Střet Nizozemska a Turecka ukázal, jak nerozhodná je evropská diplomacie tváří v tvář odhodlanému protivníkovi
Chlapci kolem patnácti let stáli minulý týden před budovou nizozemského konzulátu v Istanbulu, v jedné ruce pomeranč, v druhé nůž. Na povel se nůž zařízl do pomeranče; mladé ruce poté drtily naříznuté plody, až oranžová šťáva tekla proudem. Sdělení akce bylo nepřehlédnutelné: mladíci jsou členy mládežnické organizace strany AKP, z níž vzešel turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Pomeranče symbolizovaly národní barvu Nizozemska a násilný proces, jemuž byly vystaveny, netřeba podrobněji vysvětlovat.
Jinak řečeno Erdoganovi mladí stoupenci byli osobně rozhořčeni tím, že Nizozemsko odepřelo v sobotu 11. března vstup do země ministrovi zahraničí Mevlutu Qavu^ogluovi. Ministr do země mířil, aby tam dělal kampaň před Erdoganovým ústavním referendem, jež by z prezidenta udělalo něco na půli cesty mezi sultánem a Bohem.
(Český politik si o takové podpoře může nechat jen zdát; kdyby třeba Albánie zabránila ve vstupu ministru Zaorálkovi, pošleme do Tirany protestní nótu, ale potají budeme Albáncům spíš závidět.)
Skutečnost je taková, že Nizozemci šéfa turecké diplomacie žádali, aby nejezdil, protože sami mají před volbami (v nichž nakonec liberálové premiéra Marka Rutteho přesvědčivě vyhráli) a očekávaný nepokoj by jen nahrál populistům. Qavu^oglu nizozemskou žádost ovšem ignoroval. Když mu tedy Nizozemci pár hodin před odletem vzkázali, že jeho letadlu odebrali povolení k přistání, dostal ministr, co mu patřilo - hrubou záplatu na hrubý pytel.
Výměna vlajek
Den předtím odepřela nizozemská policie vstup turecké ministryni pro rodinu a sociální záležitosti Fatmě Betul Sayanové a odvezla ji ze země (na německé území, asi aby demonstrovali, co si myslí o jednotě evropské diplomacie).
V sobotu pak Turci vypěnili. V Istanbulu vlezl jakýsi mladík do budovy nizozemského konzulátu a namísto nizozemské vlajky tam na chvíli vyvěsil tureckou.
V Rotterdamu na místě očekávaného ministrova projevu demonstrovaly stovky, možná tisícovky Erdoganových příznivců. Obě země si vyměňovaly jedno ostré prohlášení za druhým.
Prezident Erdogan nemá v Evropě mnoho příznivců a jeho mezinárodně vedená kampaň (mimochodem docela zbytečná, protože schválení nové ústavy v dubnovém referendu je prakticky jistá věc) pozvedla nejedno obočí. Nizozemci se svou relativně otevřenou reakcí však zůstali osamoceni.
První zákaz toho typu totiž nevydali oni, nýbrž Německo. Druhého března bez udání důvodu zrušili mítink AKP v Gaggenau, na němž měl mluvit turecký ministr spravedlnosti Bekir Bozdag - ačkoli o týden předtím tam měly dvě různá setkání turecké opoziční strany.
Pátého března nemohl uskutečnit plánované vystoupení ministr hospodářství Nihat Zeybekci ve dvou městech u Kolína nad Rýnem (Porz a Frechen).
Na druhý den úřady odebraly povolení k vystoupení exministrovi energetiky Taneru Yildizovi v Norimberku. A ještě den poté odmítly tři podniky hostit setkání Mevluta Cavu Soglua v Hamburku; ministr zahraničí vzal nakonec zavděk tamním konzulátem. Ve všech případech byly ve hře technické či bezpečnostní důvody.
Jako za Švejka
Ještě zábavněji postupovali Rakušané.
Desátého března zakázali mluvit exministru Yildizovi na křtu knihy ve Vorarlbergu; měli oprávněné obavy, že by tam „pronášel politické projevy“. O den později zakázaly úřady mítinky AKP v Linci, Herzogenburgu a Wiener Neustadtu - vždy z obav z „porušování požárních předpisů“. Simultánně probuzená starost o schopnost vzdorovat ohni na různých místech země dala vzpomenout na c. a k. železničáře, kteří nesměli stávkovat, a rozhodli se proto dodržovat všechny předpisy do puntíku. Výsledek byl stejný: nevyjel jediný vlak.
Oficiálně však nikdo neřekl „Erdogane, zakazujeme ti kampaň, protože považujeme tvoji politiku za ohyzdnou“. Jednak je to v rozporu s politickou a náboženskou neutralitou, již nosí liberální demokracie na klopě; apak také Erdogan drží v Turecku na 3,5 milionu uprchlíků ze Sýrie a spol., které může kdykoli pustit dál do Evropy. Jak se ukazuje, je to potentní kombinace. 0
Turecký prezident Erdogan nemá v Evropě mnoho příznivců a jeho mezinárodně vedená kampaň pozvedla nejedno obočí. Nizozemci se svou relativně otevřenou reakcí však zůstali osamoceni.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
