Rusové sázejí na nejednotnost EU v oblasti energetické politiky
Vrcholné setkání představitelů Ruské federace a Evropské unie, které proběhlo 18. května v Samaře, bylo dalším kaménkem do kontroverzní mozaiky slov a činů, již v posledních měsících Rusko vytváří. Jako by v obrazu Ruska znovu začala prosvítat sovětská freska.
Evropské protesty.
Z úst německé kancléřky Angely Merkelové a předsedy Evropské komise Josého Manuela Barrosa se ruský prezident Vladimir Putin dočkal snad nejzřetelnějších vyjádření na obranu svobody projevu, demokracie a lidských práv. V ruském postoji je vnitřní rozpor. Pokud je opozice opravdu marginální, proč proti ní tak tvrdě zasahují (obvinění z porušení zákona neobstojí)? Ruské úřady neváhají zadržovat a sledovat dokonce i zahraniční novináře (naposledy o tom podal šokující svědectví korespondent německého týdeníku Fokus). Barroso se podivil, jak je možné, že země s tak obrovským bezpečnostním aparátem nedokáže vypátrat vrahy ruských novinářů.
Předstírané sebevědomí Moskvy.
Příprava nové Dohody o partnerství a spolupráci mezi EU a Ruskou federací (RF) se kvůli neshodám odsouvá. Rusové naznačují, že v listopadu nepožádají o automatické prodloužení platnosti dosavadní dohody o jeden rok. Tím zpochybňují i svůj vstup do Světové obchodní organizace (WTO), o němž ještě loni Putin hovořil jako o pozitivním potvrzení statutu světové ekonomiky pro Rusko. Členství v WTO je podmínkou pro jednání o zóně volného obchodu mezi RF a EU, která je v ruském zájmu, třebaže v klíčové oblasti exportu plynu existují dlouhodobé dohody. EU zůstává nejspolehlivějším trhem pro ruský export. Z Moskvy se sice ozývají sebevědomé hlasy o tom, že Evropa není jediným možným trhem, protože existují možnosti odbytu v Asii, především v Číně. Nedávné dohody s Kazachstánem a Turkmenistánem týkající se tranzitu plynu přes ruské území však svědčí o tom, že východní karta není ani zdaleka tak silná, jak by si v Moskvě přáli.
Obtížný partner.
Putinovo Rusko je obtížným partnerem. Už sice dávno není totalitním státem, avšak současně není ani demokratickou zemí, v níž vládne nejen vláda, ale i právo. Problémem Ruska není jen nedodržování občanských práv, ale také pravidel tržního hospodářství a vlády práva v ekonomice. Rusko není nepřítelem, byť ústy svých generálů rádo připomíná svůj ohromný strategický arzenál, ale konkurentem, který - jak prohlásil prezident Putin - musí svoje zájmy „prosazovat stejně profesionálně jako jeho partneři“.
Návrat k impériu.
Zbigniew Brzezinski počátkem devadesátých let napsal, že Rusko může být impériem, či demokracií, nikoliv však obojím zároveň. V době, kdy Rusko opouštělo výspy své imperiální moci, to znělo nadějně. Zejména ve střední Evropě. Stratégové v Moskvě se v devadesátých letech zabývali ztrátou politického vlivu ve střední a východní Evropě poté, co se stažení sovětských vojsk ze střední Evropy a nezávislých baltských států stalo nevyhnutelné. Dnes se zdá, že se prezidentu Putinovi podařilo vrátit demokraticky vykolejené Rusko tam, kam patří, na širokorozchodnou imperiální magistrálu. Stačilo podojit zlatou krávu plynu a ropy, neočekávaně ztučnělou růstem cen v posledních letech, a iluze dynamicky rostoucí ruské ekonomiky je téměř dokonalá.
Nestabilní surovinová ekonomika.
Ekonomové však odhadují, že bez zahrnutí výnosů z prodeje ropy a plynu nepřesahuje růst HDP v Ruské federaci jedno procento. Ekonomicky tedy stojí ruský obr na vratkých nohách exportu surovin, který závisí na kvalitním průzkumu, na rozsáhlých investicích do přípravy nalezišť a moderních technologií dobývání, bezpečné a levné dopravy, na zajištění stálého odbytu a prodeje za co nejvýhodnější ceny. Nezdar v kterékoli části produkčního cyklu může ohrozit ekonomický úspěch surovinové ekonomiky.
Separátní přístup.
