba se zamyslet.
