Přijetí eura bylo chybou, škody už však byly napáchány a překotné opuštění společné měny by situaci jen zhoršilo
Německý ministr financí Wolfgang Schäuble nedávno prohlásil, že Evropská unie „přesunula suverenitu na evropskou úroveň“. Bylo to dost překvapivé prohlášení, protože se spíš zdá, že evropské vlády dnes sledují vlastní národní zájmy agresivněji než kdykoli od druhé světové války. Měl Schäublův výrok sloužit jako bojový pokřik za větší evropskou solidaritu? Nebo šlo o pouhý trik s cílem odrazit výzvy po větším příspěvku Německa na zotavení eurozóny? Schäuble patří k nejvýznamnějším zastáncům názoru, že Německo může vést Evropu, aniž by muselo platit její účty. Z tohoto důvodu také vyzval ke změnám evropské smlouvy tak, aby zřídila institut „rozpočtového komisaře“ vybaveného pravomocí utrácet společné evropské fondy a odmítat fiskální strategie členských zemí, nebudouli v souladu se zavedenými pravidly. Podle Schäubleho by jednání o takových reformách měla začít hned po květnových volbách do europarlamentu.
Schäublova strategie sice může znít lákavě, ale přinejlepším jde o symbolický vnější nátěr pokroku. Především jsou dnes společné prostředky skrovnější a není vyhlídka, že by se zvýšily – v neposlední řadě kvůli odporu Německa. Pokud si navíc členské země zachovají fiskální suverenitu, pak nový mechanismus, jak pohrozit zemím vzpírajícím se evropským rozpočtovým pravidlům, vůbec nic nezmění.
Jestliže určitá země vyčerpá všechny ostatní možnosti, pak samozřejmě začne hrát podle pravidel, aby získala přístup k oficiálním prostředkům ? nanční záchrany. Jak ale ukázal příklad Řecka, ne vždy to dopadne podle plánů. Řecká finanční sanace koneckonců začala katastrofálně, poněvadž oddálila tolik potřebnou restrukturalizaci dluhu a vyžádala si přísná úsporná opatření. V důsledku toho zesílil vliv extremistických politických sil a na obzoru se rýsuje tragédie veřejného zdravotnictví. Přesto Schäuble ve zdánlivě nekonečné touze po dalších úsporných opatřeních pokládá Řecko za vzor pro ještě beznadějnější Ukrajinu.
ZDRÁHAVÝ HEGEMON Evropa tápe. V době, kdy je restrukturalizace dluhu v podstatě vyloučena a kdy neexistuje dostatečně velký a politicky posvěcený centrální rozpočet, který by oživil státy v nesnázích, pomazali Evropané Německo coby svého hegemona. Německo si tuto roli užívá, ale nedokáže ji hrát.
Jednoduše řečeno, Německo není ochotné utrácet peníze svých daňových poplatníků na podporu Evropy. Robustní německá ekonomika je v dnešní situaci prakticky jen vzpomínkou. HDP vzrostl v letech 2010 a 2011 meziročně o více než tři procenta, poněvadž stále prosperující čínská ekonomika udržovala vysokou poptávku po německých strojích a automobilech; jakmile však růst HDP v Číně zpomalil, zpomalil také růst německý, a to na necelé procento ročně. Tento výsledek se pravděpodobně o něco zlepší, avšak vzhledem ke stárnoucí německé populaci čeká tamní ekonomiku v dlouhodobém měřítku nízký potenciální růst.
Německo tedy postrádá ekonomickou dynamiku, aby mohlo podpořit Evropu finančně, a jeho představitelé nejeví ochotu podstupovat ani politická rizika. Ještě příznačnější je Schäublova obhajoba plánu „přímých měnových transakcí“ (OMT) Evropské centrální banky. Ačkoli se německá Bundesbank vehementně (a právem) stavěla proti programu OMT – jelikož se tento plán zaměřuje na solventnost států, a nikoli na ohrožení likvidity, čímž vytváří „pokoutní“ fiskální unii –, vláda pocítila úlevu, když německý ústavní soud při posuzování legálnosti OMT nakonec přehodil tento horký brambor na Evropský soudní dvůr. Vytvoření skutečné fiskální unie by koneckonců vyžadovalo silný politický závazek – a spoustu namáhavé práce.
UŠMUDLANÁ SYMBOLIKA EU je inspirativní politickou strukturou, která se snaží prolomit ustálenou formu národního státu z 19. století. Pokrok směrem k této idealistické vizi však nemůže být nadále závislý na ušmudlané symbolice. Euro bylo nejsmělejším z těchto symbolů – konstruktem pochybné ekonomické hodnoty s dobře doloženými slabými místy. Jeho zavedení bylo aktem ekonomické domýšlivosti, která si vyžádala daň daleko za hranicemi Evropy.
Evropští lídři dnes dávají volný průchod triumfalismu a současnou hospodářskou úlevu pokládají za potvrzení platnosti zkrachovalých nadnárodních struktur řízení. Hloubka a trvalost probíhající krize však odhalily fundamentální slabiny eura a měly by sloužit jako varování, že dnešní technokratické náplasti nemusejí při dalším šoku vydržet.
Bohužel se zdá, že smělé kroky k řešení těchto slabin nejsou na obzoru o nic více než kdykoli dříve. Zřeknutí se určité kontroly nad národními rozpočty v zájmu dosažení fiskální integrace se jeví jako politicky neprůchodné a řeči o změnách smlouvy – i kdyby vycházely z úst německého ministra financí – prakticky nejsou ničím více než prázdným rétorickým cvičením.
Přijetí eura bylo chybou. Škody už však byly napáchány a překotné opuštění společné měny by situaci pouze zhoršilo. Protože státy nejeví ochotu vzdát se suverenity, zůstává jedinou možností pro Evropu odhodit zdání centralizované koordinace a ponechat na státech a bankách, aby se se svými věřiteli vyrovnaly – a nechaly se jimi ztrestat – samy. Úkrok zpět k tomuto stabilnějšímu řešení možná představuje jedinou cestu vpřed.
O autorovi| ASHOKA MODY, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka bývalý šéf mise MMF pro Německo a Irsko, hostující profesor mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních záležitostí Woodrowa Wilsona při Princetonské univerzitě
