Až pomine euforie ze vstupu do Evropské unie, začneme zjišťovat, co je ta EU vlastně zač. Nevěřme tomu, co nám říkali politici. I kdyby chtěli, pravdu o předpisech Evropské unie nikdo nezná, přiznávají to i právnické učebnice.
Nedávný průšvih, kdy se na poslední chvíli zjistilo, že i drobní podnikatelé, kteří by chtěli žádat o evropské dotace, mají povinnost vést podvojné účetnictví, je jednou z prvních vlaštovek. Druhou byly třeba koblihy balené v igelitu. Český předpis prý chtěl přesně vyhovět nařízením komunitárního práva, místo toho přidal hřebíček do rakve exministryně Součkové. Stejně jako Součková může skončit každý z nás. Stačí malinko nepřesný výklad unijních směrnic, malinko jiná formulace v překladu (a že jich nebude málo). Rozdíl je i v politickém mechanizmu. Když české ministerstvo chystá zákon nebo vyhlášku, je možné zajet do Prahy a sejít se s příslušnými úředníky. Není to snadné, ale jde to. Média i zájmové svazy sledují přípravu předpisu a tropí velký povyk, když se jim něco nezdá. To není případ Bruselu. O existenci některých směrnic se prostě budeme občas dozvídat až z toho, že někde někomu zavřeli provozovnu. Politická kontrola bruselské byrokracie je minimální a navíc cestičky komunikace mezi novými členy a bruselským centrem ještě nefungují. V Čechách už zájmová sdružení vědí, za kterým poslancem nebo úředníkem mají se svým problémem zajít. N ež získají podobné kontakty v Bruselu, uplyne drahná doba. A mezitím se mohou dít neuvěřitelné věci. Velcí lobbisté nespali a dávno mají v Bruselu svá „očka“. Jak nedávno přiznal vedoucí manažer jednoho nadnárodního koncernu, „účast firmy na přípravě norem je součástí konkurenčního boje“. Jinými slovy, nefér lobbing v Bruselu jen kvete a pro české firmy bude těžké se bránit.
