Josef Zieleniec naznačuje, jak přesvědčit skeptiky
Dosáhnout dohody mezi eurooptimisty a euroskeptiky je téměř stejně náročné jako spřátelit oheň s vodou. Přesto se mnozí představitelé těchto odlišných názorových proudů shodují v jednom: dnešní Evropská unie není skutečnou demokracií. Pokusit se konečně o změnu má 105 zástupců zemí Evropské unie i kandidátských států, kteří se 28. února poprvé sjeli na jednání Konventu do Bruselu. Evropští občané, zvyklí na neprůhledné bruselské rozhodování, však pravděpodobně pouze mávnou rukou: asi zase nějaká další evropská žvanírna.
Konventu šéfuje bývalý francouzský prezident Valéry Giscard d´Estaing, kterému je 76 let. A máme tu další pochybnost. Může vysloužilý politik nasměrovat toto fórum ke skutečné reformě Evropské unie? Sám Giscard d´Estaing to však vidí jinak. Velmi se mu hodí paralela s Konventem ve Filadelfii v roce 1787. Američané tehdy vytvořili federaci a připravili Ústavu Spojených států. Filadelfskému Konventu šéfoval Benjamin Franklin, a tomu bylo 81 let.
Nezábavná technokracie.
Konvent má dva hlavní úkoly – připravit evropské instituce na rozšíření unie o desítku dalších zemí včetně Česka a přiblížit ji občanům. Italský ministr financí Giulio Tremonti (často označovaný za euroskeptika) tvrdí, že v Evropě dosud vítězí myšlenka technokracie, která je - jak se vyjádřil ve francouzském listu Le Monde - jakýmsi „pokračováním demokracie jinými prostředky“. Parlamenty členských zemí delegují pravomoci na vlády, vlády je delegují dále na bruselské technokraty (Evropskou komisi). Komise připravuje evropské zákony, které schvalují v Radě ministrů na uzavřených zasedáních nevolení zástupci členských států. Evropský parlament, volený přímo občany, zůstává do značné míry mimo, pouze následně schvaluje část rozhodnutí Rady.
Politolog Larry Siedentop uvádí, že Evropská unie nesplňuje tři základní předpoklady pro úspěšný demokratický systém. V článku pro list Financial Times napsal, že demokracie musí být lidem dostatečně srozumitelná, musí mobilizovat a formovat názory (jiným slovem – vzdělávat) a také musí být schopna lidi bavit, tedy být veřejným divadlem. Není pochyb o tom, že důležitou roli musí sehrát parlament.
Naděje českých federalistů.
S tím, aby Konvent učinil první kroky k posílení Evropského parlamentu, však nebudou souhlasit skeptici, odpůrci užší evropské integrace. Z Evropské unie by tak totiž vznikla federace a role národních států by byla ohrožena. Přesto se rýsuje možný (byť nejistý) kompromis, který lze ilustrovat na postojích jednoho ze tří českých zástupců v Konventu –bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece.
Právě Zieleniec je velkou nadějí evropských federalistů v Česku. Zástupci Unie federalistů se domnívají, že ministr zahraničí Jan Kavan bude na jednáních Konventu příliš svázán svou funkcí šéfa diplomacie, zatímco představitel ODS Jan Zahradil ze zásady jakékoliv náznaky federace odmítne. Zieleniec však veškerá očekávání mírní. Jak prohlásil před odletem do Bruselu na pražském setkání s Klubem mladých Evropanů, Konvent se nemůže stát střetem ideologií, pokud nemá zcela zkrachovat.
Bývalý ministr zahraničí vychází z předpokladu, že na odstranění demokratického deficitu unie by měli mít zájem téměř všichni. Myšlenka vrátit tvorbu zákonů na parlamentní půdu je sama o sobě atraktivní také pro odpůrce nadnárodních modelů. Základem je tedy dohodnout se na posílení parlamentního rozhodování, ať už na tom posléze vydělá Evropský parlament, nebo parlamenty členských států.
Zahradil za Havla.
Z tohoto pohledu se stává klíčovým návrh vytvořit druhou komoru Evropského parlamentu (Senát) ze zástupců parlamentů národních. A to je zřejmě přijatelné pro celé české politické spektrum. Podobný návrh přednesl také prezident Václav Havel a – světe, div se – v parlamentu ho podpořil i stínový ministr za ODS Jan Zahradil.
Federalisté mají v ruce ještě jeden trumf. Ten spočívá v jediné větě: „Federalizace je namířena proti centralizaci.“ Jestliže se tedy třeba právě ODS obává plíživé integrace unie tím, že si Evropská komise bude na základě vlastního rozhodnutí nárokovat čím dál více pravomocí, najde ve federálním proudu paradoxně spojence.
Prezident Evropského univerzitního institutu ve Florencii Yves Mény v listu Le Monde připomíná, že podobně argumentovali v roce 1787 američtí federalisté. Ve svých Listech napsali, že navrhovaná ústava není ani striktně národní, ani federální, ale že je složena z obou částí. Také jednotná Evropa by zároveň měla hájit národní rozdíly.
Otázkou je, zda skutečné federaci nakonec nebrání ti, kteří sice o „federaci“ mluví, ale zároveň tvrdě lpí na národních zájmech. Při svém setkání před Konventem takto působili i premiéři Německa a Británie Gerhard Schröder a Tony Blair. Zaměřili se totiž na výzvy k reformě nevolené Rady, v níž mohou přímo uplatnit svůj vliv, a Evropský parlament ponechali poněkud stranou.
