Osvědčený recept používají na všechny problémy Evropské unie dva její nejmocnější pilíře - Francie a Německo: Chce to jen trochu víc úředníků. V případě NATO to znamená: do Iráku poslat ještě víc zbrojních inspektorů a kontrolorů všeho druhu. Jediný patrný výsledek této iniciativy na sebe nenechal dlouho čekat.
Ukazuje nejednotnost v Severoatlantické alianci a pokračování hry odmítnutím vojenské podpory Turecku, sousedu Iráku a jediné muslimské zemi v NATO. Irácký diktátor může být spokojen. V něčem to připomíná mnichovské dny roku 1938. Lord Runciman jde na inspekci a západní spojenci už přitom předem vědí, že do střetu s diktaturou nepůjdou. Že se válce nakonec nevyhnuli, to by od té doby měla být nezpochybnitelná poučka. Ale, jak známo, nepoučitelnost je jednou ze základních lidských vlastností, která pro politiky platí dvojnásob. Naštěstí se nic v historii neopakuje ve stejné podobě. Nekompromisní postoj k teroristickým diktaturám zastávají dnes kromě USA a Velké Británie také nové demokracie v zemích bývalého sovětského bloku a konzervativní španělská vláda. V době Mnichova tu byl jen osamocený hlas Winstona Churchilla. Jak pro něj, tak i pro současnou americkou vládu mají krátkozrací mírotvorci přezdívku „váleční štváči“. Stokrát bylo prokázáno, jakými zbraněmi disponuje Irák. Koneckonců - dodávky komponentů k osvědčeným bojovým plynům, které byly použity v irácko-íránském konfliktu, pocházely také z našich chemiček. „Satelitní snímky nejsou průkazné,“ tvrdí mírotvůrci. Samozřejmě nebudou zcela detailní, nikdo přece nebude dekonspirovat své špiony. Proti snímkům z doby karibské krize jsou však ostré jako břitva. „Jde jen o naftu,“ tvrdí dále. Kdyby šlo jen o naftu, víme, že s diktátory se dá jak na vládní, tak i nevládní úrovni vyjednávat poměrně snadněji než s demokratickou vládou. Navíc víme, že přiškrcení naftových kohoutků na začátku sedmdesátých let vedlo za krátký čas k nové generaci automobilů se sníženou spotřebou pohonných hmot, k novým technologiím při těžbě ropy i k objevům nových nalezišť. Francie s Německem se zkrátka vymlouvají. Vše svědčí jenom o tom, jak probíhá postupný úpadek institucí, které se tak nadějně rozběhly na začátku padesátých let. Evropská unie, vzniklá z Evropského společenství, uplatňuje Parkinsonovy zákony v počtu úřednictva a výrobě někdy kontraproduktivních norem. K tomu socialisté, hospodářský pokles, ztráta odvahy řešit naléhavé nepopulární úkoly. Evropští členové NATO, kteří jsou schopni akce jen s využitím americké vojenské technologie. Oplátkou Americe je pak znalecké pošklebování, tak známé především v kruzích levých intelektuálů o kovbojském primitivizmu made in USA. Jakoby se potvrzovala správnost přísloví o dobrých skutcích po zásluze potrestaných. Dvakrát zachránily Spojené státy Evropu před sebevraždou. Velkorysost, jakou projevily vůči nacistickému Německu a Japonsku, brala dech. Vzpomene si někdo, že se také uvažovalo o tzv. Morgenthauově plánu, který chtěl po válce učinit z Německa agrární nevýznamnou zemi? Namísto toho byla vnucena oběma zemím jedna podmínka: nastolení demokracie. Vše vedlo posléze k blahobytu a životnímu standardu, který neměl obdoby. Není důvod si nemyslet, že podobný zlom nastane posléze i v Iráku. „Je ještě druhá Evropa“. Tímto výrokem dávají Američané najevo, že zde jsou čerstvé demokracie na východ od Labe, nerozklížené dosud pohodlím, ochotným ke sebevražedným kompromisům. Je dobré, že jsme mezi nimi.
