Svoboda volného pohybu osob přináší našim zaměstnavatelům mnoho výhod. Občané Unie díky ní mohou pracovat pro české firmy.
Autor: Artklee
Zaměstnavatelé by však měli mít na paměti, že pro zaměstnávání cizinců platí speciální pravidla. Vyhnou se tak chybám, k nimž často dochází zejména v oblasti daní a pojištění.
Zaměstnávání zahraničních pracovníků je běžnou součástí podnikatelské praxe. Společnosti se musejí vyznat nejen v pracovněprávních předpisech, ale musejí vyřešit správný postup zdaňování a odvodu zákonného pojistného. O to složitější je tato oblast pro samotné zahraniční pracovníky, kteří se v komplikované právní úpravě, která je obtížně pochopitelná i pro české občany, musejí vyznat.
Vzhledem k tomu, že svoboda volného pohybu platí nejen pro Česko a pro další země Evropského společenství, ale i pro ostatní členy Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Lichtenštejnsko, Island) a pro Švýcarsko, níže uvedené závěry se budou vztahovat i na občany těchto států.
Zaměstnávání občana Unie Existuje několik forem výkonu práce občana Evropské unie u českého zaměstnavatele. Zaměstnanec může být do české společnosti vyslán za účelem poskytování služeb, může být českému zaměstnavateli „pronajat“, nebo s ním český zaměstnavatel může přímo uzavřít pracovní smlouvu. Již před uzavřením pracovní smlouvy s občanem jiného členského státu musí zaměstnavatel vyřešit, podle jakého práva bude pracovní smlouva uzavřena. Odpověď na tuto otázku bohužel v základním pracovněprávním předpisu, tedy zákoníku práce, nenalezneme, musíme se tak řídit právními předpisy o mezinárodním právu soukromém. Pracovní poměr se řídí místem výkonu práce, pokud dohodou není zvoleno právo jiného státu. Jestliže tedy zaměstnanec s bydlištěm (domicilem) na území Německa chce uzavřít pracovní smlouvu s českým zaměstnavatelem, může být uzavřena i podle německého práva. Často se zapomíná na to, že i po zapojení do volného pohybu osob v rámci Unie chce mít český stát přehled o tom, „kdo na jeho území pracuje“. Zaměstnavatelé tak mají i v případě zaměstnání občana jiného členského státu povinnost oznámit úřadu práce jeho nástup do zaměstnání a ukončení zaměstnání. Daň z příjmů zaměstnance – pozor na cizí právo
Zákon o daních z příjmů v oblasti daně z příjmů fyzických osob nerozlišuje, zda se jedná o občana Evropské unie či českého občana. Zaměstnavatel má povinnost srážet zaměstnanci zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, přičemž výpočet daně (z takzvané superhrubé mzdy) je stejný u všech zaměstnanců. Pozor však na některá plnění plynoucí z volby práva. Například pokud zaměstnanci nárokují cestovní náhrady podle cizích právních předpisů, pro účely daně z příjmů je nutné cestovní náhrady přepočítat na „české“ podmínky. Cestovní náhrady nejsou předmětem daně, ovšem pouze do výše stanovené českým zákoníkem práce.
Nelze apriori říci, že každý zahraniční zaměstnanec je povinen v České republice podat daňové přiznání, které je (zvláště pak pro cizince) poměrně komplikované. Záleží na struktuře příjmů a na skutečnosti, zda je zaměstnanec v Česku považován za daňového rezidenta (s povinností zdaňovat zde své celosvětové příjmy) nebo nerezidenta. V mnoha případech postačí vyhotovit roční zúčtování. Bohužel v praxi se lze často setkat se situací, kdy zaměstnavatel odmítá provést roční zúčtování z důvodu, že
zaměstnanec je „cizinec“.
Sociální a zdravotní pojištění S Nařízením Rady (EHS) 1408/71, upravujícím oblast sociálního a zdravotního pojištění v rámci Evropské unie (či přesněji řečeno EHP a Švýcarska), se většina zaměstnavatelů zřejmě již setkala. Na tomto poli se přesto chybuje. Jedním ze základních principů je účast na pojištění a odvod pojistného ze všech příjmů v jediné zemi, a to v té, kde je práce vykonávána. Nařízení však obsahuje řadu výjimek z tohoto pravidla. Udělení výjimky (to znamená příslušnost k právním předpisům jiného členského státu) dokládá zaměstnanec formulářem E101. Ten však neznamená pro českého zaměstnavatele konec starostí s odvody pojistného za zaměstnance, který formulář E101 předloží. Právě naopak: z příjmu, který zaměstnavatel vyplácí, musí být placeno sociální (a zdravotní) pojištění do systému toho státu, který formulář vydal. Pro zaměstnavatele to zpravidla znamená povinnost registrace a odvod zákonného pojistného v jiném členském státě a podle tamních právních předpisů. Vysílání pracovníků do České republiky
Uzavření lokální pracovní smlouvy není jedinou možností „zaměstnávání“ občanů jiných členských států Evropské unie. Do českých společností jsou často zaměstnanci z Unie vysláni, a to buď formou poskytování služeb, nebo v rámci takzvaného mezinárodního pronájmu pracovní síly.
V případě uzavření smlouvy o poskytování služeb se zaměstnavatelem vyslaného pracovníka nevznikají české společnosti z hlediska odvodu daně a z&aa
cute;konného pojistného žádné povinnosti. Česká společnost (příjemce služby) má pouze povinnost ohlásit svému finančnímu úřadu, že uzavřela smluvní vztah, který vede ke vzniku stálé provozovny poskytovatele služby v České republice.
Je-li obsahem smlouvy mezinárodní pronájem pracovní síly, nedochází ke vzniku stálé provozovny. Nájemce pracovní síly však přebírá povinnost odvodu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Zahraniční zaměstnavatel je nadále právním zaměstnavatelem (vyplácí zaměstnanci také nadále mzdu), nájemce se k pronajatému zaměstnanci z hlediska odvodu daní chová jako k vlastnímu zaměstnanci. Odvody pojistného však zůstávají povinností právního zaměstnavatele.
Ing. Monika Chvalová, daňová poradkyně IB Grant Thornton Consulting s.r.o., autorka je spolupracovnice redakce
