Musíme zrychlit systém vyřizování žádostí o azyl a lépe rozdělit uprchlické „břemeno“ mezi více států
Mnoho Evropanů má pocit, že jak se přes hranice valí proud migrantů, je jejich vlast vystavena útoku. Ať už se s uprchlíky setkávají na vlastní kůži, nebo je vidí jen na fotografiích rozesetých v tisku, Evropané jsou si dobře vědomi ohromného počtu zoufalých lidí, kteří se všemi prostředky snaží proniknout na území Evropské unie. Toto vědomí se však teprve musí přetavit v jednotnou reakci.
Zdá se, že sílí napětí mezi členskými státy, snad proto, že se tento problém v jednotlivých zemích tolik liší. V přepočtu na obyvatele dostává Švédsko patnáctkrát víc žádostí o azyl než Británie, která oficiálně zaujímá nejvíce nepřátelský postoj k uprchlíkům. Hlavní destinací se teď stalo Německo, které přijímá téměř 40 procent úhrnu EU; i v přepočtu na obyvatele se jedná o několikanásobek průměru EU.
Samozřejmě existují jasná pravidla stanovení odpovědnosti za uprchlíky: podle takzvaného dublinského systému odpovědnost za žádost o azyl nese první členský stát EU, jehož hranice běženec překročí. To je však zjevně problematické, neboť to veškerou zátěž spojenou s uprchlíky klade na hraniční země EU. Nemusel to být velký problém v 90. letech minulého století, kdy země EU společně přijímaly jen 300 tisíc žádostí o azyl ročně, ale nemůže to fungovat v roce, kdy se očekává, že úhrn bude trojnásobkem tohoto čísla.
Menší hraniční země jako Maďarsko a Řecko jednoduše nemají kapacity k registraci a ubytování statisíců žadatelů o azyl. Větší země jako Itálie jsou zase motivovány vysoké počty běženců připlouvajících k jejich břehům přehlížet, poněvadž vědí, že když nic nepodniknou, uprchlíci nejspíš zamíří jinam (zejména do severní Evropy).
Německo teď připustilo, že dublinský systém je neudržitelný, a rozhodlo se vypořádat všechny žádosti Syřanů o azyl, bez ohledu na to, kudy do EU vstoupili. Toto rozhodnutí bylo zřejmě přinejmenším zčásti motivováno tím, že je těžké určit, kudy uprchlík prvně vstoupil do EU, vzhledem k tomu, jak prostupné jsou vnitřní hranice. Německý pocit odpovědnosti v této věci pravděpodobně upevnil rozsudek Soudního dvora EU z roku 2013, že Německo nemůže vrátit íránského uprchlíka do Řecka (kde by žadatel podle nálezu mohl být „vystaven skutečnému riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení“).
NEFÉR ŘEŠENÍ JE LEPŠÍ NEŽ NIC
Německo je největší členskou zemí EU co do počtu obyvatel i výše HDP; v jistém ohledu tedy dává smysl, že se ujímá vedení. Jenže Německo tvoří jen necelou pětinu obyvatel EU a méně než čtvrtinu jejího hospodářství. Jinými slovy, ani Německo dnes nedokáže zvládnout všechny evropské běžence.
Před několika měsíci se Evropská komise pokusila tento problém vyřešit odvážným návrhem rozdělit uprchlíky mezi členské státy podle jednoduché rovnice, která zohledňuje počet obyvatel a výši HDP. Plán byl ovšem odmítnut a členské státy – zejména ty s nejnižším počtem uprchlíků – tvrdily, že představuje nepřiměřený zásah do vnitřních záležitostí. Tak se EU ocitla v obvyklém patu: všichni uznávají existenci problému, ale k jeho řešení je nutná jednomyslná shoda, jíž nelze dosáhnout, protože každá země hájí jen své vlastní zájmy. Jedinou cestou vpřed je přinejmenším dočasně vynechat země, které mají největší nechuť přijímat přistěhovalce, a dospět k řešení, které bude zahrnovat jen ty, kdo jsou ochotni se o břemeno podělit. To se sice asi bude zdát nefér, ale vzhledem k tomu, že hranice Evropy překročí každý den další běženci, EU si nemůže dovolit aktivitu odkládat.
Nastalá krize má však ještě další rozměr, který její řešení dále komplikuje. Všichni migranti nejsou z konfliktních oblastí, jako je Sýrie, a podle mezinárodního práva tedy nemají právo na azyl. Přichází také řada ekonomických migrantů, například z chudších částí Balkánu, v naději, že uniknou chudobě své domovské země – a jsou přitom ochotni zneužít systém rozhodování o azylu.
Podat si žádost, třeba i bez šance na úspěch, je lákavé, protože do doby, než bude zamítnuta, získá žadatel základní ubytování, sociální služby (včetně zdravotní péče) a kapesné ve výši, která může snadno převyšovat mzdy v jeho domovské zemi. Strávit několik měsíců v severní Evropě, zatímco se vyřizuje žádost o azyl, je mnohem výhodnější než vrátit se domů k práci, kterou si člověk sotva vydělá na živobytí, anebo do nezaměstnanosti.
ZDROJE STRACHU A VZTEKU
Jak se počet žadatelů o azyl zvyšuje, prodlužuje se doba nezbytná k vyřízení jejich žádostí, takže přitažlivost systému pro ekonomické migranty ještě sílí. A skutečně, téměř polovina všech žadatelů o azyl v Německu dnes pochází z bezpečných zemí, jako jsou Srbsko, Albánie či Makedonie. Jelikož evropští populisté zneužívají takové případy „sociální turistiky“ k zasévání strachu a vzteku do mysli evropské veřejnosti, je čím dál těžší dosáhnout dohody, která by vyšla vstříc skutečným uprchlíkům.
Za těchto okolností musí EU vyvinout úsilí na dvou frontách. Zaprvé je naléhavě nutné, aby členské země posílily kapacity pro zúřadování žádostí o azyl, aby dokázaly rychle určit ty, kdo si zaslouží ochranu. Zadruhé při poskytování přístřeší těm, kteří azyl získají, musí EU zlepšit systém sdílení břemene – ideálně napříč všemi zeměmi, ale případně i nejdříve v rámci menší skupiny. Bez takových opatření nesplníme nároky mezinárodního práva – ani základní morálky.
O autorovi| DANIEL GROS, ředitel bruselského think tanku Centre for European Policy Studies
