Češi si prý neumějí vládnout, zněl ironicky jeden z argumentů, proč vstupujeme do EU. V každém případě nejsme sami. Řada evropských vlád selhává tváří v tvář kruciálnímu problému dneška: zkrotit tygra sociálních výdajů. (I my jsme se svezli do Unie na jeho ocase, ale dlouho se na něm neudržíme ani my, ani další země společenství.
Češi si prý neumějí vládnout, zněl ironicky jeden z argumentů, proč vstupujeme do EU. V každém případě nejsme sami. Řada evropských vlád selhává tváří v tvář kruciálnímu problému dneška: zkrotit tygra sociálních výdajů. (I my jsme se svezli do Unie na jeho ocase, ale dlouho se na něm neudržíme ani my, ani další země společenství.) Klíčová otázka zní, kdo má držet bič: Národní státy, jež prokazují fatální slabost, nebo Brusel? Evropští vládci dnes až na místní výjimky nemusí čelit rebelům či náboženským třenicím, nevedou války o vlastní legitimitu. Něco však přesto vybojovat musí, pokud má kontinent zůstat nadále bezpečným místem pro život. Bez zásadní změny pohledu na veřejné přerozdělování čeká blahobytnou Evropu v budoucnu prohra v globální ekonomické konkurenci, rozvrat, bída a s ní pravděpodobně i násilné konflikty. Dlouhodobé nastavení sociálních systémů ve většině evropských zemí je takové, že vede k přerozdělování většího objemu peněz, než kolik ekonomika dokáže dodávat do čím dál hladovějšího potrubí. A tyto nůžky se nadále rozevírají - vlivem stárnutí populace, úspěšného lobbingu odborů a v neposlední řadě kvůli stále většímu počtu voličů závislých na štědrosti vlády. Demokracie se chytila do vlastní pasti. Její podstatou je, aby elita nemohla vládnout proti vůli většiny. Jenomže nutnost dramatického sociálního řezu si uvědomuje právě jen nepočetná menšina, zatímco masa hlasitě ventiluje odpor i proti těm nejmírnějším reformám. Politici jsou z této masy vybíráni a jí každé čtyři roky skládají účty, přičemž samozřejmě touží po svém znovuzvolení. Za této situace upřednostňují svůj krátkodobý zájem, než aby racionálně mysleli na budoucnost, která přijde za nějakých dvacet třicet let. Jak z téhle tygří jámy ven? Nabízí se několik alternativ. Šanci, aby jen menšina voličů byla závislá na vládě a většina lidí naopak lpěla na nízkých daních a ekonomické svobodě, jsme bohužel v Evropě propásli. Můžeme tedy čekat, až bude situace tak katastrofální, že i masa pochopí nutnost změny kurzu. To je ta nejméně lákavá možnost. Pak ještě lze doufat, že se objeví schopný a statečný vůdce, který prosadí reformu bez ohledu na vlastní politickou perspektivu. Naděje malá, leč nikoli nulová. K těmto standardním možnostem přidává evropská integrace jednu další, byť zatím hypotetickou: Unijní direktivy donutí vlády k omezení socializmu bez ohledu na momentální mínění masy. Nutno říci, že v EU spolu bojují dvě tendence. Národní vlády se snaží skrze Brusel fixovat vlastní špatné návyky - vysoké přerozdělování, regulaci trhu práce, likvidační míru zdanění. To poslední zatím neprošlo, nicméně i tak je tato záškodnická činnost viditelnějším projevem působení Unie. V inu však v tomto případě nesou národní lobbisté, nikoli bruselští byrokraté. Ti naopak tlačili na takové věci, jako Pakt stability, tvrdou monetární politiku v eurozóně nebo postupné omezování zemědělských dotací. A je nepochybné, že bez tlaku Bruselu by česká vláda ani neuvažovala o reformě veřejných financí, která jde proti volebním slibům i přáním voličů ČSSD. Proč lidé v bruselské centrále myslí více na zdravé hospodaření Unie než na sociální výhody masy? To je prosté: Na rozdíl od národních politiků mají k demonstrující ulici o hodně dále. A racionální politiku lze dělat jedině v bezpečné vzdálenosti od hlučícího davu, to věděl již Masaryk. Levicově uvažující většina žene svými požadavky na vyšší přerozdělování do otroctví osvícenou menšinu a nakonec i sama sebe. Recept, jak řešit katastrofální rozpor mezi krátkodobými přáními masy a dlouhodobými zájmy kontinentu, je v zásadě dvojí. Buď se změní občané, což je, mírně řečeno, nereálné, nebo je třeba omezit demokracii. Přímo, zúžením volebního práva, jak navrhuje Jan Šmíd (Jak snížit daně? Omezit volby, Profit 23.6.), nebo nepřímo skrze federativní Unii. První je stěží prosaditelné ústavní cestou, protože nejprve by většina musela dobrovolně souhlasit s přiškrcením svých práv. Druhá cesta ke svobodě skrze houštinu bruselských direktiv je trnitá a plná nástrah. Ale třetí možnost nikde nevidět.
