Evropa po železnici: rychlovlaky si co do pohodlí nezadají s letadly

Cestování po železnici není jen pro nekriticky nadšené šotouše. Rychlovlaky spojující evropské metropole co do výsledného času i luxusu úspěšně konkurují letadlům. A na rozdíl od auta je cestování vlakem komfortnější, navíc nejste tolik odříznutí od místních obyvatel.

Působilo to trochu podivně. Skupina mladých Američanek se urputně snažila zabezpečit své vlakové kupé před zloději. Konkrétní provedení vypadalo tak, že za dveřmi vytvořila neprostupnou síť ze šňůry, skrze niž nikdo neprošel. V bezpečí – alespoň pomyslném – tak byly ony samy i jejich zavazadla. Podobnou radu se prý dočtete v turistických průvodcích.

Scéna se odehrála před pár lety v nočním vlaku z Vídně do Benátek. A přestože se během cesty nakonec zřejmě nestalo nic, co by je jakkoli ohrozilo, událost dobře ilustruje jeden z hlavních předsudků, kterým musí cestování vlakem stále čelit. Vlaky jsou podle něj nebezpečným, špinavým a nepohodlným místem. Jenže rychlovlaky si dnes luxusem a rychlostí, kterou vás přepraví z jedné evropské metropole do druhé, často nezadají třeba ani s letadly.

Jen pro pořádek dodejme, že někdy opravdu můžete během cesty po starém kontinentě přijít o peněženku. Důkazem budiž případ známého, který se v rychlíku probudil s prořízlou kapsou a bez peněz. Vlakem se dá bez větší úhony, a naopak s velkým množstvím zážitků procestovat podstatná část Evropy. Autorka těchto řádků se vydala s batohem na zádech na cestu po kontinentu trvající zhruba tři týdny. Nejzazším bodem byl portugalský Lisabon. Cesta do něj vedla přes Itálii, jižní Francii a Španělsko, trasa zpět pak přes Paříž a Amsterdam.

Rychlovlak i úzkokolejka za příplatek

Upřímně řečeno šlo tehdy hlavně o to, jak s nízkými náklady procestovat velkou část Evropy. Vlak ale mohou turisté zvolit i z jiných důvodů. Pro někoho třeba představuje ekologický způsob dopravy. Důležitou roli však hraje i komfort. Na rozdíl od auta se totiž nemusíte střídat za volantem a nohy si můžete protáhnout, kdykoli chcete, procházkou třeba do jídelního vozu.

Navíc – jak už bylo zmíněno dříve – rychlovlaky spojující evropské metropole co do výsledného času i luxusu úspěšně konkurují letadlům. U lokálních spojů navíc nejste tolik odříznutí od místních obyvatel, jako když se zavřete ve vlastním autě. Shrnuto: cestování vlakem není jen pro nekriticky nadšené šotouše.

Přečtěte si další tipy Eura, kam v létě vyrazit:

Albánie: římské památky mimo civilizaci

Monako: město, kde se nešetří

Hanoj a severní Vietnam, který byl a už není

Možností, jak procestovat jednu evropskou zemi skrz naskrz nebo hned větší část starého kontinentu, jsou síťové jízdenky. Omezené jsou pouze časem, jinak umožňují podniknout prakticky neomezený počet cest a ujet libovolný počet kilometrů. Za jízdenku, která platí ve třiceti evropských zemích, dáte zhruba od sedmi do sedmnácti tisíc korun. Záleží na tom, jestli chcete cestovat pět dní nebo až měsíc.

Jízdenka pro studenty nebo seniory je přirozeně o něco levnější. Za první třídu si naopak ještě pár tisíc připlatíte. V případě jízdenky na „pouhý“ jeden stát byl loni podle statistik Českých drah největší zájem o sousední Polsko a Německo, ale také Švýcarsko, Itálii nebo Velkou Británii. Tady se osm cestovních dnů během jednoho měsíce pohybuje kolem čtyř až osmi tisíci, což je několikanásobek oproti nejlevnější Makedonii a Srbsku.

Na dálkových spojích je pak potřeba si ještě připlatit za rezervaci. U rychlovlaků ve Španělsku nebo Francii se ale pohybuje jen kolem deseti eur. Připlatit si však můžete i za opačnou variantu. Během jiné cesty musela autorka článku zaplatit příplatek za jízdu po řecké úzkokolejce do Nafplia, jednoho z nejkrásnějších městeček Peloponésu. Trať v něm koneckonců končí. Dojet v Řecku na konečnou ostatně není nic výjimečného.

Zašlá krása nádraží

Co se týče rychlovlaků, velký dojem dělá španělská železniční síť. V posledních letech se doprava na Pyrenejském poloostrově výrazně zmodernizovala. Třeba více než šest set kilometrů dlouhou trať z Barcelony do Madridu tak rychlovlak AVE urazí za zhruba dvě a půl hodiny. Průměrná cestovní rychlost činí 250 kilometrů v hodině.

Ve špičce jezdí vlaky zhruba každou půlhodinu. I takové slavné francouzské TGV vedle nich vypadá jako chudý příbuzný a za roky používání už trochu opotřebovaný příbuzný. A například z Paříže do Amsterdamu vám cesta rychlovlakem zabere o něco více než tři hodiny. Krása cestování vlakem je ale v tom, že čas, který ušetříte díky rychlovlakům, můžete zase „promrhat“ cestou autentičtějšími lokálkami.

Dostat se z jižní Francie do Barcelony tak může být dobrodružství, které zabere podstatnou část dne. Výhled z vlaku a zastávky na trase za to ale stojí. Z Madridu do Lisabonu, což je podobná vzdálenost jako z Barcelony do Madridu, pojedete více než deset hodin. Odměnou ale budiž lisabonské nádraží Oriente. Jde o jeden z objektů Expa 98, jehož stavba spolykala miliardy pesos. Výsledkem je impozantní zastřešení železničních kolejí, které působí lehce jako les stromů. Kmeny a větve z oceli jsou vyplněné sklem. Celkově působí velmi vzdušně, jako by nic nevážilo.

Nádraží obecně jsou dalším důvodem, proč se vydat na cestu vlakem. Ať už jde o rušné dopravní křižovatky ve velkých městech, nepochopitelné labyrinty (jako třeba v Miláně), nebo zapadlá malá nádraží ve venkovských oblastech. Všude je turista tak nějak blíže místním. Což někdy obnáší i snahu domluvit se nesrozumitelným jazykem s místním průvodčím, v kolik jede další vlak a zda potřebujete rezervaci. To vše v součtu způsobí, že vám ještě po letech bude v uších nostalgicky znít nádražní znělka.

Přečtěte si o ostrově, jehož obyvatelé ještě ve 20. století považovali sex s dětmi za své „kulturní právo":

Pitcairn - ostrov se zvláštními pravidly. Do 15 let vstup zakázán