V roce 1973 vydal
americký hospodářský historik Charles Kindleberger knihu The World in
Depression, v níž formuloval hypotézu hegemonické stability, kterou
později rozpracovala politická věda. Kindleberger dospěl k tomu, že Velká
hospodářská krize z roku 1929 byla tak rozsáhlá, hluboká a trvala tak
dlouho, protože neexistovala země, která by byla schopná a ochotná převzít roli
světového stabilizátora. Velká Británie byla oslabena, přinucena opustit zlatý
standard a nemohla se této role zhostit, Spojené státy jako nastupující mocnost
ještě do této role nedorostla. Světový lídr musí převzít zodpovědnost a náklady
za poskytování mezinárodních veřejných statků.
Tyto statky jsou především vytvoření odbytiště pro
„distress goods“ v době, kdy nikdo kupovat nechce; o poskytnutí likvidity
potenciálním vypůjčovatelům z řad firem, vlád či bank; a sloužit jako
věřitel poslední instance. Později k nim Kindleberger přidal ještě dva:
udržení stability devizových kurzů a koordinátor makroekonomické politiky.
Eurozóna či evropská ekonomika tvoří dost propojený celek, abychom i v rámci ní mohli uvažovat o hegemonovi. Jediným kandidátem je Německo, jelikož jiné země nemají potřebnou sílu (Francie dávno ne, má problémy sama se sebou, Itálie jím mohla být naposledy v období městských států, střední a východní Evropa si libuje v černém pasažérství a sílu nebude mít ještě dlouho, …).
Příkladem sdílení zátěže, kterou přinesla koronavirová
krize, je kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky, která masivně
nakupuje dluhopisy, aby ulevila Itálii a dalším oslabeným státům, aby se jim
neúměrně nezvýšily náklady financování dluhu. ECB nahrazuje částečně absenci
fiskální unie v EU. Jelikož státy v eurozóně nemohou devalvovat měnu,
ECB musí oslabovat společnou měnu, aby jim ulevila.
Proti nákupu dluhopisů – a tedy sdílení společné zátěže – se však postavil německý nejvyšší soud, který zpochybňuje „vyváženost“ programu kvantitativního uvolňování (PSPP). O podpoře společných dluhopisů ze strany Německa řeč být také nemůže. To je tedy Kindlebergerův bod „koordinace makroekonomické politiky“.
Měla by Evropská centrální banka nakupovat dluhopisy?
Zájem německá je samozřejmě národní i
v poskytování likvidity podnikům a ve funkci věřitele poslední instance.
Udržování stability kurzu je automaticky vyloučeno využíváním společné měny.
Zbývá tedy vytvoření trhu pro distress goods, kde by
Německo mohlo sehrát obrovskou roli stabilizátora. Jestli zavede šrotovné,
podpoří automobilový sektor napříč Evropou. I když Němci jsou ve vkusu
k automobilům výrazně nacionalističtí, poptávka by mohla podpořit, jak ekonomiky
dodavatelských států jako je Česko, tak poptávku po francouzských nebo
italských autech.
Podle dosavadního návrhu německých automobilek by byl
podpořen až 3000 eury nákup úsporných dieselových a benzinových automobilů a až
4000 eur by mohli dostat kupující hybridů či elektromobilů. Německo – notoricky
přebytkový stát – by tak přece jen mohlo částečně evropskou ekonomiku
stabilizovat.