Jedním z důvodů je to, že Rusko nikdy nebralo vážně proces evropské integrace. Skutečně strategickým partnerem pro něj vždy byli tradiční rivalové, jako Spojené státy, Francie, Německo, Itálie a Velká Británie, s nimiž je možno, ba záhodno jednat přímo. Z důvodů praktických i prestižních Rusko dávalo vždy přednost tomuto přístupu. Pro Spojené státy ovšem důležitost Ruska po skončení studené války poklesla a není srovnatelná s významem někdejšího Sovětského svazu. Vztahy s Ruskem nejsou pro Američany cílem samy o sobě, nýbrž funkcí širších globálních zájmů, ať jde například o severní Koreu či Írán. Naopak pro západoevropské státy se po skončení studené války ve vztazích s Ruskem otevřely lákavé a lichotivé možnosti k samostatným ouverturám. To Rusko jen utvrdilo v přesvědčení, že Evropská unie je pouze jakousi nadstavbou v rukách jednotlivých států, s nimiž je možné se separátně dohodnout.
Jiný právní rámec.
Teprve v předvečer rozšíření EU začali Rusové analyzovat ekonomické dopady tohoto kroku a předkládat požadavky na kompenzace údajných ekonomických ztrát. Nikdy nepřestali uvažovat v rámci hry s nulovým součtem, která i v ekonomické oblasti vyžaduje rovnoprávnost a reciprocitu. Integrace Evropy a Ruska na základě energetického společenství podle vzoru Evropského společenství uhlí a oceli tedy zůstala pouhým sněním. V praxi to znamená, že právní rámec podnikání ruská vláda považuje za rovnocenný s evropským právem a nehodlá přistoupit na jeho přizpůsobení evropským normám. Chtějí-li Evropané investovat do ruské energetiky, vyžadují Rusové pro své státní společnosti stejné právo, zejména v případě podílů na evropských distribučních společností. Považují investoři právní prostředí v EU a RF z hlediska rizik za ekvivalentní? Jistě ne, ale málokdo to přizná veřejně, neboť v Rusku vidí ohromné příležitosti, které stojí i za velká rizika. Každý dobře ví o případech, kdy ruské úřady pod rozličnými záminkami ohrožují zahraniční investice.
Existují hranice solidarity?
Na rozdíl od Sovětského svazu, který dodávky ropy a plynu za železnou oponu plnil zcela předvídatelně, Rusko není považováno za zcela spolehlivého dodavatele. Experti dokládají, že většina výpadků dodávek z Ruska v posledních patnácti letech měla cílený politický podtext. Nejde jen o nedávné případy ruského postupu vůči Bělorusku, Ukrajině či baltským státům. Je proto jen logické, že EU požaduje záruky a konzultační mechanismus, který by předešel překvapivým výpadkům a energetickým šokům.
Rusové doufají, že velké evropské země poučí ostatní a že jejich zájem na rozvoji vztahů povede k rychlému překonání zaťatého odporu „potížistů“ - Polska, Lotyšska a Estonska. Ruský prezident Putin k tomu nepřímo vyzval, když se v Samaře příznačně dotázal, existují-li hranice solidarity v rámci EU - vždyť polské postoje jsou ekonomicky sobecké a neodpovídající zájmům EU.
Dodavatelský kartel.
EU a Rusko se sice vzájemně ujišťují o oboustranné závislosti, ale zároveň usilují o co nejlepší vyjednávací pozici. Rusové stavějí ekonomicky především na dodávkách surovin a energie a politicky na svém vetu v Radě bezpečnosti OSN. To se dnes týká hlavně jednání o budoucím statutu Kosova a o sankcích vůči Íránu. Rusové sázejí na nejednotnost Evropské unie a jednají separátně nejen s velkými zeměmi, ale nabízejí i lákavé příležitosti Slovákům, Maďarům, Rakušanům. Bude-li EU vyjednávat jako celek, stane se v očích Ruska spotřebitelským kartelem, proti němuž hrozí s ostatními exportéry surovin vytvořit sdružení dodavatelské. Společně s Íránem a Katarem disponuje 60 procenty světových zásob plynu a usiluje také o dohodu s Alžírskem.
Nechuť k jednotné energetické politice.
Jednotná energetická politika EU téměř neexistuje. V českém zájmu je podporovat její vznik, a to prostřednictvím dalších vnitřních politik unie, které posilují společný zájem. Liberalizace vnitřního trhu by dlouhodobě vedla k šetrnějšímu nakládání s importovanými zdroji a snížila závislost na jejich dovozu. Má však své silné odpůrce. Obavy spotřebitelů v dojemné shodě se zájmy velkých energetických společností zatím drží evropské politiky v patu.
