Evropou obchází strašidlo takzvaných ekologických daní. Už jsme si zvykli, že zdražování benzinu vláda pokaždé obhajuje nutností myslet na přírodu. Je to nesmysl, spotřební daň na pohonné hmoty pomáhá především státní kase. Bohužel, stokrát opakovaná lež se stala pravdou a má tendenci expandovat.
Po vstupu do Evropské unie už se můžeme těšit na to, že „zelenou“ daň odvedeme i z elektřiny, plynu a uhlí. Každý student prvního ročníku vysoké školy ekonomické ví, že u komodit jako je benzin či elektřina nemá zdražování valný vliv na spotřebu. Lidé si spíše odepřou dražší maso či lístky do kina než cestu autem do práce či mytí nádobí v myčce. Samozřejmě ani ve vládě nejsou hlupáci a dobře vědí, že na benzinu či elektřině erár vydělá přesně tolik, o kolik zvedne sazby, což už není pravda u jiných daní. Právě proto mají státní plánovači tak rádi spotřební daně. Příroda přijde zkrátka. Exhalace zůstanou stejné. Kdyby vláda alespoň investovala desítky miliard vybrané ze spotřební daně do ekologie, vypadalo by to u nás jako v Kanadě. Vypadá snad? Tohle jsou obecně známá fakta. Bohužel, automobilisté dostali od zelených propagátorů nálepku těch nejhorších škůdců, takže se ani neodváží ozvat - a kdyby snad ano, budou snadno překřičeni. V poslední době se jako ten nejpádnější argument používá zaříkadlo: chce to EU. Jenomže U nie si nežádá pouze obětiny z benzinu, ona zavádí i povinné zdanění energií. Tady už nejde říkat, jako u benzinu: ať boháči jezdí autobusem a zboží se vozí po železnici. Kdyby měli zelení socialisté použít obdobnou argumentaci, museli by říci: ať si rodiny méně topí a ať si děti čtou při svíčce. Takže přišli s něčím jiným. Kdyby prý některé státy EU nezavedly spotřební daň na elektřinu, uhlí a plyn, znamenalo by to pro firmy z těchto zemí nekalou konkurenční výhodu. Další doklad, jak jeden nesmysl plodí horu dalších. Na radu lorda Keynese jsme připustili, že daně neslouží prostě jen k zajištění příjmů státu, ale mohou být i nástrojem sociální a hospodářské politiky. Pak přišla na řadu ekologie, nyní už mají berně dokonce garantovat konkurenční prostředí. Možná jednou někdo přijde na to, že prostřednictvím různě vysokých daňových sazeb by šlo odstraňovat diskriminaci pohlaví či rasy. Spotřebním daním na paliva a energie nakonec nelze upřít, že v delším období motivují k hledání úspor. Jenomže i tento příspěvek ke zdravějšímu životnímu prostředí je jen hypotetický. Za prvé, sankčním zdaněním těchto citlivých komodit vláda podvazuje hospodářský růst a tím i celkovou možnost investovat do nových šetrnějších technologií. Za druhé, nositelem inovací není vláda, ale soukromé subjekty, a právě ty budou mít méně prostředků a nakonec i chuti investovat v přeregulované a předaněné ekonomie. A konečně za třetí, leč rozhodně ne v poslední řadě: jakmile se ujme nějaká nová, spořivá technologie, stát jí nemilosrdně zdraží o to víc, oč sníží energetickou zátěž. Příkladem může být plyn jako palivo do aut, na nějž si už vláda brousí své daňové zuby. Suma sumárum, socialistům nejde o ekologii, pouze o vyšší přísun peněz pro vládu a o možnost svévolně zasahovat do svobodného podnikání. Těžko předvídat, kde se tato daňová tvořivost zastaví. Realizace zdánlivě absurdní myšlenky, že jednou v Evropě zdaníme i vodu a vzduch, nemusí být až tak vzdálená.
